Jak jste pocítili hospodářskou krizi v roce 2009?
celkem se účastnilo: 193511
|
17.07.2005 KOMENTÁŘ: Romové, etnicita a radikální konstruktivisté
Uveřejňujeme text,
který navazuje na mediální diskusi z I.čtvrtletí tohoto roku, kterou
vyvolalo vydání knihy Romové -
konec (ne)jednoho mýtu. Romista Viktor Elšík v
něm polemizuje s M. Jakoubkem a T. Hirtem na různá témata
( etnicita, romistika,
metodologie vědeckého bádání, atd.). Text má
povahu diskusního příspěvku a nemusí vyjadřovat názor redakce.
Ještě než se mohla pořádně
rozběhnout, přenesla se akademická debata o etnicitě Romů a romském
nacionalismu na stránky médií a tím se do značné míry zpolitizovala.
Na
jedné straně se tak rozmělňuje nebo přímo opouští rovina odborných
argumentů, na straně druhé nám expresivita a větší otevřenost
příspěvků
umožňuje lépe nahlédnout motivace účastníků této debaty.
Příslovečnými štikami v rybníce se
nepochybně stali Marek
Jakoubek a Tomáš
Hirt, kulturní antropologové ze
Západočeské univerzity, kteří se proslavili psaním o Romech v
uvozovkách a jejichž odborné texty lze bez nesnází označit jako
radikální
konstruktivismus.
Několika svými příspěvky rozvířili poměrně klidné vody české romistiky
a vyvolali ostrou debatu, v níž se nešetří vzájemným obviňováním z
etnocentrismu a asimilátorství. Jednostrannost některých východisek
radikálních konstruktivistů, radikalita některých jejich tezí a
nekompromisnost jejich rétoriky balancuje podle mého názoru mnohdy na
samé hraně seriózního akademického diskurzu. Ignorovat z tohoto důvodu
jejich jednotlivé argumenty by však bylo příliš snadné.
Jednostrannost radikálního
konstruktivismu
Jádro argumentace
radikálních
konstruktivistů lze shrnout následovně. V souboru kolektivních identit
nositelů kultury tradičních, případně sociálně vyloučených romských
enkláv ( venkovských osad a
městských ghett),
v nichž v České republice a na Slovensku žije značná část populace
označované většinovým obyvatelstvem jako Cikáni nebo Romové, chybí
identita etnická. Tato kultura neumožňuje existenci národnostně
definovaného společenství a projekt romského národa je navíc v rozporu
se současnou denacionalizací společenskovědního diskurzu. A konečně:
komunitarianistický důraz tohoto projektu je nebezpečným východiskem
pro politiku občanského státu.
Plně souhlasím s Jakoubkovými a Hirtovými konstruktivistickými
východisky, která jsou ostatně v současné sociální antropologii téměř
obecně přijímána: etnicita a národ - a příslušnost jednotlivce k
některé etnické skupině nebo národu - jsou kulturně reprodukované
sociální konstrukty. Mám však několik zásadních výhrad ke způsobu,
jakým s těmito konstrukty dále pracují.
Začněme u etnicity. Pojem etnicity je sice komplexní a mnohovrstevný,
to ale neznamená, že je neužitečný. Radikální konstruktivisté v
důsledku svého redukcionistického přístupu nedoceňují analytickou
hodnotu tohoto konceptu. Zcela totiž opomíjejí vnitřní aspekty etnické
konstrukce. Nezajímá je, jak etnicitu konstruují a reprodukují její
řadoví nositelé v běžné interakci se členy ostatních skupin i se členy
skupiny vlastní. Pozornost věnují výlučně etnickým konstrukcím
vloženým
z vnějšku a tento důraz na vnější momenty nutně vede k nedůslednosti v
rozlišování mezi etnicitou a nacionalismem. Právě v opomíjení
vnitřních
aspektů etnicity spatřuji radikalismus a fatální jednostrannost jejich
přístupu.
Jako příklad této jednostrannosti může posloužit Hirtova hrubá
dezinterpretace romského etnického názvosloví. Jeho výklad implikuje,
že se romské slovo rom, které prý znamená "člověk", stává etnonymem
( etnickým názvem)
teprve v současném procesu konstrukce etnické skupiny, konkrétně od
svého schválení prvním Mezinárodním romským kongresem v roce 1971.
Hirt
zdůrazňuje, že ve funkci etnonyma bylo toto slovo exponenty romské
nacionální ideologie vloženo
na
členy výrazně odlišných skupin, jejichž hlavním společným znakem je
to,
že jsou jako homogenní skupina Cikánů konstruováni v koncepcích
majoritních populací. Podobně je prý dílem nacionalistů i užívání
slova
gadžo ( původně prý "sedlák") pro
označení členů neromské populace.
Tento výklad je ovšem v naprostém rozporu s tím, co jednoznačně dokládá
historická analýza romštiny: užívání slov rom a gadžo pro
označení členů vlastní skupiny a členů skupin ostatních nejenže nijak
nesouvisí se současným romským etnoemancipačním hnutím, ale zcela
jistě
předchází i období evropského nacionalismu a modernity. Jde o
dichotomii dlouhodobě reprodukovanou samotnými Romy, a nikoli o
dichotomii vytvořenou pod tlakem moderních evropských nacionalismů
nebo
dokonce působností současného nacionalismu romského.
Radikální konstruktivisté přehlížejí jasné projevy romské kategoriální
etnicity. Jde o podobu etnicity, jež se projevuje v odlišných
strategiích při vnitroskupinové a meziskupinové komunikaci a v užívání
standardizovaných kontrastivních kategorií. Takovou kontrastivní
kategorií je například právě zmíněná dichotomie rom vs. gadžo,
ale patří sem také etnické stereotypy a podobně. Hirt a Jakoubek
přehlížejí také kontextuální charakter etnicity, a tím i situačně
podmíněné projevy etnické organizace u Romů. Popírají takové
organizační propojování Romů, například při hledání práce v zahraničí
nebo v kontextech solidarity v nouzových situacích, ke kterému dochází
právě na základě jimi sdílené etnické kategorie, a to bez nutné
přítomnosti individuálních vazeb. Takové propojování se sice
uskutečňuje jen ve specifických, nikoli každodenních situacích, to
však
neznamená, že ho lze oprávněně ignorovat.
Kontextuální
pohled na etnicitu radikálním konstruktivistům prostě
chybí. V jejich pracích nenajdeme ani slovo o tom, že etnicita je
reprodukována v sociální interakci, že je vyjednavatelná a do určité
míry manipulovatelná. Když se v České republice v oficiálním cenzu k
romské národnosti proti očekávání přihlásí pouze jedenáct tisíc lidí,
označí je radikální konstruktivisté za ty, "kteří rezignovali na své
někdejší zakotvení a osvojili si majoritní koncept skupinové
identifikace" ( Hirt/Jakoubek,
Konstruktivistická analýza romské nacionální mýtotvorby, s.
61).
Ani slovo o skutečnosti notoricky známé v literatuře o etnicitě, totiž
že vlastní etnickou kategorii lze v různých kontextech
překomunikovávat
nebo nedokomunikovávat. Situačně nedokomunikovávat, nikoli tedy ještě neobjevit,
což je evolucionistická formulace, již se radikální konstruktivisté
snaží podsunout zastáncům odlišného výkladu výsledků zmíněného
cenzu.
Samo volání po jednoznačné "definici Romů", jejíž absenci vyčítají
radikální konstruktivisté romistice, je projevem jejich statického
pohledu. Definovat Romy jako etnickou skupinu totiž nejen není
potřeba,
ale není to ani možné. Pokud totiž vyjdeme z široce přijímaného
názoru,
že etnicita nevychází z objektivně přítomných kulturních rozdílů, ale
ze sociálně
relevantních kulturních rozdílů, a že výběr a aktivace
těchto sociálně relevantních rozdílů je částečně závislá na kontextu sociální
interakce,
pak je jasné, že pokus o intenzionální definici jakékoli etnické
skupiny je možný jen za cenu odhlédnutí od situační dynamiky
mezietnické komunikace. Je jistě užitečné vyjasnit si, která kritéria
mohou být relevantní při konstrukci etnicity té které skupiny a která
nikoli, nic to ale nemění na faktu, že apriorní kombinatorika kritérií
nenahradí závěry vyplývající z kvalitativního výzkumu meziskupinové
sociální interakce. Takový výzkum však radikální konstruktivisté
neprovádějí. Relevanci romské etnicity popírají bez uskutečnění
jakékoli empirické studie o etnicitě.
Proč ne národ?
Podobně jako ostatní
nacionální
projekty využívá probíhající projekt romského národa - ať už v
lokálním
smyslu národnostních menšin jednotlivých států, nebo v širším smyslu
neteritoriálního národa - prvky nacionální mytologie. Je jistě dobře,
že tento aspekt nacionální konstrukce Hirt a Jakoubek připomínají, ne
vždy však můžeme být uchváceni myšlenkovou hloubkou jejich
argumentace.
Například při dekonstrukci teze "Romové přišli z Indie" budují svou
antitezi "Romové nepřišli z Indie" na tom, že z Indie neodešli Romové,
nýbrž jejich předci a že Indie nebyla v té době moderním národním
státem. Jako by se název Indie běžně nepoužíval také pro označení
geografického útvaru nebo kulturního okruhu!
Ani skutečností, že se na konstrukci národa nepodílejí zdaleka všichni
potenciální adresáti tohoto projektu, se romský nacionalismus v zásadě
neodlišuje od nacionalismů ostatních. Na rozdíl od etnicity ve smyslu
etnické kategorie je nacionalismus primárně fenoménem politickým, a
proto nepřekvapuje, že je provázen, ba do značné míry definován,
zápasem o společenské zdroje a že se v případě nacionalismu romského
tohoto zápasu nejaktivněji účastní právě aktivisté romského
etnoemancipačního hnutí.
Pochybení radikálních konstruktivistů spočívá ne v tom, že současné
romské etnoemancipační hnutí odhalují jakožto nacionalismus, ale v
těžko obhajitelných důvodech, s kterými ho tak kategoricky odmítají.
Nebudu se zde zabývat Hirtovým a Jakoubkovým přesvědčením, že
odmítnutí
romského etnoemancipačního hnutí je dostatečně odůvodněno jeho
neslučitelností se současnou denacionalizací společenskovědního
diskurzu. K této otázce se v rámci současné debaty obsáhle vyjádřil
politolog Pavel
Barša ( Konec Romů
v Česku?, Lidové noviny, 15. 1. 2005)
a já nemohu než souhlasit s jeho závěrem, že denacionalizace českého
státního prostoru zůstává pouhým zbožným přáním nevelkého množství
intelektuálů a že "české národní vědomí [je] navzdory občanskému duchu
naší ústavy stále převážně vědomím etnickým". Moje hlavní námitka
směřuje poněkud odlišným směrem.
Podle Jakoubkovy a Hirtovy radikální teze se tradiční romská kultura,
reprezentovaná kulturou romských osad, neslučuje se samotnou možností moderní
kolektivní identity na etnickém základě. Jinými slovy: aktéři této
kultury prý z definice nemohou být příslušníky jakéhokoli národa.
Odkud
tedy pochází tolik kritizovaný romský nacionalismus? Odpověď
radikálních konstruktivistů zní: od tzv. romských elit, jejichž
příslušníci si osvojili majoritní koncept skupinové identifikace, a
tím
přestali být nositeli tradiční romské kultury. Úsilí o národní
emancipaci obyvatel romských osad je slovy M. Jakoubka "asimilačním
trikem", protože národní emancipace zbavuje Romy jejich tradiční
kultury.
Trikem je však spíše samo Jakoubkovo pojetí romské kultury, v němž
proti sobě jako nesmiřitelná opozita staví kulturu tradiční a kulturu
nacionální. Jako kdyby tato umělá dichotomie adekvátně popisovala a
vyčerpávala škálu značně různorodých kulturních systémů, v nichž se v
různé míře projevuje sbližování s kulturními systémy majoritních
populací, a to také u způsobů pojímání skupinových identit. Na tomto
místě připomeňme locum
communem
literatury o etnicitě: vzhledem k tomu, že etnicita je vztahem a
nikoli
substancí, není stejnorodost kultury podmínkou jednotné etnické
kategorie.
Tzv. tradiční romská kultura, která je implicitně představována jako
jediná pravá romská kultura, je v pojetí radikálních konstruktivistů
hypostází, jejímž definičním
znakem
je právě to, že vylučuje ustavení moderní národní identity. Tzv.
nacionální romská kultura pak není víc než synonymem pro nacionální
ideologii exponentů romského etnoemancipačního hnutí, a to ovšem
radikální konstruktivisté apriori odmítají. V tomto pojetí tedy
logicky
nezůstává žádný prostor pro transformaci romské
etnicity v moderní kolektivní identitu, ke které ve skutečnosti, a to
zdaleka nejen mezi romskými aktivisty, v různé míře dochází.
Teoretický
model tu vylučuje podstatný aspekt reality a je tedy
neadekvátní.
Proti romistice
Jakou roli
připisují radikální
konstruktivisté romistům? Dosti nelichotivou. Romisté jsou podle nich:
rasisté, neboť při definování předmětu svého zájmu pracují s
biologickými kategoriemi; etnocentristé, neboť etnicitu považují za
univerzální princip společenské organizace; asimilátoři, neboť
nositelům tzv. tradiční romské kultury svým úsilím o jejich etnickou
emancipaci (například spoluprací na vytváření standardizované podoby
romštiny) vnucují identitu, která jim není vlastní; nacionalisté a
"etnosofové", neboť se podílejí na konstrukci romského národa a tyjí z
etnizace společnosti; a ovšem špatní vědci, neboť si vědu pletou s
národní agitací.
Sami sebe pak Hirt a Jakoubek, dosti přehnaně a s mladickou
neskromností, vnímají jako představitele nového paradigmatu v pohledu
na Romy a jejich kulturu. Je potřeba docenit skutečnost, že v této
chvíli definují své protihráče, s nimiž na poli akademie - přes
proklamace v opačném duchu - soutěží o symbolický kapitál. V tomto
směru lze rozšířit Baršův postřeh, že paušální útoky radikálních
konstruktivistů na romské elity jsou vysvětlitelné také tím, že "s
nimi
soutěží o státní peníze pro své sociální programy" ( Konec Romů v Česku?, Lidové noviny, 15.
1. 2005).
V zájmu profilujících se začátečníků na poli tzv. romské problematiky
je prezentovat své předchůdce jako jednolitou masu, a to také - přes
Jakoubkovo mechanistické rozlišení protihráčů na profesionální romisty
a "romology", neoborové autory textů s romistickou tématikou -
činí.
Antropolog Jakoubek si o Romech hodně četl a literaturu o nich
pojednávající velmi hojně cituje. Do té míry, že jeho text místy
sestává výlučně z citátů pospojovaných jazykovými výrazy pro logické
operace. Je jistě dobře, že čte a formálně přesně cituje (byť, jak
známo, několikaslovné citáty ne vždy vystihují smysl původního textu),
měl by však být také schopen reflektovat velice rozmanitou odbornou
úroveň užívané literatury (která zahrnuje i práce jednoznačně
popularizačního rázu a práce naprostých diletantů) a podle toho s ní
při kritické analýze pracovat. Citátová alchymie je příliš lacinou
metodou pro diskreditaci uměle nediferencovaného protivníka.
Souvisejícím - a závažnějším - prohřeškem radikálních konstruktivistů
je eklektický a nekritický přístup k literatuře jakožto zdroji
pozitivních informací. I zde jim nezřídka chybí kompetence rozeznat
zrno od plev, kterými je literatura o Romech prorostlá.
Příkladem budiž nekritické přejetí hypotézy o existenci několika
migračních vln předků dnešních Romů z indického subkontinentu do
Evropy, kterou ovšem radikální konstruktivisté vítají jako jeden z
argumentů pro svou tezi, že konstrukce romské etnicity je výhradně
důsledkem vnějších vlivů evropského nacionalismu. Tato spekulace,
jejímž jediným zdrojem je zřejmě neschopnost některých autorů
představit si, že značná různorodost romských skupin mohla vzniknout
poměrně nedávnou kulturní a jazykovou divergencí, byla romistickou
lingvistikou jednoznačně vyvrácena. Historická analýza slovních a
zvláště gramatických přejímek v dnešních romských dialektech jasně
dokládá, že v době kontaktu s byzantskou řečtinou, tedy v době
příchodu
do Evropy, tvořili mluvčí rané romštiny, předchůdce všech dnešních
variet romštiny, velmi homogenní řečovou komunitu.
Tyto lingvistické poznatky a jejich důsledky pro rekonstrukci migrační
historie předků dnešních Romů byly publikovány a jsou známé. Jen je
nenajdeme v literatuře zastaralé, popularizační či jinak marginální
nebo v pracích nelingvistů, které si zde radikální konstruktivisté z
nepochopitelných důvodů zvolili za svůj zdroj. Srovnání s rasistou
Bakalářem a jeho pseudovědeckými pamflety, jež lze občas zaslechnout v
neformální konverzaci rozčilených Jakoubkových a Hirtových odpůrců (a
které ukazuje, že neschopnost či neochota diferencovat mezi ideovými
protihráči, je vlastní i některým z nich), radikálním konstruktivistům
hrubě křivdí, ve způsobu užívání literatury však styčné body nalézt
lze.
Podle nedávných vyjádření M.
Jakoubka ( Romisté
nedokážou Romy definovat, Lidové noviny, 19. 2. 2005)
se mají romisté držet svého kopyta, jímž je podle něho výlučně studium
romštiny, a nemají se pouštět do úvah o kultuře, etnicitě a dalších
společenskovědních otázkách. Zajímavé je, že Jakoubek vykazuje
romistiku právě tam, kam sám nevkročil. Je tedy jeho cílem rozdělení
teritorií a jejich monopolní obhospodařovávání, anebo deklarovaná
spolupráce a výměna idejí?
Spěchám dodat, že romistika nemůže být ze své podstaty vymezena
metodou; metodou jsou vymezeny přístupy jednotlivých disciplín
( např. lingvistiky nebo
antropologie),
které svými tematicky relevantními texty romistiku konstituují.
Romistou je v tomto smyslu každý, kdo v teoretickém diskurzu operuje s
pojmy jako Rom, romská kultura,
romský jazyk,
ať už jejich relevanci pouze předpokládá, také potvrzuje, anebo se ji
pokouší relativizovat a tyto pojmy dekonstruovat. Tedy i naši
radikální
konstruktivisté.
Naprosto fantastický je také další Jakoubkův výrok (v tomtéž článku),
v
němž nám oznamuje, že romistika se jako vědecká disciplína může
etablovat pouze tehdy, pokud poskytne koncepci, která by mohla sloužit
jako báze státní politiky. Kam se poděla autonomie vědeckého
poznání? - Méně absurdním se však toto tvrzení začne jevit, když si
uvědomíme, že právě za takovou koncepci považují radikální
konstruktivisté výsledky své odborné práce. Jejich aspirace stát se
spolutvůrci státní politiky je tu více než zřetelná. Jejich
diskurzivní
rozkročení od teoretického popírání možnosti romské etnicity k
formulaci doporučení v tomto duchu státnímu aparátu se tak ukazuje v
novém světle.
Právo na rozhodnutí
Redukovat celou debatu na pouhý
boj o
společenské zdroje by bylo nemoudré. Radikální konstruktivisté do
dosavadního romistického diskurzu vnesli některá zajímavá témata a
perspektivu kulturní antropologie, v tradiční romistice nedoceněnou, a
prolomili tabu často zaslepující politické korektnosti. Díky debatě,
kterou vyvolali, by napříště nikomu nemělo procházet ostudné směšování
biologických a kulturních kategorií, které se v literatuře o Romech
objevovalo. Seriózní romisté by si také měli udržet dostatečný odstup
od nacionálního diskurzu probíhající romské etnické emancipace: nejde
o
to, že by člověk nemohl být romistou a zároveň aktivistou romského
nacionalismu; jde o to, že v jeho odborném diskurzu musejí být
předpoklady jeho nacionálních aktivit reflektovány a analyzovány. Ve
formulaci těchto dvou mement vidím hlavní přínos radikálních
konstruktivistů.
Celkově mě však M.
Jakoubek a T. Hirt svými texty nepřesvědčili o tom,
že jejich antropologické interpretace stojí na solidních
metodologických a empirických základech a že jejich popírání romské
etnicity a odmítání romského etnoemancipačního hnutí nevychází hlavně
z
jejich osobních ideologických motivací a neslouží jejich politickým
cílům. Romská etnicita existuje, jako sociální konstrukt, byť má v
této
chvíli jiný inkorporační potenciál než etnicita etablovaných
středoevropských národních etnik. Dokud se nestane konvencí psát o
všech sociálních konstruktech v uvozovkách, a s ohledem na čtenáře
doufám, že se tak nestane nikdy, netřeba napříště těmito znaménky
plýtvat: měli bychom si vystačit s prostým Romové. A dokud se
nacionalismus nestane anachronismem v sociální realitě našeho státu, a
nikoli pouze v koncepcích několika intelektuálů, mají jednotliví
Romové
právo podílet se na transformaci své etnické identity v identitu
nacionální. Stejně jako mají právo takovou transformaci odmítnout,
anebo se plně etnicky a kulturně asimilovat. Od státu i od akademiků
různých přesvědčení neočekávám nic víc, než že budou tato práva
respektovat.
Viktor Elšík
Autor je romista
Související články
Konec
Romů v Česku? ( Lidové
noviny, 15. 01. 2005, Pavel Barša)
Romové
existují, a dokonce i v ČR ( Lidové noviny, 22. 01. 2005, Karel
Holomek)
Svoboda
bádání a existence Romů ( Lidové noviny, 29. 01. 2005, Ivo
Budil)
Romský
problém: Vrátíme se k asimilační doktríně? ( Lidové noviny, 05. 02. 2005, Jakub
Krčík)
Romisté
nedokážou Romy definovat ( Lidové noviny, 19. 02. 2005, Marek
Jakoubek)
Uvězněni
v pomyslných komunitách ( Lidové noviny, 23. 03. 2005, Tomáš
Hirt)
Související
publikace:
Hirt, T. &
Jakoubek, M. (eds)
(2005) Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit:
Antropologické perspektivy, Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk.
Jakoubek, M. (2004)
Romové. Konec (ne)jednoho mýtu, Praha: Socioklub.
Jakoubek, M.
& Hirt, T.
(eds) (2004) Romové: Kulturologické etudy. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čaněk.
Jakoubek, Marek & Ondřej Poduška (eds.) 2003. Romské
osady v kulturologické perspektivě. Brno: Nakladatelství
Doplněk.
Slovník pojmů
asimilace - (sociol.)
proces postupného splývání kulturních, sociálních, etnických skupin, v
němž jedna ze skupin ztrácí své specifické rysy a přejímá rysy skupiny
druhé.
dichotomie - dělení
na dvě části, třídění do dvou skupin, dvojdílnost
diskurz - rozmluva,
rozprava, jazykový projev
diskurzivní -
způsob
myšlenkového postupu, při kterém si myslící subjekt uvědomuje postupně
všechny články spojitého procesu logickodeduktivního vyvozování
souvislostí
eklektický -
přístup, který
nestaví na vlastním novém přínosu ani nenavazuje jen na jeden
vyhraněný
myšlenkový podnět, ale vybírá si to, co mu vyhovuje z různých předloh,
a tyto prvky pak spojuje ve více či méně jednotném celku. (nepůvodnost, tvůrčí
sterilita)
enkláva - oddělené
území, neb jeho část, v cizím prostředí
etnicita - souhrn
znaků charakterizujících etnikum
etnocentrismus* -
tendence poznávat, hodnotit, interpretovat všechny životní jevy z
perspektivy kultury vlastního společenství (etnického, nár., náb., polit.)
etnonymum - vlastní
jméno národa, národnosti, kmene
hypostaze -
přisuzování samostatné substanciální existence určitým vlastnostem,
pojmům, myšlenkám, jejich zvěcňování
identita -
konkrétní celistvá, ničím nezaměnitelná podstata, kterou se od sebe
liší jednotlivá lidská individua
inkorporační -
přijatý do společenství za člena, včleněný
intenzionální
- charakterizovaný obsahem, souborem vlastností (vs. extenzionální = charakterizovaný rozsahem, souborem členů)
konstruktivizmus -
připouští existenci jen takových výroků, jež lze konstruovat pomocí
předem zadaných operací
paradigma - souhrn
všech pojetí vědní disciplínyv určitém časovém úseku
redukcionizmus -
metodologický postup užívající redukce složitých jevů na jednoduché
substance - něco
soběstačného co nepotřebuje něco jiného ani pro svou existenci, ani pro
své vysvětlení
substanciální -
týkající se substance, podstatný
(* Velký sociologický slovník,
jinak Akademický slovník cizích slov)
Článek také vyšel 23. května 2005 v tištěné verzi týdenníku Literární noviny č. 21.
Vzhledem k diskusnímu charakteru
textu rádi otiskneme vážně míněné reakce
zúčastněných!
hostující autor
|
Prohledejte celý portál www.demografie.info
Výkladový slovník odborné demografické terminologie (české, anglické i francouzské pojmy)
V případě zájmu o aktuální dění z oblasti demografie zaregistrujte vaši emailovou adresu, na kterou vám budeme zasílat novinky.
1. dubna 2005 jsme spustili do provozu nový demografický informační portál. Je určen široké laické i odborné veřejnosti. Obraťte se na nás s jakýmkoli dotazem, či připomínkou. Za všechny reakce budeme vděční. Portál obsahuje velké množství informací, používejte proto prosím vyhledávání! Vaš redakční tým
|