Úmrtí sebevraždou vyjadřuje dobrovolný úmysl jedince zemřít, je to úmrtí, které lze ovlivnit a plánovat. Ve snaze postihnout pravidelnosti ve výskytu sebevražd jsou sledovány nejrůznější aspekty, mimo jiné i rozložení sebevražd v průběhu roku. Je rozložení sebevražd ve všech měsících stejné nebo jsou sebevraždy častější v určitém měsíci, ročním období? 

Dříve než byly poznatky o sezónnosti podepřeny reálnými statistickými daty, obecně se věřilo, že nejvíce sebevražd se objevuje na podzim a v zimě. Už od antiky měli lidé zato, že zhoršené počasí, které přicházelo právě s podzimem, působí melancholicky na lidskou mysl, což odpovídalo tehdejší klimatické teorii. Když se pak počátkem 19. století ukázalo, že hospitalizace pro melancholii a sebevražedný pokus dosahují maxima v jarních a časně letních měsících, zdálo se to paradoxní.

Nejvíce sebevražd se podle současných statistik vyskytuje v jarních měsících, nejméně sebevražd připadá na zimní měsíce. V některých případech se objevuje také zvýšený výskyt sebevražd v podzimních měsících, který je patrný zejména mezi ženami. Základní charakteristiky sezónní křivky jsou shodné v mnoha zemích evropských i neevropských a přetrvávají v čase. Navíc je sezónnost vyšší v těch oblastech, kde je i sezónnost počasí v průběhu roku vyšší, v oblastech okolo rovníku je sezónnost sebevražednosti minimální.

Podle statistik sebevražednosti amerického Centra po zdravotnickou statistiku NCHS (National Center for Health Statistics), pokrývajících dohromady období let 1950 - 1978, sebevražednost vrcholí v jarních měsících, přesněji v dubnu a květnu a má minimum v zimě, zejména v prosinci.

Ve skandinávských zemích je sebevražednost poměrně vysoká. Na tomto faktu se do určité míry podílí i klima, které v této oblasti panuje. Jsou to země blízko polárního kruhu, v zimě je zde pouze několik hodin denního světla. Právě zde by bylo možné očekávat vysoký podíl sebevražd v zimním období, avšak i v této oblasti je v zimních měsících minimální počet sebevražd, zatímco maximum je opět v jarních měsících. Údaje prezentované v grafu č. 1 ukazují na nejvyšší sebevražednost v květnu a červnu, nejnižší v listopadu, prosinci, lednu a únoru. Pravidelnosti zaznamenané v období 1961-1976 byly potvrzeny i daty za období 1980-1995.

Graf.č.1: Sezónnost sebevražednosti, Finsko, 1961-1976 (1=měsíční průměr)

Zdroj: Nayha, S.: Autumn Incidence of Suicides Re-examined : Data from Finland by Sex, Age and Occupation. British Journal of Psychiatry, 141, 1982

Hodnocení sebevražednosti vychází z ukazatele označeného jako index měsíčních počtů sebevražd, který je poměrem reálného počtu dokonaných sebevražd v příslušném měsíci a teoretického počtu získaného rovnoměrným rozdělením celkového ročního počtu sebevražd, přepočteného na příslušnou délku měsíce včetně uvážení rozdílné délky měsíce února v přestupných a nepřestupných letech. Průměrná měsíční hodnota ukazatele je rovna 1, index měsíčních počtů pak udává v jakém poměru k tomuto měsíčnímu průměru byl reálný počet úmrtí v daném měsíci.

V České republice v dlouhodobém hodnocení let 1961 - 2001 je rozložení sebevražd podle kalendářního měsíce relativně stabilní: nejnižší sebevražednost je v prvních dvou měsících roku, v březnu a dubnu dochází k prudkému vzestupu na výrazně nadprůměrné hodnoty, které přetrvávají i v květnu a červnu. V prázdninovém období se sebevražednost opět snižuje, následuje podzimní vzestup, který je výraznější mezi ženami a mladými lidmi. Nejnižší hodnoty zaznamenáváme v prosinci.

Vliv duševních onemocnění je vyšší u žen (duševní onemocnění je u nich častěji motivem dokonané sebevraždy než u mužů), což může vysvětlovat výraznější zářijový vzestup u žen ve srovnání s muži, přičemž úzká souvislost mezi duševními poruchami a sezónními aspekty byla potvrzena.

Graf č.2: Sezónnost sebevražednosti, ČR, 1961 - 2001 (1 = měsíční průměr)

Zdroj: Český statistický úřad

Zajímavé odchylky jsou patrné ve srovnání s údaji o sezónnosti celkové úmrtnosti. Úmrtí celkem se totiž vyskytují nejčastěji v zimních měsících (leden, únor, březen), což je způsobeno zřejmě častějším výskytem např. chřipkových epidemií apod., které mohou být fatální pro osoby s oslabenou imunitou. V dalších měsících (kdy je sebevražednost nejvyšší) jsou počty podprůměrné, mírný nárůst (stále však podprůměrnou úroveň) zaznamenáváme v letních měsících, kdy naopak například na kardiaky působí negativně nadměrná tepla. V posledním čtvrtletí se počty pohybují opět okolo a mírně nad průměrem. Ze srovnání obou křivek lze usuzovat, že faktory ovlivňující sezónní rozložení sebevražd se zřetelně odlišují od faktorů ovlivňujících celkovou úmrtnost.

Graf č.3: Sezónnost celkové úmrtnosti, ČR, 2002-2003

Zdroj: Český statistický úřad

Také porovnání sezónního rozložení sebevražd v zemích pod a nad rovníkem může přispět k určitému objasnění, zda je tato sezónnost spojena spíše s klimatickými či sociálními faktory.

Z údajů o sezónnosti sebevražednosti v Austrálii v letech 1968 - 1981, prezentovaných v grafu č.4, je patrné, že sebevražednost se v prvních měsících roku pohybuje pod průměrnou úrovní, nejnižší počty sebevražd jsou evidovány v dubnu a květnu, v následujících měsících se zvyšují až do svého maxima, kterého dosahují v listopadu. V prosinci klesají počty opět hluboko pod průměrnou hodnotu. Nejvyšší sebevražednost je tedy v Austrálii, shodně jako v zemích "nad rovníkem", v období "jarních" měsíců, nejnižší naopak ke konci "zimního období". Toto zjištění, i přesto, že trendy zde nejsou natolik výrazné a jasné, může nasvědčovat tomu, že sezónnost sebevražednosti je skutečně spojena s klimatickými faktory a souvisejícími změnami (jak psychickými, tak fyziologickými či sociálními), k nimž dochází při přechodu mezi zimním a jarním obdobím.

Graf č.4: Sezónnost sebevražednosti, Austrálie, 1968 - 1981 (1= měsíční průměr)

Zdroj: Australian Bureau of Statistics

Ne příliš jasné závěry jsou patrné z analýzy současných dat o sezónnosti sebevražednosti v Anglii a Walesu. Ačkoliv studie na starších datech za období let 1958-1980 uvádějí zřetelné sezónní rozdíly ve výskytu sebevražd s maximy  v dubnu a květnu pro muže a březnu a dubnu pro ženy, u nichž je patrný také podzimní vzestup sebevražednosti (říjen, listopad),  zhodnocení souboru více než 28 000 sebevražd zaznamenaných v  letech 1996-2003 neumožňuje stanovit žádné jednoznačné závěry. Vyšší výskyt sebevražd vykazují sice obě pohlaví v dubnu a červnu, v říjnu a prosinci je sebevražednost výrazně pod průměrnou hodnotu. Obecně však počty sebevražd v průběhu roku méně kolísají a nejsou zde zřejmá jednoznačná maxima či minima. Vzhledem ke specifickému klimatu a menším rozdílům v jednotlivých ročních obdobích je zde tedy i sezónnost sebevražednosti nižší.

Graf.č.5: Sezónnost sebevražednosti, Anglie a Wales, 1996-2003 (1=měsíční průměr)

Obecně je sezónnost sebevražednosti nejčastěji vysvětlována klimatickými a socioekonomickými faktory, jako jsou například délka slunečního svitu, teplota, fáze měsíce či nezaměstnanost, sociální postavení, rodinný stav apod. Některé studie však ukazují, že může být podmíněna faktory biologickými a souviset se sezónním výskytem depresivních onemocnění. V zásadě lze rozlišit dva základní přístupy k explanaci sezónních rozdílů sebevražednosti: biometeorologickou a sociodemografickou hypotézu.

Biometeorologická teorie představovala hlavní vysvětlení sezónních rozdílů v sebevražednosti koncem 19. století. Její zastánci byli přesvědčeni, že teplota a její změny mají přímý vliv na sklony k sebevraždě, neboť teplo zvyšuje dráždivost nervového systému. Teplé období je charakteristické přebytkem energie v organismu, která není spotřebována přirozenou cestou a vybíjí se jinými způsoby. Proto se v letním období zvyšuje celková aktivita organismu, která se může projevovat i sebevražedným chováním. Později se zohledňují i další vlivy podnebí, jako například délka slunečního záření, barometrický tlak, který představuje důležitý faktor stability lidské psychiky, geomagnetická či sluneční aktivita, vlhkost vzduchu, množství srážek apod.

Sociodemografická hypotéza je odvozena z poznatků o souvislosti teplých dlouhých dní se zvýšením jak obecné sociální aktivity, tak sebevražednosti. Francouzský sociolog Émile Durkheim se toto kolísání snaží vysvětlit z hlediska sociologických poznatků a ukazuje, že zvýšená sebevražednost v jarních a letních měsících je důsledkem rostoucí intenzity společenského života v tomto období, kdy se interpersonální vztahy a s tím i možnosti vzniku interpersonálních konfliktů stávají častějšími.

Jaké jsou tedy mechanismy, jejichž prostřednictvím počasí na výskyt sebevražd působí? Lze předpokládat, že faktory, které sezónnost sebevražednosti ovlivňují, nejsou výhradně přímo působící klimatické aspekty. Pokud bychom totiž uvažovali, že počasí je "nejhorší" v zimních a podzimních měsících, kdy jsou dny nejkratší, teploty nižší a úhrny srážek relativně vysoké, což především při dlouhodobém trvání řadě lidí způsobuje psychické potíže, sebevražednost by měla být vysoká právě v těchto měsících. Naproti tomu sebevraždy jsou nejčastější v jarních měsících.

Při uvažování jistého vlivu meteorologických faktorů, jako je právě teplota, úhrn srážek, délka dne, ale i barometrický tlak či vlhkost vzduchu, jejichž význam zde však nelze jednoznačně objasnit, zprostředkujícím faktorem mohou být například psychické aspekty a duševní onemocnění. Jarní i podzimní měsíce jsou spojeny se zvýšenou psychickou labilitou, ale i vnímavostí a citlivostí vůči změnám počasí. Ačkoliv je nejasné, jaký podíl sebevražd je spojen s depresivními onemocněními, souvislost mezi duševními poruchami (afektivními) a sebevražedností je zřejmá. Právě zde nalézáme společnou pravidelnost - depresivní poruchy se vyskytují častěji na jaře a na podzim, stejně tak jako sebevraždy. V procesu vzniku a vývoje sebevražedného jednání tedy vstupují do hry další aspekty - duševní zdraví a biologické procesy, které se odehrávají v mozku bez našeho vědomí. Klimatické faktory působí na fyziologické a chemické procesy v našem mozku (ovlivňují např. hladinu neurotransmiterů serotonin a noradrenalin, ale i některých pohlavních hormonů apod.), což způsobuje i subjektivní změny v psychice jedince a ovlivňuje naši náladu, neboť činnost centrální nervové soustavy je úzce spojena s afektivní stránkou osobnosti.

Důležitou roli zde může hrát kontrast, který jarní měsíce přinášejí - rozdíl mezi stavem, ve kterém se sebevrah nalézá a okolním světem se v tomto případě zvýrazňuje, což pravděpodobně vede ke zhoršení vnímání vlastní krizové situace. Zatímco v zimním období je možné negativní emoce a deprese připsat například počasí, v jarních měsících se situace mění, počasí se zlepšuje, ovšem psychické obtíže přetrvávají. V kontrastu s rozvojem sociálních aktivit ostatních, rozvojem života a obnovou vitality se psychický stav sebevraha může zhoršovat.

Navíc je duševní stav jedince ovlivněn událostmi, které mohou slibovat aspirace a očekávání na zlepšení určité krizové situace. O takové vysvětlení sezónnosti sebevražednosti se pokouší hypotéza tzv. Broken Promis Effect (efekt zklamaných očekávání). Pokud nějaká událost zvýší očekávání a naděje bez toho, že zlepší trvale jedincův stav, pak se jeho psychický stav zhorší. Tuto teorii podporuje i skutečnost, že maximu většinou předchází minimum, přičemž umístění minima dokazuje neobvyklé snížení výskytu sebevražd a jejich odkládání.

Taková období, která vyvolávají pozitivní očekávání, zhoršují sebevrahův stav efektem nežádoucího kontrastu mezi rostoucími očekáváními a realitou. Právě "začátky" jsou příkladem afektivních pozitivních událostí, které, i když ne nutně vědomě, slibují nereálná očekávání a stimulují pocit naděje spojené s něčím novým. Pokud pak uvažujeme přirozený počátek ročního cyklu v jarních měsících, mohou i tyto faktory stát za zvýšenou sebevražedností v uvedeném období. Obdobné pocity lze spojovat i s počátkem nového školního roku, který do jisté míry určuje životní cyklus nejen mladých lidí, ale i jejich rodin, tj. osob nejrůznějších věkových kategorií.

K fyziologickým a psychobiologickým předpokladům se často přidávají také aspekty sociální. S rostoucí sezónností sociálních aktivit roste také sezónnost sebevražednosti, rozhodující je například charakter ekonomiky a hospodářské činnosti. Také sociální aktivity jedince související s jeho socioekonomickým postavením ve společnosti vykazují určité pravidelnosti, vysoce sezónní je například nezaměstnanost, která je výrazným rizikovým faktorem pro výskyt sebevražedného jednání.

Je zřejmé, že možných vysvětlení časových aspektů spojených s výskytem sebevražedných úmrtí je celá řada, je však těžké některé z nich potvrdit či absolutně popřít; k tomu by bylo zřejmě potřeba velice rozsáhlého datového souboru sebevražd, který bohužel nemáme k dispozici. Nejvíce pravděpodobné je vzájemné propojení jednotlivých podmiňujících faktorů. Sezónnost sebevražd může pramenit z ročního rytmu (daného klimatickými podmínkami) specifických biochemických procesů, které ovlivňují vnímavost či odolnost jedince vůči okolí a determinují jeho schopnost vyrovnávat se s působením dalších rizikových faktorů, které mají rovněž více či méně sezónní charakter (např. nezaměstnanost, dlouhodobá nemoc, osamocení, alkoholismus). Nejde zde tedy o klimatické faktory jako takové - teplotu, délku dne apod. (i když i zde se projevuje např. vliv délky slunečního svitu na aktivitu některých chemických látek důležitých pro fungování mozku), ale spíše o celkový komplex změn v sociálním a individuálním psychickém životě jedince, související s klimatickými podmínkami.

Literatura
Durkheim, E.: Suicide. London, 1952
Gabennesch, H.: When Promises Fail: A Theory of Temporal Fluctuations in Suicide. Social Forces, 67:1, 1988
Hakko, H.: Seasonal variation of suicides and homicides in Finland. With special attention to statistical techniques used in seasonality studies.University of Oulu, Oulu, Finland 2000
Hakko, H.: Seasonal variation in suicide occurence in Finland. Acta Psychiatrica Scandinavica, 98, 1998
Hawton, K., van Heeringen, K.: The International Handbook of Suicide and Attempted Suicide. John Wiley & Sons, West Sussex 2000
Kevan, S.: Perspectives on Season of Suicide, A Review. Social Science and Medicine, 14D, 1980
Lester, D.: Temporal variation in suicide and homicide. American Journal of Epidemiology, Vol.109, No.5
Mac Mahon, K.: Short-term temporal cycles in the frequency of suicide. United Satets, 1972-1978. American Journal of Epidemiology, Vol.117, No.6, 1983
Massing,W., Angermeyer, M.C.: The monthly and weekly distribution of suicide. Social Science and Medicine, 21:433 -441. (1985)
McCleary, R.: The spring peak in suicides: a cross-national analysis. Social Science and Medicine, Vol.40, No.2, 1995
Meares, R.: A sex Difference in the Seasonal Variation of Suicide Rate: A Single cycle for men, two cycles for women. British Journal of Psychiatry,138, 1981
Nayha, S.: Autumn Incidence of Suicides Re-examined : Data from Finland by Sex, Age and Occupation. British Journal of Psychiatry, 141, 1982
Petridou, E. et.al.: A Role of Sunshine in the Triggering of Suicide. Epidemiology, Vol. 13, No. 1, January 2002
Sebevraždy v České republice v letech 1960-1995. ČSÚ, Praha 1996
Prokop, J.: O sebevraždě. Bursík & Kohout, Praha 1940