Vážení čtenáři, tentokrát nepřinášíme populační vývoj jedné země, ale celého regionu, který se navíc rozkládá ve třech světadílech (Afrika, Asie a Evropa). Autorka Lucie Šolínová srovnává vývoj v jednotlivých zemích tzv. Blízkého východu (v anglosasské terminologii Střední východ - Middle east). Vzhledem k obsáhlosti práce jsme příspěvek rozdělili do dvou částí.

Úvod

Oblast Blízkého východu je považována za jednu z kolébek naší civilizace a kultury. Právě v tomto geografickém prostoru vznikla a formovala se tři světová náboženství, přičemž ta pozdější vždy čerpala z tradice těch starších. Přestože dnes zde má rozhodující vliv nejmladší z těchto náboženství, tedy islám, je pro charakter života v této oblasti neodmyslitelná také přítomnost judaismu a křesťanství. Již v úvodu je třeba připomenout, že vztahu mezi populačním vývojem a vlivem islámu nelze jednoznačně přisuzovat kauzální charakter. Faktory, které působí na populační vývoj jsou zakořeněny v široce pojatých společenských, ekonomických a kulturních podmínkách, a je velmi nesnadné určit míru jejich vlivu¹.

Zkoumaný region zahrnuje 20 dnes existujících států², ve kterých žije dohromady zhruba 350 milionů obyvatel. Většinu těchto států, s výjimkou Izraele, spojuje islámské náboženství, které vyznává většina tamních obyvatel. Dalším integračním faktorem je příslušnost k arabskému etniku, ke kterému se hlásí opět většina obyvatel ve sledovaných zemích kromě Izraele, Turecka a Súdánu (zde Arabové netvoří většinu populace). Sledované státy nejsou homogenní skupinou, liší se nejen ve velikosti populace, v charakteru ekonomiky, ale především ve stupni celkového rozvoje či - v některých případech vhodněji - zaostalosti. Tyto odlišnosti se projevují v demografické reprodukci jednotlivých populací nebo konkrétněji v pokročilosti procesu demografické revoluce.

Oblast Blízkého východu bývá označována jako kolébka civilizací³. V době starověku vznikly především na území dnešního Egypta a Iráku vyspělé civilizace, z jejichž odkazu čerpaly všechny následující civilizace a tedy i naše současná euroamerická. Po dlouhou dobu byla řada dnešních států sledovaného regionu koloniemi evropských mocností. Ve druhé polovině 20. století pak získala většina států již plnou suverenitu. Zájem euroamerického světa o oblast Blízkého východu a Severní Afriky pak zesílil v době studené války a výrazně vzrostl po ropné krizi v 70. letech. V posledních letech jej velmi oživuje především napětí okolo islámského radikalismu (fundamentalismu), který je po zániku bipolárního světa často líčen jako závažná potenciální hrozba světového míru.

V tomto příspěvku se bude pro sledovaný region užívat souhrnně označení Blízký východ. Toto označení bude zahrnovat 6 severoafrických států: Alžírsko, Egypt, Libyi, Maroko, Súdán a Tunisko a 14 západoasijských států: Bahrajn, Irák, Izrael, Jemen, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Libanon, Omán, Pásmo Gazy, Saúdskou Arábii,  Spojené arabské emiráty, Sýrii a Turecko.

Tab 1: Vybrané demografické a ekonomické ukazatele, rok 2002

Pramen: World Population Data Sheet 2002

Arabské etnikum tvoří většinu obyvatelstva Blízkého východu. Arabové spolu s arabizovanými Berbery tvoří naprostou většinu obyvatelstva severoafrických států, pouze v Súdánu je jejich zastoupení nižší, velkou část obyvatelstva tohoto zaostalého státu tvoří příslušníci nilotských etnik. Ze sledovaných západoasijských zemí pouze v Turecku a Izraeli netvoří základ populace Arabové. Kromě Arabů a již zmíněných Berberů jsou tedy nejvýznamnějšími etnickými skupinami na Blízkém východě dále Židé, Turci a Kurdové. Nejvíce Židů žije samozřejmě v Izraeli, Turků pak v Turecku. Právě v Turecku tvoří významnou menšinu (asi 20 %) Kurdové, kteří dále žijí (ze sledovaných zemí) převážně na území Iráku (zde tvoří asi 15 % obyvatelstva) a v Sýrii. Vedle dalších národností (Arméni, Turkmeni, Gruzíni, Čerkesové atd.) jsou hlavně díky pracovní imigraci do států Perského zálivu těžících ropu významnými minoritami Peršané a přistěhovalci z Indického poloostrova (Indové, Pákistánci, Bangladéšané).

Na etnickou příslušnost je z velké části vázána příslušnost náboženská. Většina arabského obyvatelstva jsou vyznavači sunnitské větve islámu. Pouze v Bahrajnu a Iráku převládá šíitský islám. V Libanonu je zhruba stejný podíl vyznavačů sunnitského islámu, šíitského islámu a křesťanství. Většina obyvatel Izraele je samozřejmě židovského vyznání. Náboženské minority na Blízkém východě tvoří některé islámské "sekty" (marabutismus, drúzové, wahhábovci, ibádovci, alávité aj.), dále křesťanské církve (katolíci, protestanti, koptové, řecké pravoslaví, maronité, arménská církev aj.), ale také např. hinduismus (u přistěhovalců z Indického poloostrova) či animismus u Nilotů v Súdánu.

Blízký východ je znám jako region, který v druhé polovině 20. století vykazoval jedny z nejvyšších hodnot přirozených přírůstků. Především v 70. a 80. letech se roční přirozený přírůstek ve většině populací Blízkého východu pohyboval okolo 3%. Tento nebývalý nárůst počtu obyvatel je důsledkem změn v procesu demografické reprodukce. Populační růst je způsoben časovou nekoherentností ve změnách v procesech úmrtnosti a porodnosti. Změny v procesu porodnosti časově výrazně zaostávají za poklesem úmrtnosti. Vedle nárůstu přirozenou měnou rostly populace řady těchto států také imigrací.

Vysoká úroveň plodnosti je jednou z nejznámějších demografických charakteristik populací Blízkého východu. Mezi demografy panuje obecná shoda na tom, že postavení žen je důležitou determinantou úrovně plodnosti. Postavení žen je však velmi široký pojem, jeho definice by mohla začínat rozborem postavení ženy v rodině, přes postavení v určité širší komunitě až po celkové postavení žen ve společnosti obecně. Postavení žen zpravidla odpovídá možnost jejich uplatnění v různých sférách společenského života, tomu samozřejmě předchází zásadní otázka přístupu žen ke vzdělání.

Většina států blízkovýchodní oblasti měla v 50. letech úhrnnou plodnost na úrovni zhruba 7 dětí na jednu ženu. Na konci 20. století zaznamenaly všechny státy snížení úhrnné plodnosti. Intenzita tohoto snížení, jeho časový vývoj a dosažená výsledná úroveň se však mezi jednotlivými zeměmi různí.

Tab 2: Úhrnná plodnost žen, užívání antikoncepce

Pramen: http://esa.un.org/unpp/p2k0data.asp , World Contraceptive Use 2001

Naprosto odlišný vývoj úhrnné plodnosti oproti zbylým zemím lze pozorovat v Izraeli. Tato odlišnost se odvozuje již od úrovně úhrnné plodnosti, kterou měla izraelské populace na počátku sledovaného období, tedy v 50. letech. Tehdy dosahovala úrovně pouze (v kontextu sousedních zemí) něco málo přes 4 děti na jednu ženu. Po téměř celé období (s výjimkou počátku 90. let) zde úroveň úhrnné plodnosti dále plynule klesala, na konci 20. století se dostala mírně pod hodnotu 3 děti na jednu ženu.

Přestože během uplynulých padesáti let úhrnná plodnost ve všech zemích regionu celkově poklesla, z počátku sledovaného období však ve většině zemí ještě dále stoupala či stagnovala. Především v průběhu první poloviny 60. let došlo ve většině zemí ke zvýšení úhrnné plodnosti, nelze však hovořit o velkém nárůstu (zpravidla na úroveň zhruba 7-7,3 dětí na jednu ženu). Pouze v případě Turecka (a také výše zmíněného Izraele) lze po celou druhou polovinu 20. století sledovat plynulý pokles, a to z hodnoty téměř 7 dětí na jednu ženu na úroveň 2,7 dětí na jednu ženu.

Pouze tři státy Blízkého východu (Jemen, Jordánsko a Pásmo Gazy) dosáhly v 60. letech úrovně 8 dětí na jednu ženu, Jemen dokonce 8,3. Právě v Jemenu, spolu s Ománem došlo také během sledovaného období k celkově nejmenšímu snížení úhrnné plodnosti. Ještě na počátku 21. století se úhrnná plodnost v Ománu udržuje nad hodnotou 6, v Jemenu dokonce nad hodnotou 7 dětí na jednu ženu.

Graf 1: Vývoj úhrnné plodnosti (pětileté průměry), 1950-1999, vybrané země

Pramen: http://esa.un.org/unpp/p2k0data.asp

V 70. letech již došlo ve většině zemí Blízkého východu k výraznějšímu poklesu úrovně úhrnné plodnosti, který nadále pokračuje. Největší celkový pokles úhrnné plodnosti od poválečné úrovně (zpravidla o 3,5-4,5 roku) byl zaznamenán v těchto zemích: Alžírsko, Maroko, Tunisko, Bahrajn, Kuvajt, Libanon, Spojené arabské emiráty a již zmiňované Turecko. V těchto státech se podařilo snížit úroveň úhrnné plodnosti pod hranici 3 dětí na jednu ženu nebo mírně nad tuto hranici. Na druhou stranu, do skupiny států se stále velmi vysokou úrovní úhrnné plodnosti (okolo 5 a více dětí na jednu ženu) patří: Súdán, Irák, Jemen, Omán, Pásmo Gazy a Saúdská Arábie.

V zemích s nejnižší úhrnnou plodností v druhé polovině 90. let, tj. v Tunisku (úp 2,3), v Libanonu (úp 2,2) a v Turecku (úp 2,0) největší část vdaných žen používá antikoncepci - přes 60%. Také další země, které v rámci regionu patří mezi ty s nejnižší úrovní plodnosti, mají zároveň v porovnání s ostatními státy větší podíl žen praktikujících antikoncepci⁴. Naopak země s nejvyšší plodností - Súdán, Irák a Jemen - mají nejmenší podíl žen využívajících antikoncepci. Zřetelné je to především na podílu žen, které brání početí některou z moderních metod antikoncepce. Takových žen je v těchto třech státech pouze okolo 10 %. Vysokou plodnost měly v druhé polovině 90. let také Jordánsko (4,1 dítěte na jedno ženu) a Saúdská Arábie (5,0 dítěte na jednu ženu), v těchto státech je však rozšířenost antikoncepce mnohem větší. Některou z moderních metod používá v Jordánsku 37,7 % vdaných žen a v Saúdské Arábii 28,5 % vdaných žen.

Nejvíce vdaných žen v reprodukčním věku (okolo 40 % a více) užívá moderní antikoncepci v Alžírsku, Egyptu, Maroku, Tunisku, Jordánsku, Kuvajtu a v Turecku. Z těchto zemí je v Alžírsku, Maroku a v Kuvajtu nejrozšířenější metodou antikoncepce užívání tablet hormonální antikoncepce. Naopak ve zbývajících čtyřech zemích (Egypt, Tunisko, Jordánsko, a Turecko) je nejběžnější metodou nitroděložní tělísko (IUD).

Velmi vysokou - až zarážející - hodnotou je procento žen, které podstoupily sterilizaci v Tunisku, udává se 14 %. (Právě Tunisko je často udáváno jako příklad země, kde jako v první arabské zemi vláda začala uskutečňovat vcelku úspěšný program omezování plodnosti⁵.) Tato antikoncepční metoda je také relativně rozšířená v řadě dalších zemí Blízkého východu, kde ji podstoupila více než 4 % vdaných žen v reprodukčním věku. Je to Libye, Maroko, Bahrajn, Jordánsko, Katar, Omán, Spojené arabské emiráty a Turecko. Vysoké procento párů bránících početí pomocí kondomu  udává Katar (9,6 % žen) a Turecko (8,2 % žen).

Jedním z důsledků vysoké úrovně plodnosti v zemích Blízkého východu je mladá věková struktura těchto populací, tedy taková věková struktura, kde je velká část dané populace v mladém věku (tzv. progresivní typ věkové struktury). Věková struktura je nejen výsledkem, jakousi "historií" populačního vývoje, ale je také základem pro budoucí vývoj. Proto právě mladá věková struktura je určitým předpokladem budoucího dalšího růstu těchto populací.

Podíl obyvatelstva v před-reprodukčním věku není ani v jedné ze zkoumaných zemí v roce 2000 nižší než 25 %. Ve většině států regionu tvoří dětská složka (0-14 let) zhruba třetinu celkového obyvatelstva. Ještě více, přes 40 % je obyvatel mladších 15 let v těchto (převážně zaostalejších) zemích: Súdán, Irák, Omán, Saúdská Arábie a Sýrie. Dokonce téměř polovinu obyvatelstva tvoří věková skupina 0-14 v Jemenu a v Pásmu Gazy.

Tab 3: Složení obyvatelstva podle hlavních věkových skupin (v %), rok 2000

Pramen: http://www.census.gov/ipc/www/idbsum.html

Ukazatele: index stáří, index ekonomického zatížení

To, že zkoumané populace jsou označovány jako mladé, dokládá i nízký podíl obyvatel starších 60 let. Kromě čtyř výjimek je podíl obyvatel starších 60 let ve všech blízkovýchodních státech okolo 4-6 %. Výjimkami, kde je tento podíl vyšší (v rozmezí 8,5-13%), jsou: Tunisko, Libanon, Turecko a samozřejmě Izrael.

V tabulce 9 je použito dělení na věkové skupiny 0-14, 15-59 a 60+. Hranice 60+ byla zvolena s ohledem na nejčastější věk odchodu do důchodu ve sledovaných státech, toto rozdělení věkových skupin má pak význam především v případě indexů (ekonomického) zatížení. Nejnižších hodnot indexu stáří (pod 10) dosáhly v roce 2000 Súdán, Jemen, Omán a Pásmo Gazy. Následuje nejpočetnější skupina států, kde se index stáří pohybuje mezi hodnotami 10 a 20. Dále lze sledovat trojici zemí, které mají index stáří okolo 30, jsou to Tunisko, Libanon a Turecko. Zhruba dvě děti připadají na jednu osobu starší 60 let v Izraeli, což lze - v kontextu Blízkého východu - komentovat slovem "pouze" (index stáří zde má hodnotu 47).

Z ekonomického hlediska je nejpřehlednější index celkového ekonomického zatížení. Hodnotu indexu celkového ekonomického zatížení vyšší než 100, tedy hodnotu, kdy je v produktivním věku méně než polovina populace, měly v roce 2000 Jemen a Pásmo Gazy. Vysokých hodnot (okolo 90) dosáhly také Súdán, Irák a Saúdská Arábie. Naopak nejpříznivější situace z tohoto hlediska (hodnota indexu celkového ekonomického zatížení okolo 50) je v ropných státech Perského zálivu, tedy v Bahrajnu, Kataru, Kuvajtu a Spojených arabských emirátech. Tento stav je především dán velkou pracovní imigrací.

Migrace

Pohyb obyvatelstva byl po staletí běžným jevem v islámských společnostech. Islámský kalendář se dokonce počítá od data, kdy Prorok Muhammad opustil Mekku a přesídlil do Mediny, tzv. hidžra⁶.  V moderní době jsou podmínky pro migraci nesrovnatelné s těmi, jaké ovlivňovaly stěhování lidí v minulých staletích. Zásadní je především existence politických hranic mezi jednotlivými zeměmi regionu, kde dříve velká část území mnoha dnes samostatných států byla součástí jediné říše. V druhé polovině 20. století lze sledovat tři významné typy migračního pohybu v regionu Blízkého východu. Prvním typem je mezinárodní pracovní migrace, další významným typem je stěhování do měst - urbanizace a poslední je problematika uprchlíků. (téma migrace na Blízkém východě bude podrobněji zpracováno v analýze připravované na únor roku 2006)

 

¹Jednoznačnou determinaci demografických procesů výhradně vyznáváním islámu neprokázal při studiu islámských populací žijících po celém světě Weeks J. R.  (1988), s. 45-48
²Je zde započítána i Palestinská samospráva.

³K problematice variant významů pojmu civilizace více viz. Krejčí J. (2002). V této práci je termínu civilizace zpravidla užíváno ve smyslu, který je běžný v pracích historiků; za civilizace jsou označovány jednotlivé globální společnosti, charakterizované společnou kulturou a společným způsobem života.

⁴Data o rozšířenosti antikoncepce v zemích Blízkého východu byla získána převážně z různých výběrových šetření, která ve většině zemí proběhla během 90. let.

⁵Vallin J., (1992), str. 80

⁶Výchozím dnem islámského kalendáře je 16. červenec 622 juliánského kalendáře. Islámský rok se sestává z 12 lunárních měsíců a trvá celkem 354 dní, aniž se přizpůsobuje roku solárnímu. Měsíce proto neodpovídají ročním obdobím a hlavní náboženské svátky jako například ramadán a pouť do Mekky se pohybují po celém lunárním roce. Na 100 let lunárního kalendáře připadá zhruba 103 let kalendáře hidžry.

 

Cook, Michael: Muhammad. Praha, Odeon,1994.
Chamie, J.: Polygyny among Arabs. In Population Studies, n. 40, 1986, s. 55-66
Gellner, Ernest: Podmínky svobody (Občanská společnost a její rivalové). Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997.
Honzák F., Pečenka M.: Státy a jejich představitelé. Praha, Nakladatelství Libri, 1999.
Krejčí, Jaroslav: Postižitelné proudy dějin. Civilizace a sociální formace, struktury a procesy, kultura a politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy. Praha, sociologické nakladatelství (SLON), 2002.
Kropáček, Luboš: Blízký východ na přelomu tisíciletí. Praha, Vyšehrad, 1999.
Kropáček, Luboš: Moderní islám. Praha, SPN, 1972.
Lewis, Bernard: Dějiny Blízkého východu. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1997.
Mendel, Miloš, Müller, Zdeněk: Svět Arabů. Praha, Svoboda, 1989.
Pavlík, Zdeněk: Demografická revoluce jako globální zákonitost populačního vývoje. Univerzita Karlova Praha, 1977.
Weeks, John R. : The Demography of Islamic Nations. In Population Bulletin, n. 43, 1988, s. 1-54
2002 World Population Data Sheet. Washington, Population Reference Bureau, 2002.
Abortion Policies - A Global Review. New York, United Nations, 2000.
Demographic Yearbook. New York, United Nations. (více let)
Impact of Migration - Germany, Geneva 1996.
World Urbanization prospects-The 2001 Revision, New York, United Nations, 2002.
World Contraceptive Use 2001. New York, United Nations, 2002.

http://esa.un.org//unpp/  (14.7. 2003)
http://popindex.princeton.edu/ (7.7.2003)
http://unstats.un.org  (21.7.2003)
http://www.census.gov/ipc/www/idbsum.html (7.7.2003)
http://www.popnet.org/ (7.7.2003)
http://www.prb.org/Template.cfm?Section=PRB&t?/Women_2002_Demography_Asia.ht (32.4.2002)
http://www.un.org/popin/wdtrends.htm (7.7.2003)
http://www.users.brookes.ac.uk/99045778úISLAPOPU4.htm (32.4.2002)
http://www.worldpop/dataindex.htm (7.7.2003)


Lucie Šolínová