S pracovní neschopností se ve svém životě setkal každý z nás. Její sledování úzce souvisí se zdravotním stavem obyvatelstva a místní legislativou v oblasti nemocenského pojištění. Následující analýza se zabývá pracovní neschopností v letech 1995 - 2004 v ČR.  Předmětem analýzy jsou údaje o pracovní neschopnosti jak souhrnné, tak specifikované z hlediska diagnózy.

Problematika pracovní neschopnosti (PN) je z pohledu hodnocení vývoje v čase zajímavá především ze dvou důvodů. První by se dal označit jako zdravotní a souvisí se zdravotním stavem zaměstnanců v návaznosti na pracovní činnost, prostředí, bezpečnost a hygienu práce apod. Tento zdravotní aspekt je také úzce provázán s legislativou v oblasti nemocenského pojištění. Druhý pohled je ekonomický a vztahuje se k důsledku nepřítomnosti dočasně pracovně neschopných v zaměstnání, ke snížení tvorby zdrojů, k čerpání fondu nemocenského pojištění a k nákladům na zdravotní péči. Já se ve své práci zaměřím především na aspekt první, tedy zdravotní.

Statistika pracovní neschopnosti využívá 3 základní zdroje: Český statistický úřad (ČSÚ), Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) a Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS ČR). Následující analýza vychází především z publikace Ukončené případy pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz, kterou každoročně vydává ÚZIS ČR. Při zpracování této publikace vychází ÚZIS ČR z dat ČSSZ (Potvrzení pracovní neschopnosti).

Sledovaným obdobím této analýzy jsou léta 1995-2004, přičemž 1. ledna 2004 vstoupil v platnost zákon č. 421/2003 Sb., kterým došlo ke změnám v nemocenském pojištění (např. snížení procentní sazby nemocenského za první tři dny pracovní neschopnosti z 50 % na 25 % denního vyměřovacího základu). Tyto změny i fakt, že v roce 2004 nebyla v ČR žádná chřipková epidemie, měly značný vliv na snížení počtu případů a dnů pracovní neschopnosti.

Základním ukazatelem, ke kterému se vztahují údaje o pracovní neschopnosti, je ukazatel průměrného počtu nemocensky pojištěných osob. Z nemocenského pojištění jsou podle zákona vyňaty následující skupiny osob: příslušníci ozbrojených sborů z povolání, cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR a kteří jsou v ČR činní pro zaměstnavatele požívající diplomatických výsad a imunit a pokud mohou být účastni nemocenského pojištění v jiném státě nebo pro zaměstnavatele v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, zaměstnanci, kteří jsou činní v ČR pro zaměstnavatele, kteří nemají sídlo na území ČR, zaměstnanci, kteří vykonávají pouze příležitostné zaměstnání, příslušníci Celní správy ČR, příslušníci Hasičského záchranného sboru ČR.

To, že klesá počet případů pracovní neschopnosti na 100 000 pojištěnců však není důkazem příznivého vývoje pracovní neschopnosti v České republice. Podíváme-li se na průměrnou délku trvání pracovní neschopnosti ve dnech zjistíme, že během celého sledovaného období rostla a rozdíl mezi rokem 1995 a 2004 představuje téměř 10 dní (tj. 38 %). Prodlužovala se tak průměrným tempem 4 % ročně. K největšímu nárůstu došlo ve věkové kategorii 30-34 let (z 23,8 v roce 2000 na 29,9 v roce 2004) a 55-59 let (44,8 resp. 57,7). Průměrná délka pracovní neschopnosti z hlediska jednotlivých diagnóz je řešena v další části této analýzy.

Dalším ukazatelem charakterizujícím úroveň pracovní neschopnosti je průměrné procento pracovní neschopnosti. Tento ukazatel vyjadřuje, jak velký podíl tvoří dny pracovní neschopnosti na celkovém počtu dnů, které by byly odpracovány, pokud by byli všichni pojištěnci práce schopni. Neboli počet dnů pracovní neschopnosti vydělíme počtem celkové pracovní doby všech pojištěnců. Na počátku devadesátých let dosahoval tento ukazatel úrovně zhruba 4,5 - 5%. V průběhu sledovaného období vyšplhal až téměř na úroveň 7 %, neboli z každých 100 pracovních dnů se kvůli pracovní neschopnosti neodpracuje v průměru téměř 7 dnů. V roce 2004 došlo k opětovnému poklesu na zhruba 6 %, a to především v důsledku účinnosti výše zmíněného zákona.

Popis os: levá osa - počet případů na 100 tis. pojištěnců         pravá osa - průměrné % PN
                              - průměrné trvání případu PN ve dnech
              
V následující části analýzy se podíváme na strukturu pracovní neschopnosti z hlediska jejích důvodů. Obecně lze tvrdit, že při zvýšení počtu krátkodobých pracovních neschopností (např. při výskytu chřipkové epidemie) se zkracuje průměrná délka trvání 1 pracovní neschopnosti a naopak při zvýšení výskytu dlouhodobějších pracovních neschopností (např. nemoci svalové a kosterní soustavy, novotvary apod.) se průměrná délka trvání 1 případu pracovní neschopnosti prodlužuje. Toto obecné pravidlo však nemá absolutní platnost, neboť např. v roce 2003 kdy byla chřipková epidemie, nedošlo k výraznějšímu poklesu průměrné délky trvání 1 PN. Oproti předchozímu roku došlo jen k mírnému snížení o 0,4 dne (z 31,3 na 30,9).

Dlouhodobě existují čtyři základní příčiny pracovní neschopnosti (dle diagnóz Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize), a to nemoci dýchací soustavy, nemoci svalové a kosterní soustavy, poranění a otravy a nemoci trávicí soustavy, které dohromady představují zhruba 80 % všech případů pracovní neschopnosti. Z následující tabulky, uvádějící počet případů s jednotlivými diagnózami na 100 000 pojištěnců, je patrné, že, i přes klesající výskyt jednotlivých případů, si tato čtyři základní onemocnění uchovávají své postavení. Ukazatel pracovní neschopnosti z důvodu nemoci dýchací soustavy je vždy závislý na existenci výskytu chřipkové epidemie. Do naznačeného trendu struktury pracovní neschopnosti dle jednotlivých diagnóz se výrazně neprojevilo ani snížení počtu pracovní neschopnosti v roce 2004 z důvodu legislativních změn. Určité ovlivnění je patrné pouze u nemocí dýchací soustavy, kde, díky neexistenci chřipkové epidemie v roce 2004, došlo ke snížení podílu této příčiny na celkovém počtu PN. Tento pokles lze vysvětlovat přecházením nachlazení, přičemž v dřívějších letech by lidé raději volili návštěvu lékaře.

Jedním z dalších důvodů prodlužování pracovní neschopnosti, který může být důsledkem nového zákona z roku 2004, je to, že lidé přecházejí onemocnění v prvotní fázi buď z finančních důvodů (nižší procentní sazba první 3 dny pracovní neschopnosti) nebo z důvodu strachu ze ztráty zaměstnání. Tito lidé proto raději volí pro vyléčení dovolenou nebo chodí do práce, i když se necítí zrovna nejlépe. Takovéto přecházení a nedoléčení nemoci se může objevit později s mnohem většími komplikacemi, než bylo prvotní onemocnění.

O prodlužování délky jednoho případu pracovní neschopnosti jsme hovořili již výše. Nyní se podíváme na délku jednotlivých případů z hlediska diagnóz. Problém stálého prodlužování průměrné délky pracovní neschopnosti nespočívá pouze v růstu podílu dlouhodobě léčených nemocí a úrazů na celkové pracovní neschopnosti, tendenci k prodlužování má pracovní neschopnost ve všech diagnózách (vyjma vrozených vad). Tradičně nejdelší délka připadá na těhotenství. Délka PN z tohoto důvodu vzrostla ve sledovaném období z 66,6 na 93,8 dní, což představuje růst o 62 %. O téměř polovinu vzrostla délka pracovní neschopnosti z důvodu novotvarů, téměř čtvrtinový růst byl zaznamenán u nemocí krve, krvetvorných orgánů a některých poruch mechanismu imunity, nemocí endokrinologických, výživy a přeměny látek a nemocí oběhové soustavy.

Pokud porovnáme vývoj počtu ukončených případů pracovní neschopnosti na 100 000 nemocensky pojištěných osob na jedné straně a délku této neschopnosti na jeden případ na straně druhé je patrný zcela opačný průběh v čase. Zatímco se počet ukončených případů PN ve sledovaném období snižoval, délka pracovní neschopnosti se poměrně dynamicky prodlužovala. To znamená, že stále menší počet pracovně neschopných byl v pracovní neschopnosti stále déle. Podíl čtyř hlavních skupin diagnóz jako důvodu pracovní neschopnosti zůstává nezměněn a tvoří 80 % všech případů PN.