demografie - časová řada

 

Jak jste pocítili hospodářskou krizi v roce 2009?

celkem se účastnilo: 51750

  demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - populační vývoj Afriky

 
5.02.2006 ANALÝZA: Migrace na Blízkém východě

Předkládaný text shrnuje vývoj a příčiny migrace na Blízkém východě 1 v moderní době. Tématicky tak navazuje na již dříve uveřejněný populační vývoj v této oblasti. Migrace obyvatelstva byla vždy součástí islámských společností, jejichž přesuny v rámci regionu nebývaly omezovány politickými hranicemi. 

Velká část obyvatelstva sledované oblasti žila původně kočovným životem2. Symbolickým dokladem významu migrace pro obyvatele Blízkého východu je i  skutečnost, že islámský kalendář se počítá od data, kdy Prorok Muhammad opustil Mekku a přesídlil do Mediny, tzv. hidžra.3  

V moderní době jsou podmínky pro migraci samozřejmě nesrovnatelné s těmi, jaké ovlivňovaly stěhování lidí v minulých staletích. Zásadní je především existence politických hranic mezi jednotlivými zeměmi regionu. V minulých staletích bývala území mnoha dnes samostatných států součástí jediné říše.4 Ve druhé polovině 20. století lze sledovat tři významné typy migračního pohybu v regionu Blízkého východu. Prvním typem je mezinárodní pracovní migrace, další významným typem je stěhování do měst - urbanizace a poslední je složitá a závažná problematika uprchlíků.

Tab. 1: Počty cizinců (v tisících) a jejich podíl na celkové populaci (v %), počet uprchlíků (v tisících) a jejich podíl na celkovém počtu cizinců (v %), rok 2000

Pramen: World Urbanization Prospects

Pracovní migrace do vyspělých zemí

Známým příkladem pracovní migrace je najímání tzv. "guest-workers" do zemí západní Evropy především v 50., 60. a na počátku 70. let dvacátého století. Po skončení druhé světové války potřebovaly ekonomiky některých západoevropských zemí doplnit nedostatečný objem pracovních sil, potřebný pro znovubudovaný průmysl. Nedostatek vlastních pracovních sil byl způsobený jednak nízkou mírou porodnosti během ekonomické krize mezi válkami a také vyšší mírou  úmrtnosti mužů během druhé světové války. Proto tyto země začaly hledat pracovní sílu nejprve ve svých bývalých koloniích a později i v dalších zemích. Např. do Velké Británie přišlo mnoho Pákistánců, do Nizozemí Indonézanů, do Francie především Alžířanů atd. Najatí zahraniční pracovníci se v těchto evropských zemích často usadili natrvalo, přičemž určitou zkušenost s kulturou své nové země už z důvodu koloniální minulosti měli ze své původní vlasti.

Další pracovníci byli získáváni do Evropy jako dočasní "guest-workers" i z jiných zemí, řada z nich se v Evropě také usadila natrvalo. Jejich najímání pokračovalo i v době, kdy v západoevropských zemích rostla míra nezaměstnanosti. Stále totiž přetrvávala potřeba levné a převážně nekvalifikované pracovní síly, hlavně v průmyslové výrobě, která v té době zažívala velký rozvoj. Mezinárodní smlouvy, na základě kterých byli zahraniční pracovníci získáváni, byly často uzavírány přímo konkrétní společností, podnikem, který pak tyto lidi zaměstnával. Na počátku byla politika zaměstnávání cizinců ovlivněna předpokládaným principem rotace. Politici a zaměstnavatelé předpokládali, že zahraniční pracovníci zůstanou v zemi jen na omezenou dobu, než si našetří patřičné množství peněz, které jim a jejich rodinám zajistí dobrou existenci v jejich zemi, kam se po skončení pracovní smlouvy vrátí. V případě potřeby mohou být nahrazeni novou várkou zahraničních pracovníků, podle aktuální situace na pracovním trhu.

Jednou ze zemí, kde bylo zaměstnávání cizinců nejrozšířenější, bylo v Evropě Německo, zde se těmto pracovníkům říká "Gastarbeiter". V 70. letech zde podíl cizinců na celkovém počtu zaměstnanců přesáhl 10%. V 50. letech zaměstnávaly německé podniky nejvíce zahraničních pracovníků pocházejících ze států jižní Evropy (Itálie, Španělsko, Řecko).  Jak se ale rozvíjela ekonomická síla i v těchto zemích, začaly také ony samy zaměstnávat cizince, staly se imigračně atraktivními samy o sobě. Německo tedy začalo získávat pracovníky z geograficky, ale i kulturně vzdálenějších zemí. V první polovině 60. let uzavřelo smlouvy s Tureckem, Marokem a Tuniskem.

Turecko, přestože bylo za druhé světové války neutrální zemí, stálo na straně Německa za první světové války a určitá pouta mezi oběma zeměmi přetrvala. Do roku 1974, kdy po ropné krizi končilo získávání zahraničních pracovníků, migrovalo z Turecka do Spolkové republiky Německo více než 1 milion  pracovníků, v polovině 80. let byl pak počet Turků usazených v Německu odhadován na 1,5 milionu. Naprostou většinu najímaných zahraničních pracovníků tvoří muži, zpravidla mladší.  Za těmi, co se rozhodli nevrátit se zpět do své země, se později přistěhovali i jejich rodinní příslušníci.

Přestože převážnou část pracovní migrace z méně rozvinutých států do vyspělejší Evropy a severní Ameriky tvoří nekvalifikovaní nebo málo kvalifikovaní pracovníci, hovoří se někdy o tzv. "brain-drain" fenoménu. Odchod vzdělaných a kvalifikovaných odborníků může mít negativní dopad na proces ekonomického a společenského rozvoje země, odkud tito lidé odcházejí.

Například stagnující ekonomiky států severní Afriky spolu s vysokou mírou populačního růstu vedou k vysoké nezaměstnanosti, především mezi mladými lidmi, kteří se snaží získat pracovní místo. Naopak silné ekonomiky vyspělých evropských států a jejich věková struktura, kde je mladých pracovních sil relativně méně, jsou silným lákadlem pro mladé lidi ze severní Afriky. K této situaci navíc přispívají historické vazby (především koloniální), jejichž výhodou je např. dobrá znalost jazyka bývalé koloniální mocnosti, a také praktická dostupnost - přes Středozemní moře. Stoupá tak počet legálních, ale i ilegálních imigrantů.

Pracovní migrace do bohatých ropných zemí Blízkého východu

Neméně významnou je pracovní migrace do některých zemí Blízkého východu, především do zemí ležících okolo Perského zálivu. V roce 1980 se odhadovalo, že na Blízkém východě, především ve státech těžících a vyvážejících ropu, bylo zaměstnáno celkem okolo 3 milionů zahraničních pracovníků.5 Tyto počty byly vysoké především v Saúdské Arábii (okolo 1 milionu), v Libyi (0,5 milionu), ve Spojených arabských emirátech, v Kuvajtu, ale i v dalších zemích. Tito pracovníci pocházejí především z dalších islámských zemí, z Egypta (700 tisíc), Pákistánu (400 tisíc), Jemenu (300 tisíc), Jordánska a Iráku.

Obecně jsou tyto tzv. "guest-worker" programy ekonomicky a lze říci i demograficky výhodné jak pro zemi, odkud tito lidé pocházejí, tak pro zemi, kam migrují za prací. V zemi původu je často nedostatek pracovních příležitostí a nezanedbatelný je také přímo zisk, jehož část posílají pracovníci ze zahraničí domů svým rodinám. Přijímající země pak těží z levné pracovní síly, kterou nemusela vzdělávat, která přišla do země až v produktivním věku. Ekonomický růst států Perského zálivu se zdá nemyslitelný bez přílivu pracovních imigrantů a i do budoucna je v tomto regionu tento typ migrace očekáván.

Například v Kuvajtu tvoří důsledkem pracovní imigrace rodilí Kuvajťané menšinu obyvatelstva (42%). Podobně také v Kataru a Spojených arabských emirátech, kde je podíl cizinců ještě vyšší (přes 70%).6 Řada států Perského zálivu proto zavedla některá opatření bránící snadnému získání občanství  a tedy snadnějšímu trvalému usazení v jejich zemi. Přesto stoupá počet mužů - pracovních imigrantů, kteří posílají pro své rodiny, aby se v nové zemi natrvalo usadily. Tato situace, spolu s reakcemi, které ve veřejnosti vyvolává, je podobná jako v případě "guest-workerů" v západní Evropě.

Urbanizace

Nyní se budeme věnovat problematice stěhování, které se uskutečňuje také s vidinou lepších příležitostí, při kterém však lidé neopouští svou zemi, ale stěhují se do velkých měst. Vysoká míra populačního růstu ve venkovských oblastech kombinována se stagnací zemědělství vede k situaci, kdy se lidé stěhují do měst, která jsou centry rozvoje. Lidé jsou do měst lákáni vidinou vyšších výdělků ve srovnání s venkovskými oblastmi, dále lepšími možnostmi vzdělávání pro své děti a vůbec celou řadou lékařských, sociálních a ekonomických možností, jejichž dostupnost se zdá ve městech nesrovnatelně vyšší než na venkově. Velkým problémem je ovšem zaostávání městské infrastruktury, která nestačí reagovat na rostoucí populaci města. V mnoha velkých městech Blízkého východu je odhadováno, že čtvrtina třetina obyvatel města žije v naprosto nouzových podmínkách.

Tab.2: Regiony podle podílu urbanizovaného obyvatelstva (v %), rok 1950, 2000 a prognóza na rok 2030

Pramen: World Urbanization Prospects

Během druhé poloviny 20. století se na Blízkém východě zdvojnásobil podíl obyvatel žijících ve městech. V polovině 20. století byla urbanizována zhruba čtvrtina obyvatelstva, zatímco na konci století to byla již polovina, v severní Africe o něco méně než v západní Asii. Odhady OSN předpokládají, že tento růst bude pokračovat i v následujících desetiletích.

Nejvíce urbanizovanými zeměmi regionu (přes 85%) byly v roce 2000 Libye, Bahrajn, Izrael, Katar, Kuvajt, Libanon, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (jsou to tedy především ty země, které těží a vyvážejí ropu). Naopak nejméně urbanizovanými zeměmi jsou Súdán (37%) a Jemen (dokonce pouze 25%).

Tab. 3: Populační růst  největších měst Blízkého východu, 1950 - 2000 a prognóza na rok 2030

Pramen: World Urbanization Prospects

Největším městem sledovaného regionu byla v roce 2000 Káhira, jejíž obyvatelstvo se blíží hranici 10 milionů. Téměř 9 milionů obyvatel měl Istanbul, téměř 5 milionů Bagdád a dále Rijád (4,5 milionu). Další nárůst počtu obyvatel těchto velkoměst je samozřejmě očekáván i v následujících letech. Velikost hlavního města Egypta - Káhiry ještě zvýrazní fakt, že Egypt patří mezi země s celkově nejmenší mírou urbanizace, pouze 42,7%.

Nejvíce koncentrované obyvatelstvo  bylo v roce 2000 v Libanonu, kde v Bejrútu žilo téměř 60% obyvatel celé země. Zhruba třetina obyvatel země žije v největším městě v Libyi (Tripolis), v Izraeli (Tel Aviv) a ve Spojených arabských emirátech (Dubaj). Přes 20% je to v Tunisku (Tunis), v Jordánsku (Ammán) a v Saúdské Arábii (Rijád). Ve všech zemích regionu žije v největším, zpravidla hlavním, městě země více než desetina celkové populace (pouze v Jemenu žilo v roce 2000 v San'á asi 9%). V již zmiňované Káhiře žilo v roce 2000 13,7% celé egyptské populace, což je ve srovnání s ostatními státy Blízkého východu relativně méně. Velikost Káhiry je tedy dána spíše celkovou velikostí populace Egypta než vysokou koncentrací obyvatel v  této metropoli.

Tab. 4: Podíl obyvatelstva žijícího v nejlidnatějším městě země z celkové populace země (v %), 1950-2000 a prognóza na rok 2015

Pramen: World Urbanization Prospects

Situace uprchlíků

Podle Ženevské konvence je za uprchlíka považován ten, kdo musel opustit svou zemi ze strachu o svůj život kvůli  pronásledování z důvodu své rasy, náboženství, etnické příslušnosti a politického přesvědčení. Nejčastějšími důvody opuštění své země jsou válečné konflikty, sucha a hladomory.

Mnoho uprchlíků nalezneme v Súdánu, pocházejí jednak z Etiopie, Eritreje a Čadu (dohromady asi 750 tisíc), odkud prchají před mezikmenovými válkami, ale také ze samotného Súdánu. Těchto tzv. vnitřních uprchlíků se odhaduje na 4 miliony, zhruba 0,5 milionu Súdánců uprchlo do zahraničí. Tato situace je důsledkem občanské války mezi arabským severem a černošským jihem.

Velkou skupinou uprchlíků, významnou jak z demografického, tak z politického hlediska, jsou Palestinci. V roce 1987 bylo odhadováno okolo 2,2 milionu palestinských uprchlíků, žijících převážně v Jordánsku (850 tisíc), v samotném Pásmu Gazy (téměř 0,5 milionu), v Libanonu (280 tisíc), v Sýrii (260 tisíc) a menší počty dále v Egyptě, Kuvajtu, Iráku a Libyi.

Vedle počtu uprchlíků žijících v zemi je také důležitá početní velikost populace země, která uprchlíky přijímá. Například v Jordánsku je uprchlíkem každý pátý člověk, v Libanonu každý desátý. Také data z roku 2000 potvrzují, že uprchlíci tvoří významný podíl celkové populace v Súdánu a pak v Jordánsku, Libanonu, Sýrii a v Pásmu Gazy.

Poznámky k textu:
1 Blízký východ je v tomto příspěvku georaficky vymezen takto: 6 severoafrických zemí: Alžírsko, Egypt, Libyi, Maroko, Súdán a Tunisko a 14 západoasijských zemí: Bahrajn, Irák, Izrael, Jemen, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Libanon, Omán, Pásmo Gazy, Saúdskou Arábii,  Spojené arabské emiráty, Sýrii a Turecko.
2 K etnické skupině Arabů se řadí Beduíni, pouštní a stepní nomádi, kteří chovali dobytek, hlavně velbloudy. Odlišnou etnickou skupinou, i když s velmi podobným způsobem života, jsou Berbeři., vlastním jménem označovaní jako Guančové, Tuarégové, Kabylové aj.
3 Výchozím dnem islámského kalendáře je 16. červenec 622 juliánského kalendáře. Islámský rok se sestává z 12 lunárních měsíců a trvá celkem 354 dní, aniž se přizpůsobuje roku solárnímu. Měsíce proto neodpovídají ročním obdobím a hlavní náboženské svátky jako například ramadán a pouť do Mekky se pohybují po celém lunárním roce. Na 100 let lunárního kalendáře připadá zhruba 103 let kalendáře hidžry.
4 Např. pod vládou seldžuckých Turků a později osmanských Turků. 
5  Weeks, John R. : The Demography of Islamic Nations. In Population Bulletin, n. 43, 1988, s. 1-54
6 Ve Spojených arabských emirátech sice 80% obyvatelstva tvoří Arabové (dále v zemi žijí především Indové, Pákistánci, Íránci a Bangladéšané), přesto i zde přistěhovalci (převážně právě z dalších arabských zemí) převládají nad starousedlíky, jejichž podíl se dlouhodobě odhaduje pouze na čtvrtinu celkového obyvatelstva. Státní občanství se v životní úrovni obyvatelstva výrazně projevuje. Starousedlíci mají zdarma naprostou většinu vymožeností bohatého sociálního systému země.

Literatura:

Kropáček, Luboš: Blízký východ na přelomu tisíciletí. Praha, Vyšehrad, 1999.
Lewis, Bernard: Dějiny Blízkého východu. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1997.
Mendel, Miloš, Müller, Zdeněk: Svět Arabů. Praha, Svoboda, 1989.
Weeks, John R. : The Demography of Islamic Nations. In Population Bulletin, n. 43, 1988, s. 1-54
2002 World Population Data Sheet. Washington, Population Reference Bureau, 2002.
Demographic Yearbook. New York, United Nations. (více let)
Impact of Migration - Germany, Geneva 1996.
World Urbanization prospects - The 2001 Revision, New York, United Nations, 2002.


Lucie Šolínová


hostující autor
Prohledejte celý portál www.demografie.info
Výkladový slovník odborné demografické terminologie (české, anglické i francouzské pojmy)
V případě zájmu o aktuální dění z oblasti demografie zaregistrujte vaši emailovou adresu, na kterou vám budeme zasílat novinky.
1. dubna 2005 jsme spustili do provozu nový demografický informační portál. Je určen široké laické i odborné veřejnosti. Obraťte se na nás s jakýmkoli dotazem, či připomínkou. Za všechny reakce budeme vděční. Portál obsahuje velké množství informací, používejte proto prosím vyhledávání!
Vaš redakční tým

 
 
 © 2004-2014 Hůle Daniel
+420 774 510 398
hule@demografie.info
 
  Vydavatelem portálu je občanské sdružení - Demografické informační centrum. Obsah vytváří redakční tým zdarma. Portálu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1801-2914.
Demografie.info využívá redakční systém OSTRWE firmy ORA. Design&layout Daniel Hůle.
Pokud není uvedeno jinak, grafy i tabulky vycházejí z datové základny Českého statistického úřadu.
OSTRWE - publikační systém ORA - programování, webdesign, hosting, PHP, MySQL DIC - Demografické informační centrum

 
 
 
Pavlík, Kalibová, Koschin, Burcin
Rychtaříková, Kučera, Roubíček
demography, demografia, demographie
populační vývoj, studia, věda, aktuárská
geografie, demografický, Langhamrová
demografie, demos, analýza, výzkum