Druhý příspěvek Jany Vobecké tématicky navazuje na analýzu vývoje židovského obyvatelstva v Čechách do roku 1848 a popisuje společenskou a hospodářskou situaci Židů po roce 1848, který byl významným krokem ke zrovnoprávnění židovského obyvatelstva, změnu  osídlení a vývoj populace do roku 1939.

Nově nabyté svobody po roce 1848 v podstatě znamenaly počátek masivního pohybu Židů a to, jak ve smyslu horizontálním, tak vertikálním. V průběhu padesáti let, do počátku 1. světové války, se zásadně změnil charakter židovského osídlení v Čechách a podstatně také jejich socioprofesní skladba, procesy ne nepodobné těm v Rakousku a Německu. Jeden zásadní rozdíl tu ovšem existoval: dvojí národní a jazyková identita obyvatel českých zemí, která v nemalém měřítku komplikovala integraci Židů a působila později i na jejich národní identifikaci

Bezprostředně po otevření bran stísněných ghett po roce 1848 došlo k masivnímu stěhování Židů z jejich zdí. První vlna židovských migrantů se většinou usazovala nedaleko své rodné obce. Byli to především mladí manželé, kteří si do svého nového domova přinesli svůj tradiční způsob obživy, tedy převážně podomní obchod a obchod se míšeným zbožím. V souvislosti s touto migrační vlnou prozatím nedošlo k velkému posunu v rozmístění židovského obyvatelstva v Čechách. Jeho těžištěm byly i nadále především východní a střední Čechy, tedy oblasti s převažujícím českým osídlením. Počet obcí s usazeným židovským obyvatelstvem se v tomto období v Čechách více než ztrojnásobil a to za tři roky z původně necelých 800 na více než 2000 obcí (KESTENBERG-GLADSTEIN, R., 1968). Mnoho potomků této první migrační vlny se však dále stěhovalo do velkých měst a průmyslových oblastí. Tak se také na konci 19. století v časovém rozpětí dvou až tří generací změnilo těžiště židovského osídlení v Čechách a přesunulo se do Prahy a do severních a severozápadních Čech. Početná židovská komunita vznikla znovu po více než pěti stech letech také v Plzni. Souhrnně se dá říci, že židovské osídlení v Čechách v poslední třetině 19. století bylo charakterizováno přesunem do průmyslových oblastí a tendencí ke koncentraci. Tato tendence je jasně patrná na rostoucím podílu židovského obyvatelstva v Praze z úhrnu židovské populace. V roce 1869 žilo v Praze 16,9% českého židovského obyvatelstva, v roce 1910 již 33,9%.

Obecně změny v charakteru osídlení souvisely s velkou průmyslovou konjunkturou v 60. a 70. letech v Rakousko-Uhersku. Tisíce lidí opouštěly práci v zemědělství a stěhovaly se do měst, kde našly práci jako dělníci v nově zakládaných průmyslových podnicích a dolech. Nejdynamičtěji se rozvíjely oblasti severních Čech (Liberec, Jablonec nad Nisou – textilní, sklářský průmysl, Ústí nad Labem, Děčín – chemický a keramický průmysl) a severozápadních Čech (Teplice, Most, Chomutov – těžba uhlí) a Karlovarsko. Mezi další významné průmyslové oblasti patřily samozřejmě Praha a také Plzeň.

Židé mezi Čechy a Němci

V česko-německých jazykově smíšených oblastech si Židé na jedné straně zachovávali svou náboženskou identitu, na straně druhé se v podstatě identifikovali s německým prostředím. Německá kultura a německé školství byly jednotícím prvkem v rozsáhlém středoevropském regionu, což pro Židy znamenalo větší možnost uplatnění než přimknutí se k české kultuře a jazyku. Židovské úspěchy na poli průmyslu a obchodu v tomto období byly proto často považovány za německé. Faktor židovské německé kulturní a jazykové afiliace zhoršoval již tak obtížný proces integrace Židů do české společnosti.

Primární příčinou židovské migrace ovšem nebyly důvody jazykové, ale ekonomické. Tak také Židé pronikali do nově vznikajícího českého průmyslu. Ten byl úzce spojen s potravinářskou výrobou a zemědělstvím (cukrovarnictví, pivovarnictví, výroba mouky). Židé se ve většině případů neprosazovali na klíčové posty českých podniků (na rozdíl od těch v německých oblastech), měli však nezastupitelnou úlohu mezi úřednictvem, jako správci, obchodníci a překupníci. Prosazovali se také jako úředníci a inteligence v českých městech. Důsledkem bylo postupné „počešťování“ zdejších Židů a jejich integrace (v roce 1876 bylo založeno Česko-židovské hnutí, které prosazovalo českožidovství a židovskou českou asimilaci).

Nejkomplikovanější bylo postavení Židů v jazykově smíšených oblastech. Zde, jak vyplývalo z historického kontextu, byly ještě v polovině 19. století měšťanskou střední vrstvou převážně Němci. Se změnami sociální skladby v druhé polovině 19. století se také nemalé množství Čechů posunulo mezi střední vrstvy. Tito noví aktéři v hospodářské a politické oblasti přispěli k prosazení české kultury a jazyka v dříve dominantních německých oblastech. Židé, z důvodů popsaných v různých souvislostech výše, byli spíše spjati s německým kulturním prostředím. Přes to všechno se na přelomu 19. století začal proměňovat i židovský postoj k národní identitě ve smyslu přijímání češství a české národnosti. Tak ve sčítáni lidu z roku 1900 uvedlo 54 % Židů v Čechách češtinu jako svou obcovací řeč a 44 % uvedlo němčinu.

Změna hospodářského a sociálního postavení

Zaměříme-li se na vývoj hospodářské situace Židů, je třeba si uvědomit, že většina z nich ještě v polovině 19. století patřila mezi relativně chudé obyvatele venkovských či městských ghett, jejichž synové odcházeli ve třinácti letech „do světa“ do učení. Na konci téhož století patřila velká část českého židovského obyvatelstva k dobře situované střední vrstvě, jejíž děti měli přístup k vyššímu vzdělání a byli podporováni svými rodiči. Jakými prostředky dosáhli Židé této prosperity?

Venkovští Židé, kteří se ještě v polovině 19. století živili převážně jako podomní obchodníci s určitým druhem zboží, měli ve většině případů v 80. a 90. letech již svůj „kamenný obchod“. Tímto způsobem v podstatě ovládli venkovský maloobchod. Až později byli razantně vytlačováni spotřebitelskými družstvy a různými jinými obchodními snahami vycházejícími z českého prostředí. Komplikovaná byla později situace Židů na venkově také v důsledku přetrvávajícího antisemitismu. Tyto překážky jen přispěly k dalšímu stěhování Židů do měst.

Naprosto novým jevem se stali židovští nájemci a držitelé půdy. Z období, kdy byli poddanými šlechty, přetrvalo jejich zaměření především na cukrovarnictví, palírny a lihovary, obchod s obilím a pivovarnictví. V těchto odvětvích se úspěšně sdružovali s českými podniky.

I když se v oblasti průmyslu, obchodu a bankovnictví židovský element začal prosazovat v omezené míře od konce 18. století (Praha, Prostějov, Teplice), ke skutečnému rozmachu židovského podnikání došlo až v poslední třetině 19. století. Židé se prosadili v podstatě ve všech odvětvích průmyslu, obchodu a bankovnictví a podíleli se na jejich rozvoji až do roku 1938. Židé byli zakladateli či významnými osobami v čele podniků, z nichž některé existují dodnes (Solo Sušice, Moser Karlovy Vary, Fezko Strakonice a Písek, ČKD, Koh-i-noor, Vítkovické železárny a doly atd.) (PĚKNÝ, T., 1993, s. 228). Je prokazatelné, že ve svých podnicích zaměstnávali své souvěrce, a tak se mohlo zdát, že se v jejich rukou nebezpečně akumuluje kapitál a moc, což jenom podporovalo ve vypjatých dobách antisemitské výpady.

Je ovšem třeba zdůraznit, že zdaleka ne všem Židům přinesla migrace do měst úspěšnější živobytí. V mnoha případech znamenala zhoršení sociálního statusu vykonáváním dělnických prací. Z dlouhodobého hlediska však tento krok umožnil následující generaci lepší přístup ke vzdělání a perspektivu sociálního růstu.

Tab.1: Významné mezníky v historii Židů v Čechách

Židé v Československém státě

Se vznikem nového státu Židé získali status národnostní skupiny a k židovské národnosti se mohli hlásit také při sčítání lidu. V Československé republice tak žilo v roce 1921 přibližně 375 tisíc osob židovského vyznání - v českých zemích to bylo přibližně 125 000, na Slovensku 140 000 a na Podkarpatské Rusi 110 000 Židů. Z českých Židů se necelých 15% hlásilo k židovské národnosti, 50% k československé a 35% k německé. České židovstvo se nacházelo v poněkud rozpolceném stavu již několik desetiletí před první světovou válkou. Příčinou nebyl pouze dualismus jazykový, ale hlavně nesourodost tendencí uvnitř židovských náboženských obcí (Žno) a oslabení tradičních struktur. Mnohé venkovské obce se v důsledku emigrace potýkaly s nedostatkem členů a s nedostatkem financí na udržování svého chodu. Někteří Židé církev opustili nebo konvertovali k jinému náboženství, jiní odmítali náboženskou ortodoxii s cílem začlenit se do české společnosti chápané jako prostor, do kterého kulturně a historicky patří (česko–židovské hnutí), jiní rozvíjeli myšlenku sebeurčení židovského národa a jeho nároku na vlastní zemi – sionisté, další se identifikovali s německým prostředím vyšších středních vrstev, bez valného zájmu o české prostředí jako celku. Tato mnohost postojů dala vzniknout velkému množství různě zaměřených spolků a organizací, které v některých případech proti sobě ostře vystupovaly (česko-židovské hnutí proti sionismu).

V osobě prezidenta Masaryka měli ve svých snahách zastánce jak sionistická hnutí tak hnutí česko-židovská. Svým vstřícným politickým kurzem vůči Židům byl český stát v Evropě ojedinělý. V roce 1929 byli dva poslanci Židovské strany zvoleni do Národního shromáždění, v období 1933-1938 v Čechách našlo azyl dle odhadů několik desítek tisíc židovských běženců z Německa a Rakouska.

Druhá republika a nacistická persekuce

Po podepsání mnichovské dohody 1. října 1938 bylo mezi běženci ze Sudet podle neoficiálních údajů asi 17 000 Židů. Za druhé československé republiky bylo Židům zakázáno členství v profesních organizacích a začali být vylučováni z veřejného života. Beranova vláda se chystala k vytvoření vlastní koncepce „řešení židovské otázky“. Do toho ovšem zasáhla okupace českých zemí 15. března 1939 a norimberské rasové zákony¹⁾ vstoupily v platnost také na území nově ustaveného protektorátu Čechy a Morava. Židovský emigrační tlak byl v Čechách značný již od podzimu 1938 a vystěhovalectví bylo zpočátku podporováno také nacisty. Jejich snaha zmocnit se židovských peněz a majetku měla různé strategie a toto byla jedna z nich. Vleklé obstrukce při vyřizování žádostí o vystěhování a také neochota některých států přijímat uprchlíky však způsobily, že se podařilo uniknout menšímu počtu osob, než by jinak bylo možné. Do konce roku 1941, kdy bylo v podstatě vystěhovalectví nacisty zastaveno, se podle údajů Židovské náboženské obce vystěhovalo 25 727 Židů. Vedle oficiální emigrace se stovky lidí zachránili také emigrací ilegální, kterou ovšem nelze zachytit.

Odhadnout počet osob, jichž se týkaly norimberské zákony¹⁾ a kteří žili k 15. březnu na území protektorátu není snadné. Podle oficiálních pramenů je udáváno zpětně odhadnutých 118 000. Podle Kárného je ale jisté, že tento počet byl vyšší a odhaduje jej na 135 000. Podle soupisu Židů, který sestavila na příkaz nacistů pražská Žno, žilo k 1. říjnu 1941 v protektorátu 88 105 židovských obyvatel. Hlavní vlna deportací českých Židů do koncentračních táborů začala v listopadu 1941 a v červenci 1943 žila v Čechách již jen nepatrná část židovských obyvatel. Podle Kárného počet obětí holocaustu z řad českých a moravských Židů přesahoval 80 tisíc osob, což byly přibližně dvě třetiny předválečného stavu (KÁRNÝ, M., 1991, Šoa. Roš Chodeš, 11-12.).

Situace po roce 1945

Zkušenost holocaustu i politické události po roce 1948 vedly mnoho Židů, kteří v Čechách zůstali, k asimilaci a ke snaze neupozorňovat žádným způsobem na svůj původ. Tím pádem je také velmi obtížné určit počet Židů, kteří žili po 2. světové válce na území Čech. Těsně po válce žilo v Čechách a na Moravě přibližně 24 tisíc Židů, z nichž třetinu tvořili optanti z Podkarpatské Rusi. Podle sčítání lidu z roku 1950 žilo v českých zemích necelých 9 tisíc osob židovského vyznání. Je pravděpodobné, že mnozí Židé ze země odešli po revoluci v roce 1948 (asi 18 tisíc osob) a také po roce 1968 (asi 6 tisíc osob) (dle PĚKNÝ, T., 1993, s. 405). Protižidovské aktivity komunistické vlády v Československu byly zřejmé: znárodnění židovského majetku, sbírek židovského muzea a omezování činnosti Žno, politické procesy a čistky v 50. letech - mimo jiné také s protižidovským podtextem, tajné seznamy StB ze 70. let se jmény osob židovského původu, které mohly být nositeli „prosionistických idejí“ (dle PĚKNÝ, T., 2001, s. 355) a mnohé další.

Po roce 1989 demokratické principy umožnily Židům a jejich institucím svobodné rozhodování a rozvoj. V současnosti žijí v českých zemích necelé 3 tisíce Židů, kteří se hlásí do některé z deseti Žno v Čechách a na Moravě (v ČR existují Žno v Brně, Děčíně, Karlových Varech, Liberci, Praze, Olomouci, Ostravě, Ústí nad Labem, Plzni a Teplicích. Největší je pražská s 1500 členy). Dějiny židovských obyvatel v českých zemích tedy pokračují a ačkoli jejich síla dnes netkví v jejich početnosti, tak historická stopa, jíž jsou pokračovateli, vede dál spletitými cestami českých dějin, české společnosti, naší kultury.

Poznámky k textu:

¹⁾ Židé – definice dle norimberských zákonů

Literatura: