8.09.2006 KOMENTÁŘ: Socioekonomické dopady demografického stárnutí
Komentář vychází z bakalářské práce Jana Žofky „Vliv demografického stárnutí na socioekonomický vývoj vyspělých zemí“.
Autor se zabývá problematikou demografického stárnutí v
socioekonomických souvislostech, především možnostmi řešení směřujícími
ke zvládnutí obtížné demografické situace jak z hlediska
demografického, tak z hlediska ekonomického vývoje.
Demografické stárnutí
Stárnutí obyvatelstva
je jeden z nejvýznamnějších aktuálních problémů vyspělých zemí. Pod
stárnutím obyvatelstva je třeba si představit dlouhodobější a
provázanější proces, odborně nazývaný demografické stárnutí, při němž
dochází ke změně věkové struktury určité populace. Tato změna se
vyznačuje výrazným převýšením postreprodukční složky populace ve věku 50 a více let nad složkou dětskou ve věku do 15 let v poměru zhruba 3:2.
Existují dva druhy demografického stárnutí.
První vzniká důsledkem snižování úrovně plodnosti, která snižuje podíl
dětské složky v populaci. Jedná se o působení zespodu věkové pyramidy.
Druhý typ demografického stárnutí je způsoben snížením intenzity
úmrtnosti. Prodlužuje se naděje dožití a dochází k růstu na vrcholu
věkové pyramidy. Oba druhy demografického stárnutí probíhají většinou
současně. Tento proces může být také doprovázen snížením podílu
populace v reprodukčním věku, která se v důsledku stárnutí přesouvá do
složky postreprodukční.
Mezi demografickým a socioekonomickým vývojem
existuje vzájemná provázanost. Důkazem jsou souběžné změny v těchto
přirozených systémech v historii. Demografické stárnutí je výsledkem
výrazných změn v charakteristikách reprodukce populací, které vznikly v
důsledku hlubokých sociálních a ekonomických změn v průběhu posledních
staletí.
Z analýz stávající demografické situace a prognózy dalšího populačního vývoje je zřejmé, že demografické stárnutí je za daných demografických a socioekonomických trendů nevyhnutelné.
Existuje mnoho důsledků takového vývoje v různých sférách a
probíhajících procesech v lidské společnosti. Pokud budeme uvažovat
Českou republiku jako relativně uzavřený socioekonomický celek, snáze
můžeme zvážit jednotlivé dopady pro tuto oblast.
Problematice demografického stárnutí se na tomto portále podrobněji věnujeme v sekci Stárnutí (pozn. red.)
S demografickým stárnutím souvisí širší spektrum problémů. Proces stárnutí vzbuzuje obavy ze zpomalení ekonomického vývoje.
Hlavním důvodem těchto obav by mohl být nedostatečný příliv nových
mladých kohort na trh práce a stárnoucí pracovní síla, která by mohla
mít nižší potence ekonomických inovací, profesní a zaměstnanecké
mobility a obecně řečeno, mohla by být celkově méně produktivní.
Rostoucí počty starších obyvatel vzbuzují obavy, zda ekonomická zátěž
ze zvyšujících se objemů starobních důchodů a výdajů na zdravotní
zabezpečení bude vůbec zvládnutelná (Rabušic, 1995).
Jeden z problémů vycházející ze zvýšeného počtu starých osob a prodlužující se naděje dožití je rostoucí počet osob odkázaných na nákladnou zdravotní péči.
Díky stoupající úrovni zdravotní péče přežije mnoho lidí závažná
onemocnění či úrazy a vrátí se do aktivního a soběstačného života. S
rostoucím věkem je tento návrat do normálního života méně pravděpodobný
a kvalitní zdravotní péče pomáhá prodloužit neaktivní život vyžadující
často nákladnou zdravotní péči. Rozsah poskytované péče a kapacita
zdravotnických zařízení při zachování srovnatelné kvality bude muset
nevyhnutelně vzrůst spolu s nárůstem počtu starších osob, což povede k
výraznému zvýšení nákladů na zdravotnictví. Vzniká tak nebezpečí
zhroucení systému zdravotního pojištění při zachování stávající sazby,
kdy náklady značně převýší příjmy zdravotních pojišťoven.
Z hlediska sociálního zabezpečení je problém demografického stárnutí asi nejviditelnější. S výrazným růstem osob v důchodovém věku vzroste nevyhnutelně i počet vyplácených důchodových dávek.
V České republice funguje důchodový systém s průběžným financováním,
který zabezpečuje sociální potřeby obyvatel z příspěvků na sociální
zabezpečení ekonomicky aktivní populace ve stejném čase. Pro názorný
příklad bylo v roce 2003 přibližně 2,5 milionu osob pobírajících
důchod, přičemž průměrná výše vyplácených důchodů činila 7 tisíc. Po
vynásobení získáváme hrubou představu o celkových nákladech na důchody
v částce 214 miliard. Pro konkrétní představu, tato částka tvoří téměř
9% hrubého domácího produktu v tomtéž roce a na každého občana ze
zbývajících v ekonomicky aktivním věku připadalo 2900 Kč, které vydělal
měsíčně na důchody. Pokud srovnáme tyto výpočty se situací roku 2030 a
budeme předpokládat počty osob ve věku od 55 let 1 za
důchodce, což v roce 2003 činí celkově počty osob v tomto věku, získáme
hrubou představu o nárůstu důchodových nákladů. V roce 2030 by po
hrubém výpočtu činil předpokládaný počet důchodců 3,7 milionu. Při
stejné hodnotě důchodů by se celkové důchodové náklady zvýšily na 308
miliard a podíl na hrubém domácím produktu by činil téměř 13% při jeho
stejné hypotetické hodnotě. Částka na jednoho občana ze zbývajících v
produktivním věku by činila 5000 Kč, které by musel vydělat měsíčně na
důchody. Takto zvýšené náklady při stávajícím průběžném systému
financování by vedly ke zvýšeným odvodům na sociální zabezpečení a
zvýšily by celkově mzdové náklady, což by mohlo vést k útlumu
ekonomické činnosti.
Celkovým výsledkem tohoto vývoje je vysoký tlak na nárůst produktivity práce produktivní složky populace,
kdy podle výhledu do roku 2050 připadá na 2 osoby ekonomicky aktivní
téměř 3 osoby ekonomicky závislé. Výrazné změny věkové struktury
obyvatelstva budou mít své důsledky ve změnách životního stylu.
Nabídka trhu potravin, průmyslových výrobků, ale i nabídka služeb a
aktivit volného času se zákonitě změní. Vznikne mohutná skupina
ekonomicky závislé populace se specifickým životním stylem a
specifickými potřebami v oblasti spotřeby, zdravotní péče a bydlení (Rabušic, 1995).
Přerozdělovací funkce státu bude muset pokrýt zvýšené náklady zdravotní
péče a sociálního systému s průběžným financováním důchodů. Pro
zajištění ekonomického růstu budou tedy kladeny vyšší nároky na vědeckotechnický rozvoj a vzdělanostní úroveň produktivní složky populace včetně
předpokladu dostatečného množství ostatních zdrojů pro ekonomickou
činnost. Při nenaplnění těchto předpokladů může hrozit hospodářská
krize a snížení životní úrovně všech, což může vyústit i v krizi
sociální.
Možnosti řešení budoucí situace
Vyhlídky budoucího demografického vývoje nejsou
za stávajícího stavu jeho charakteristik příznivé. Během první poloviny
21. století dojde k významné přeměně věkové struktury s momentálně
silnou složkou v produktivním věku na populaci s výrazným převýšením
podílu stárnoucích osob a nízkým podílem dětské složky.
Nebezpečné důsledky pro socioekonomický vývoj jsou hrozivé a
nevyzpytatelné, protože závisí i na mnoha dalších faktorech různých
přirozených systémů a vlivech okolního globalizujícího se světa.
Celkově se nabízejí dvě skupiny řešení. Jedna se zaměřuje na eliminaci dopadů demografického stárnutí ovlivněním makroekonomického rámce prostřednictvím reforem a úprav v sociální a hospodářské politice státu. Druhou formou je snaha zvrácení demografického vývoje přímým ovlivněním věkové struktury prostřednictvím populační a imigrační politiky.
I. Řešení prostřednictvím ovlivnění socioekonomické situace
Snaha zajistit fungující ekonomický a sociální systém ve státě při pokračujícím procesu demografického stárnutí obsahuje tři směry řešení.
První a základní snahou je zajištění vyššího ekonomického růstu,
který pokryje zvýšené náklady rostoucího podílu stárnoucí populace a
zajistí i pokračující sociální a ekonomický rozvoj. Zajištění takového
hospodářského růstu by ovšem znamenalo nebývalý nárůst produktivity práce
ekonomicky aktivní části populace a zvýšení vůbec celkového potenciálu
dané ekonomiky. To představuje zvýšení celkové efektivnosti ekonomické
činnosti a přísun všech zdrojů produkce požadované kvantity a kvality.
Populace v produktivním věku by musela být vysoce kvalifikovaná a
flexibilní, procento její ekonomické aktivity by se muselo zvýšit a
nezaměstnanost snížit. Dalším předpokladem produktivity práce a
efektivnosti ekonomické činnosti je vědeckotechnický rozvoj a aplikace
nových technologií v ekonomické činnosti. Dalším předpokladem je i
zvýšení osobních úspor a kapitálových investic. Tento způsob je sám o
sobě těžko realizovatelný a představuje spíše strategický cíl, ke
kterému musí směřovat všechny snahy a kroky hospodářské politiky státu.
Existuje totiž příliš mnoho faktorů, které ovlivňují dosahování
ekonomického růstu a je téměř nemožné je všechny postihnout.
Z předchozích úvah vychází další možnost řešení. Představují ji opatření snižující výdaje sociálního zabezpečení.
Takové opatření znamená snížení reálné úrovně důchodů, což vede k
poklesu životní úrovně důchodců. Aby tato opatření samostatně vyřešila
otázku vysokého počtu důchodců, muselo by být snížení životní úrovně
významné. To by mohlo znamenat i zhoršení zdravotního stavu a spolu s
nedostatečným financováním zdravotnictví v důsledku i navýšení
úmrtnosti. Tento způsob řešení by byl politicky neúnosný a přinesl by
řadu sociálních problémů. Ovšem v případě nedostatečnosti ostatních
možností by tato opatření byla nevyhnutelná. Celkově by se však snížení
životní úrovně muselo přenést v menší míře na všechny.
Dalším způsobem, který souvisí s dosahováním ekonomického růstu, je zvyšování věku odchodu do důchodu.
Souvislost je dána tím, že tato metoda počítá s možností rozšíření
produktivní složky obyvatelstva. Logická představa se zdá, že s
prodlužující se nadějí dožití by se měla úměrně zvýšit i ekonomicky
aktivní část života. Takové zvýšení důchodového věku by znamenalo
odložení plateb důchodů a naopak příjem do státního rozpočtu. Výrazně
by se snížilo i ekonomické zatížení, protože čím je vyšší podíl
ekonomicky závislé složky, tím významnější ulehčení představuje přesun
určitého počtu osob do ekonomicky aktivní složky a naopak. Ovšem i toto
řešení naráží na dva základní problémy. Jeden představuje produktivní
potence a flexibilita starší části populace a tedy i jejich
uplatnitelnost na trhu práce. S rostoucím podílem služeb v ekonomické
činnosti, které se vyznačují vyšší dynamikou, jsou kladeny vysoké
nároky na flexibilitu a schopnosti učit se novým přístupům. Tyto
schopnosti se budou v populaci jistě zvyšovat, ale je otázkou, jestli
tyto schopnosti budoucí početné generace důchodců budou postačovat
budoucím požadavkům zaměstnavatelů. Je tedy důležité tyto schopnosti
vytvářet nejen u mladých lidí, ale také u dnešních pracujících, měl by
být tedy kladen důraz na celoživotní vzdělávání v soukromém i veřejném
sektoru. Jednou z vizí je model věkové integrace, která je založena na
permanentním prolínání vzdělání, práce a zájmových aktivit (Muffels, 1997).
Druhým problémem prodlužování věku odchodu do důchodu a zvyšování
ekonomické činnosti je právě zase celková ekonomická situace státu, kdy
musí existovat dostatek pracovních míst na trhu práce a nízká
nezaměstnanost, aby mohl být využit celkový potenciál možného
ekonomicky aktivního obyvatelstva.
Celkově se tyto tři možnosti dají shrnout.
Ekonomický růst je základním cílem fungující ekonomiky a předpokladem
pro krytí případných zvýšených nákladů. Zvýšení
potenciálu a rozsahu ekonomicky aktivní složky populace je jedním ze
základních předpokladů, včetně příslušného množství ostatních zdrojů
produkce, pro dosahování ekonomického růstu. Cílem je eliminovat
škodlivé dopady demografického stárnutí a rozložit je do delšího
časového horizontu. Nedostatečná opatření naplňující tyto předpoklady
povedou zákonitě ke snížení životní úrovně.
Co z toho vyplývá pro hospodářskou a sociální politiku státu? Reforma důchodového systému.
Měl by se změnit přístup k rozhodování o věku vstupu do důchodu, každý
by měl mít možnost vstup do důchodu odložit na základě vlastního
rozhodnutí. Důležitá je motivace sociálního systému k odkládání odchodu
do důchodu. Zavádění možností částečného odchodu do důchodu spolu s
relací důchodu k průměrné mzdě zajišťuje větší přijatelnost pracovat na
nižší úvazek s nižší mzdou, či mimo dosavadní kariéru. V České
republice se důchodový věk zvyšuje tak, aby po roce 2012 činil 63 let u
mužů a 59-63 let u žen podle počtu dětí. Při naplnění prognózy z
kapitoly 5.1 by takové navýšení v dalších letech pravděpodobně nemohlo
být konečné a dostačující. Důležitá je také reforma průběžného systému
sociálního zabezpečení, který je citlivý na demografický vývoj.
Průběžný systém přispívání by měl zajistit minimální důchod garantovaný
státem. Při jeho stávajícím charakteru by mělo dojít k zvýšení
sociálního pojištění, snížení relace důchodu ke mzdě a posunutí
důchodového věku. Privátní penzijní fondy umožňují dobrovolné
připojištění se státním příspěvkem. Další možností je vytvoření
státního penzijního fondu, do kterého bude odváděna část příspěvků. Tím
by se rozložily předpokládané náklady budoucího podílu starých osob.
Nevyhnutelné je celkové zatížení důchodců i ekonomicky aktivních. Dále
by měl být kladen větší důraz na firemní investice do lidského kapitálu
starších zaměstnanců a vytváření příležitostí pro celoživotní profesní
vzdělávání. Poslední snaha by měla směřovat k rozložení práce,
vzdělávání a volného času do všech etap životního cyklu.
Shrneme-li výše uvedené úvahy, snahy
státu by měly směřovat k rozšiřování a prodlužování ekonomické aktivity
tak, aby se s prodlužující nadějí dožití neprodlužoval pouze věk
ekonomické závislosti. Momentální vývoj charakteru ekonomické
činnosti s převažujícím dynamickým sektorem služeb s vysokým podílem
duševní práce nasvědčuje tomu, že budoucí generace starých lidí budou flexibilnější a mentálně schopnější, což umožní posunutí věku odchodu do důchodu. Druhou snahou je reforma systému sociálního zabezpečení,
který by měl být schopen odolat budoucímu zvýšenému náporu osob v
postproduktivním věku, aniž by došlo k významnému snížení životní
úrovně obyvatelstva a celkové krizi a destabilizaci socioekonomického
vývoje, který by zákonitě způsobil další kolísání úrovně porodnosti a
úmrtnosti.
II. Řešení prostřednictvím ovlivnění demografického vývoje
Očekávaný demografický vývoj přináší tíživý
socioekonomický výhled budoucnosti. Předchozí přístup se snažil
zajistit takové ekonomické a sociální prostředí, které bude schopno
odolat problematickým dopadům demografického stárnutí. Tento přístup se
snaží změnit samotnou příčinu těchto problémů, kterou je právě věková
struktura populace. Představuje tedy snahu ovlivnit podíl mezi osobami
ve věku ekonomické závislosti a aktivity. Toho lze dosáhnout buď
zvýšením počtu osob v produktivním věku, nebo naopak snížením počtu
osob ve věku ekonomické závislosti. Věkovou strukturu populace
ovlivňují reprodukčních procesy a migrace. Tyto faktory a jejich
regulace tvoří základ populační politiky státu. Nástroje populační
politiky tvoří opatření ekonomická, právně administrativní a sociálně
psychologická.
Demografickou reprodukci tvoří dva základní procesy,
úmrtnost a porodnost. O zvýšení úmrtnosti jsme se již zmínili a tvoří
spíše důsledek nezvládnutí celé situace, které by vyústilo jejím
nárůstem především ve starších věkových skupinách. Možností, jak
zvrátit demografický vývoj, se tedy jeví ovlivnění porodnosti.
V tomto ohledu narážíme hned na dva závažné problémy. Jeden problém
tvoří demografický důsledek samotného ovlivnění porodnosti a druhým
jsou prostředky řízení porodnosti. Jak by se měl charakter porodnosti
změnit? V případě vyspělých zemí, které prošly druhým demografickým
přechodem, by se jednalo o zvýšení porodnosti. Cílem by bylo zajistit v
populaci takové přírůstky, které by vyrovnávaly počty budoucích osob v
postproduktivním věku. Přitom by se muselo počítat se zpožděním
minimálně dvaceti let, kdy tyto osoby vstoupí do věku plné ekonomické
aktivity a také by zde musela být zahrnuta snaha o vyrovnávání
nerovností ve věkové struktuře. Jednak by toto navýšení porodnosti
znamenalo momentální ekonomické zatížení narůstající dětské složky
populace. Také by to vyžadovalo co nejpřesnější ovládání všech
zákonitostí porodnosti a to je právě druhým základním problémem
populační politiky. Neznáme všechny determinanty ovlivňující porodnost
a i kdybychom je znali, bylo by velice obtížné je všechny přesně
ovlivňovat, aniž by došlo k neblahým vedlejším účinkům v jiných
přirozených systémech. V tomto ohledu se blížíme k modelu plánovaného
hospodářství v ekonomii, který přes všechny snahy vede k nestabilitě a
nerovnováze. Přímé ovlivňování porodnosti se při nedokonalém zvládnutí
všech jejích determinantů jeví spíše nebezpečnou hrou, která by
skončila dalšími nepravidelnostmi ve věkové struktuře. Navíc by se
prostředky vyžadující takovou míru regulace neslučovaly s
demokratickými principy vyspělé společnosti. Z důvodu nehomogenity
obyvatelstva státu by taková opatření musela být diferencovaná pro
určité populační celky. Populační politika tedy může v rámci
ovlivňování porodnosti používat pouze nepřímé nástroje a odstraňovat
překážky, které brání ve výchově a plození dětí. Takové překážky
představuje například přístup k bydlení a snížení životní úrovně při
výchově dětí. I tak by se měla populační politika při aplikaci opatření
zabývat otázkou celého procesu vzniku jedince a jeho vývoje nejen z
ekonomického hlediska, ale i z hlediska sociálního. Aby se každý nový
přírůstek dal považovat za budoucí zdroj pro socioekonomický rozvoj,
musí projít takovým procesem socializace, který z něj udělá osobu
myslící a jednající v souladu se zájmy celé společnosti. V opačném
případě hrozí, že se i ve věku ekonomické aktivity stane dalším
přírůstkem osob zatěžující socioekonomický rozvoj. Rozhodujícím
kritériem pro rozhodování v populační politice a i pro reprodukci
obyvatel samotnou by tedy měla být především kvalita a ne kvantita.
Poslední možností přímého ovlivnění věkové struktury jsou migrace.
Emigrace ekonomicky neaktivních osob by jistě nebylo téma hodné zájmu
pozornosti. Určité nebezpečí zde naopak tvoří spíše emigrace ekonomicky
aktivních. Možnosti imigrace jsou však velice zajímavé. Na rozdíl od
reprodukce obyvatelstva lze migrace prostřednictvím administrativně
právních opatření poměrně spolehlivě ovlivňovat. Toto řešení naráží na
problém poptávky a nabídky migrantů. Především musí v cílové zemi
existovat takové sociální, ekonomické i geografické prostředí, které
láká příliv nových pracovních sil. Další problémem souvisí s předchozí
úvahou o kvalitativních stránkách lidské bytosti, které v dnešní době
představují především procesy socializace. U imigrantů je velmi
důležitá oboustranná slučitelnost jejich vzorců chování, hodnotové
orientace a zvyklostí s kulturními vzorci v cílové zemi, případně
jejich schopnost tyto nové kulturní vzorce přijmout. V neposlední řadě
jejich vhodnost určuje také momentální situace na trhu práce v cílové
zemi z hlediska jejich kvalifikace. Tyto všechny problémy musí řešit
imigrační program v cílové zemi, který se musí zabývat celým procesem
začlenění nových osob do společnosti a rozhodnout i o délce a hloubce
tohoto začlenění. Česká republika, jako bývalá země socialistického
bloku nemá oproti zemím s demokratickou tradicí s imigrací takové
zkušenosti, přesto v současné době díky kladnému migračnímu saldu
dochází u nás i přes přirozený úbytek k celkovému mírnému přírůstku
obyvatel okolo 2‰. Problémem je, že v období největšího poklesu podílu
populace v produktivním věku nelze počítat s imigrací z nám kulturně
blízkých evropských zemí, které se potýkají se stejným problémem
demografického stárnutí, jako Česká republika. Celkově migrace přispívá
k vyrovnávání věkových struktur obyvatelstva států a zároveň způsobuje
zesílení pokračujícího trendu globalizace.
Stejně jako předchozí skupina řešení si i tato
opatření vyžádají určitý časový horizont. Předpokladem je začít
využívat včas, ale přesto uváženě, všechny nástroje hospodářské,
sociální a populační politiky státu. Především je třeba zajistit
stabilní socioekonomický vývoj, který povede i k stabilnímu
demografickému vývoji věkové struktury obyvatelstva.
Závěr
Demografické stárnutí je výsledkem změn v procesu
demografické reprodukce v populaci, které představují pokles porodnosti
a úmrtnosti. Tyto změny byly způsobeny významným přerodem sociálních a
ekonomických struktur a procesů v globálním měřítku. Každé revoluční
změny způsobují nevyváženost přirozených systémů, která se pak odráží v
jejich dalším vývoji a přináší řadu problémů. Proces demografického
stárnutí se vyznačuje přeměnou věkové struktury populace a stává se
naopak jedním z determinantů budoucího socioekonomického vývoje.
Vyznačuje se postupným zvyšováním podílu starých osob v populaci a
velikost této převahy určuje rychlost změn charakteru reprodukce.
Demografické stárnutí je významným problémem
především vyspělých zemí, ale některé demografické ukazatele naznačují,
že tento problém bude výhledově otázkou celého světa. Tento proces s
sebou přináší řadu problémů. Z ekonomického hlediska přináší
demografické stárnutí zátěž prostřednictvím zvýšených nákladů sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Zeslabený podíl osob v ekonomicky aktivním věku
bude muset vykazovat vysokou míru produktivity, aby bylo možno pokrýt
tyto zvýšené náklady a přitom dosahovat pokračujícího socioekonomického
rozvoje. Prostřednictvím změn ve věkové struktuře dojde i ke změnám v sociální sféře.
Určitá zátěž pro socioekonomický rozvoj je
nevyhnutelná, ale rozsah a síla dopadů na tento rozvoj záleží pouze na
způsobu, jakým se na tuto situaci začneme připravovat dnes. Je třeba
začít využívat všech nástrojů hospodářské a populační politiky.
Po rozboru momentálně klesajícího rozsahu ekonomické aktivity populace
v produktivním věku musím konstatovat, že není zdaleka využit její
potenciál. Významnou úlohu v této oblasti hraje momentálně vysoká
úroveň nezaměstnanosti. Budoucí vývoj si vyžádá zcela opačný trend.
Bude důležité zvyšovat ekonomický potenciál obyvatelstva
prostřednictvím zvýšené podpory vzdělanostní úrovně ve všech věkových kategoriích. Nezaměstnanost by se pak i díky úbytku pracovních sil měla snížit. Stejně významné budou investice do vědeckotechnického rozvoje.
Nedostatečný ekonomický růst povede zákonitě ke snížení životní úrovně
všech. Sociální systém by měl motivovat a umožňovat pozdější odchod do
důchodu. Budoucí zvýšené náklady je třeba rozložit do delšího časového
horizontu. Systém sociálního zabezpečení musí být schopen odolat
zvýšenému náporu osob v důchodovém věku, aniž by došlo k destabilizaci
socioekonomického vývoje. Jedině stabilní socioekonomický vývoj může
vést ke stabilnímu demografickému vývoji. Všechny snahy by proto měly
směřovat k rovnovážnému stavu a stabilnímu rozvoji v ekonomické i
sociální sféře, aby mohla vzniklá "vlna" starých osob odeznít. Pro
socioekonomický rozvoj je ideální stabilní demografický vývoj s
převažující produktivní složkou v populaci, která bude mít vysokou
vzdělanostní i kulturní úroveň.
Poznámky:
1
Jedná se o hypotetický předpoklad proporce důchodců v roce 2030 se
stejnou věkovou hranicí jako v roce 2003. Tuto věkovou hranici určuje
počet důchodců braných zespodu věkové struktury. Účelem je porovnání
dopadu dané intenzity stárnutí na důchodové náklady za předpokladu
neměnných dispozic. Výpočet nelze považovat za platný, jedná se pouze o
orientační představu.
Literatura:
Rabušic, L. Česká společnost stárne. Masarykova univerzita Brno, 1995
Jan Žofka
hostující autor