Nový Zéland bývá také nazýván „Ráj na konci světa“. Země sopek, gejzírů, deštných lesů, ledovců, velryb zažila v posledních dvou stoletích díky masivní kolonizaci dramatické demografické změny. V následujících odstavcích se můžete dočíst více o populačním vývoji této země. Zvláštní pozornost je věnována srovnání celé populace s původními maori.

Úvod
Nový Zéland je ostrovní stát ležící v jihozápadní části Tichomoří asi 1600 km na jihovýchod od Austrálie. Má několik malých zámořských teritorií v Tichém oceánu (např. Tokelau, Niue a Cookovy ostrovy). Rozhodující plochu země tvoří dva ostrovy – Severní a Jižní. Hlavní město je Wellington a úředním jazykem je angličtina.

Dějiny
Ve srovnání s menšími Polynéskými ostrovy byl Nový Zéland osídlen poměrně pozdě. Bouřlivé vody Tasmanova moře a obtížná orientace v jižních zeměpisných šířkách znesnadňovaly osídlení ostrova. První lidé připluli na lodích mezi lety 800 a 1000 n. l. pravděpodobně z Cookových ostrovů nebo z Tahiti. Byli to lidé kmene Maori, kteří jsou také považováni za původní obyvatele. Na Severním i Jižním ostrově žili lidé v samostatných kmenech a válčili s ostatními nepřátelskými kmeny. Časté a kruté boje zajišťovaly, že se populace příliš nerozrůstala. Délka života činila v průměru 35 let a ženy měly zřídka více než 4 děti. Později se na ostrovech usazovali lovci velryb a obchodníci z Austrálie. Po nich přicházeli britští a francouzští misionáři.

K prvnímu setkání s Evropany došlo v 17. století, kdy se na Novém Zélandu vylodila skupina Holanďana A. Tasmana. Během dalších dvou století docházelo k zakládání přístavů, které měly obchodní funkci a kontakty mezi Evropany a Maory se prohlubovaly. Maorové pro Evropany představovali odbytiště výrobků a jejich půda cenné zdroje. Silnou zbraní v jejich podmanění byla misionářská činnost. Některé kmeny přijaly křesťanství za své, ale většina jich ho dokázala skloubit se svým tradičním náboženstvím. Maorští náčelníci v roce 1840 výměnou za ochranu a pozemková práva uznali britskou svrchovanost. Tento krok vedl k masivní kolonizaci Evropany, převážně Angličany. V roce 1839 bylo trvalých „nemaorských“ osadníků jen 2000, o 20 let později již početně převýšili maorskou populaci a v roce 1872 vzrostl jejich počet na 250 tisíc. Ve 40. letech 19. století byla založena města jako Auckland a Wellington, dnes hlavní město Nového Zélandu, Dunedin a Christchurch a mnoho dalších. Nová města a zvláště přístavy vytvořily jádro novodobého osídlení. V roce 1947 získal Nový Zéland faktickou nezávislost a stal se členem Britského společenství národů.

Vývoj počtu obyvatel po roce 1950
Populace Nového Zélandu se v posledních dekádách rychle rozrůstala. Za posledních 50 let se zdvojnásobila a dosáhla počtu 4,1 mil. obyvatel. Jak je patrné z vybraných let sčítání (Tab. 1), přírůstek přirozenou měnou byl kladný. Od 60. let se snižoval a od 90. let dochází k opětovnému nárůstu hodnot. Migrační saldo dosahovalo kladných i záporných hodnot bez výrazných pravidelností ve vývoji. Důvody těchto výkyvů můžeme hledat především ve změnách přistěhovalecké politiky a legislativy. I přes vysokou míru emigrace v určitých obdobích byl celkový přírůstek téměř ve všech sledovaných letech kladný (s výjimkou let 1979 a 1986). V některých letech, kdy se kombinovaly vlivy vysoké imigrace, nízké emigrace a vysokého přirozeného přírůstku, dosahoval celkový přírůstek přes 60 tisíc osob (roky 1962, 2003).

Tab.1: Ukazatele měny obyvatelstva, 1961–2005

Zdroj: www.stats.govt.nz
Poznámka: pp - přirozený přírůstek; mp - přírůstek migrací; cp - celkový přírůstek

Graf 1: Střední stav a meziroční populační růst obyvatelstva Nového Zélandu, 1950-2005
 
Zdroj: www.mortality.org

Struktura populace
Jedním z charakteristických rysů Nového Zélandu je etnická různorodost jeho obyvatelstva. Novozélandské ostrovy byly kulturně a etnicky propojeny s Polynésií přes 1000 let. Ještě před 200 lety bylo celé kulturní bohatství polynéské. Dnes je většina tradic evropského původu, stejně jako etnický původ novozélandské populace. Přibližně čtyři pětiny Novozélanďanů jsou evropského původu; nejvíce britského, ale také holandského, německého a jiných. Původní maorské obyvatelstvo tvoří druhou nejpočetnější etnickou skupinu (14,7  % při sčítání v roce 2001). Další početnou etnickou skupinou jsou obyvatelé původem z tichomořských ostrovů (6,5 % při sčítání v roce 2001). Ke kulturnímu rozrůznění populace Nového Zélandu přispěla i imigrace obyvatel s asijským původem (zejména Číňanů, Indů a v posledních letech vysoká imigrace Korejců).

Etnické složení se v čase proměňovalo prostřednictvím řady vlivů: migrací, přirozeným přírůstkem, sňatečností a mísením členů jednotlivých menšin. V posledních letech je patrný růst etnické heterogenity. Dalším trendem je vzrůstající podíl obyvatel etnických menšin (zejména populace Maorů a Asiatů) na úkor zastoupení obyvatelstva evropského původu.

Z hlediska věkové struktury můžeme pozorovat obdobné trendy jako ve většině jiných vyspělých zemí, kde dochází k přechodu od progresivního typu věkové struktury až k regresnímu typu. Demografické stárnutí na Novém Zélandu zesílilo v 60. letech po odeznění vlny poválečného baby boomu. Tyto ročníky představují nejpočetnější věkovou skupinu 40–44 let a jsou zřetelné i ve věkové pyramidě z roku 2006 (viz Graf 2). Od roku 1961 došlo k výraznému zúžení základny pyramidy a snížilo se zastoupení dětské složky populace ve věku 0–14 let. Naproti tomu početné poválečné ročníky ve složce ekonomicky aktivních se později projeví výrazným růstem počtu osob starších 65 let. Nejstarší skupina obyvatelstva početně roste zatím jen mírně a proto má Nový Zéland stále ještě relativně příznivý index ekonomického zatížení, zatímco index stáří se během posledních 40 let již zdvojnásobil (viz Tab. 2). Zatímco věková struktura populace Nového Zélandu jako celku vykazuje charakteristické rysy populace po demografické revoluci, věková struktura maorské menšiny má ještě stále charakter populace před demografickou tranzicí – progresivní typ věkové pyramidy s početnou mladou částí populace a nízkým počtem starých osob (Graf 3).

Graf 2: Věková struktura populace Nového Zélandu v roce 2006 (v %)
 
Zdroj: www.stats.govt.nz

Graf 3: Věková struktura maorské populace Nového Zélandu v roce 2006 (v %)
 
Zdroj: www.stats.govt.nz

Tab. 2: Věková struktura populace v letech sčítání lidu, 1961–2006

Zdroj: www.mortality.org

Úmrtnost
Úroveň úmrtnosti je obdobně jako věková struktura populace Nového Zélandu silně diferencovaná podle etnických skupin. U většiny ukazatelů úmrtnosti se setkáváme s vyšší mírou úmrtnosti u maorské populace než u celkového obyvatelstva. Z tabulky (Tab. 3) je patrné, že hrubá míra úmrtnosti velmi špatně reflektuje skutečné úmrtnostní poměry a až při použití standardizované míry vidíme výrazné rozdíly mezi populací maorskou a populací celkovou (jako standard byla použita věková a pohlavní struktura středního stavu celkové populace z roku 1961). Ve sledovaných letech je vyšší také kojenecká úmrtnost. Za posledních 40 let se hodnota kojenecké úmrtnosti snížila z 23‰ a nyní dosahuje hodnot pod 6‰. U maorské populace bylo snížení ještě výraznější z 50‰ na 7‰. Nejvýraznější změny proběhly v 60. letech, kdy z výchozích vyšších hodnot bylo snazší dosáhnout zlepšení.

Tab. 3: Ukazatele úmrtnosti, 1961–2005

Zdroj: www.stats.govt.nz
Poznámka: * hodnoty vypočteny ze zkrácených úmrtnostních tabulek pro roky 2003–2005
hmú - hrubá míra úmrtnosti na 1000 obyvatel; SDR - standardizovaná úmrtnost na 1000 obyvatel; kú - kojenecká úmrtnost; e0 - střední délka života při narození

Naděje dožití při narození se výrazně zvyšovala zvláště u maorské populace, zejména z důvodu razantního zlepšení životních podmínek Maorů. Postavení maorských žen se zlepšilo a ze stejných výchozích hodnot naděje dožití pro muže a ženy dochází k rozdílu až 5 let ve prospěch žen, obdobně jako tomu je ve vyspělých populacích. Vývoj hodnot naděje dožití u maorského etnika je poznamenán značnými výkyvy a zlomy, které můžeme částečně připsat faktu, že se jedná o početně malou populaci. V té se negativní i pozitivní krátkodobé změny projeví mnohem zřetelněji. Naděje dožití všech obyvatel Nového Zélandu dosahovala vysokých hodnot už v polovině 20. století. Postupně se zvyšovala a v současné době hodnoty střední délky života při narození pro ženy (e0=81,7 let) a pro muže (e0=77,5 let) patří mezi nejvyšší na světě.

Graf 4: Střední délka života při narození, 1950–2003
 
Zdroj: www.mortality.org

Porodnost a plodnost
Na Novém Zélandu se podobně jako v jiných zemích projevil poválečný baby boom. Počet narozených v roce 1941 byl kolem 40 tisíc a během 20 let, na počátku 60. let, dosáhl maxima 65 tisíc. Přes mírné výkyvy docházelo postupně ke snižování počtu narozených. Hrubá míra porodnosti vyjadřuje jen velmi nepřesně skutečnou úroveň plodnosti v populaci. Přesto pokud pozorujeme značné rozdíly, zde mezi populací většinovou a menšinovou – maorskou, půjde zřejmě o odlišné demografické chování. V úhrnu došlo v posledních padesáti letech k poklesu porodnosti u obou sledovaných populací.

Tab. 4: Vybrané ukazatele porodnosti, plodnosti a reprodukce, 1962–2005

Zdroj: www.stats.govt.nz/
Poznámka: hmp - hrubá míra porodnosti; úp - úhrnná plodnost; hmr - hrubá míra reprodukce; čmr - čistá míra reprodukce

Úhrnná plodnost dosahující ve třicátých letech hodnot 3,1 dítěte, na počátku 60. let dosáhla maxima přes čtyři děti na jednu ženu a od té doby klesá. V roce 2004 dosáhla úrovně 2,0. Populace Nového Zélandu jako celek se pohybuje pod úrovní prosté reprodukce již od 80. let. U maorské populace pozorujeme hodnoty úhrnné plodnosti ve všech sledovaných letech vyšší než u celkové populace. Ukazatel čisté míry reprodukce u maorské populace přesahuje i v posledních letech hodnotu 1. V roce 2005 byly zaznamenány nejvyšší míry plodnosti podle věku u žen 30–34letých, a to 120 narozených na 1000 žen tohoto věku, zatímco na počátku 70. let ženy s nejvyšší mírou plodnosti byly 20–24leté a jejich úroveň plodnosti byla téměř trojnásobná (200 narozených na 1000 žen tohoto věku) oproti úrovni plodnosti žen ve stejné věkové skupině po roce 2000. Průměrný věk matek při porodu se během posledních 30 let zvýšil o 5 let a v roce 2005 dosahoval 30,4 let. Ženy maorského původu rodí v průměru o 4,4 roků dříve než ženy nemaorské. Posun porodů do vyššího věku a snížení hladiny plodnosti je charakteristickým znakem pro většinu vyspělých populací.

Dalším jevem, který provází vývoj plodnosti ve vyspělých zemích a také na Novém Zélandu, je vysoké zastoupení dětí narozených mimo manželství. V roce 2005 se mimo manželství narodilo 45,1 % ze všech narozených dětí, zatímco v roce 1965 byl tento podíl pouze 10,8 %. Podle dosavadního vývoje lze předpokládat, že zastoupení mimomanželských porodů bude stoupat i v následujících letech.

Potratovost
Potraty na Novém Zélandu byly legalizovány zákonem z roku 1977. První statistické údaje, které poskytují zdravotnická zařízení, jsou dostupné od roku 1979. Sledována jsou pouze legálně provedená umělá přerušení těhotenství.

Tab. 5: Ukazatele potratovosti, 1979–2005

Zdroj: www.stats.govt.nz/
Poznámka: počet UPT - absolutní počet umělých potratů; hmpo - hrubá míra umělé potratovosti; ipo - index umělé potratovosti

Jak je patrné z tabulky (Tab. 5), absolutní počty i míry potratovosti od konce 80. let výrazně stouply. V roce 2003 úhrnná potratovost dosáhla maxima a v letech 2004–2005 došlo k  mírnému snížení. Ve věkově specifických mírách potratovosti dosahovala a dosahuje nejvyšších hodnot skupina 20–24letých žen. V současnosti je to přibližně 40 potratů na 1000 žen ve věku 20–24 let. Následují kategorie 25–29 a 15–19 let s téměř shodnou úrovní 25 potratů na 1000 žen. Více než polovina z žen, které podstoupily potrat v roce 2005, neporodila dosud žádné dítě a téměř dvě třetiny uvedly, že to byl jejich první potrat.

Sňatečnost a rozvodovost
V souladu s teorií druhého demografického přechodu také na Novém Zélandu pozorujeme pokles měr sňatečnosti a zvýšení úrovně rozvodovosti. V minulosti (zejména 60.–70. léta) byly sňatky více koncentrovány v nižších věkových skupinách. Nejvyšší specifické míry sňatečnosti se vyskytovaly ve věkových skupinách 20–24 let pro ženy a 25–29 let pro muže. Postupně docházelo mezi věkovými skupinami k rovnoměrnějšímu rozložení sňatků a znatelně rostly míry sňatečnosti u starších snoubenců. S tímto trendem souvisí zvyšování průměrného věku snoubenců při uzavření manželství. Relativně vysoké hodnoty průměrného věku snoubenců ze 30. let minulého století se snižovaly až do 70. let, kdy dosáhly absolutního minima. Poté následuje plynulý nárůst hodnot trvající až do současnosti. Postupně se zmenšuje věkový rozdíl mezi muži a ženami při uzavření sňatku, a to až na 2 roky (viz Tab. 7).

Tab. 6: Ukazatele sňatečnosti a rozvodovosti, 1961–2005

Zdroj: www.stats.govt.nz/
Poznámka: hms - hrubá míra sňatečnosti

Tab. 7: Průměrný věk snoubenců při sňatku, 1935–2005

Zdroj: www.stats.govt.nz/

Evidence rozvodů je vedena od počátku 60. let. Od konce 80. let se dále zjišťuje rozvodovost podle délky trvání manželství a průměrný věk při rozvodu. Délka trvání manželství se nijak výrazně nemění a kolísá mezi 12 až 13 roky. Průměrný věk při rozvodu se za 40 let znatelně zvýšil, u mužů z 37,7 na 43 let a u žen z 35 na 40,4 let.

Migrace
Migrace měla zásadní vliv na populační vývoj Nového Zélandu, ačkoli počet nově přijatých obyvatel byl ve srovnání s jinými zeměmi „Nového světa“ (Austrálie, Kanada, Spojené státy) zanedbatelný. Migrační vlivy jsou patrné ve věkové struktuře obyvatelstva, v poměru pohlaví, v etnickém složení populace a samozřejmě na celkovém počtu obyvatel Nového Zélandu. Značné výkyvy migračních ukazatelů byly nejvíce ovlivňovány ekonomickou situací v zemi a změnami v imigrační politice. Období po 2. světové válce znamenalo pro Nový Zéland ekonomickou stabilitu provázenou přívalem pracovních sil z Velké Británie. Od roku 1950 byly přijímáni i ostatní Evropané, Nový Zéland také poskytoval azyl uprchlíkům.

V roce 1974 byly přijaty nové zákony imigrační politiky. Skončilo období neomezených přílivů britských a irských obyvatel a pro všechny imigranty byla zavedena stejná kritéria přijetí. Byla zachována smlouva s Austrálií o volném pohybu obyvatelstva v rámci obou zemí. Výsledkem těchto změn byla vlna imigrantů z širšího okolí, tedy nejen z Británie. V posledních dvaceti letech je nejvýraznější migrace z a do Austrálie, zatímco imigrace z Velké Británie rapidně klesla. Celkový počet imigrantů několikanásobně vzrostl a rostoucí trend je patrný i v posledních letech (4,3 milionu přistěhovalých v roce 2005). Zároveň však roste také počet emigrantů, který je přibližně stejný jako počet imigrantů. Výsledkem je nestálá úroveň migračního salda kolísající mezi kladnými a zápornými hodnotami.

Závěr
Nový Zéland je velmi multikulturní země, kde nalezneme etnika asijská, tichomořská, Maori a obyvatele evropského původu. V závislosti na etnické heterogenitě se jedná o zemi velmi různorodou také z hlediska demografických charakteristik. Zejména populace původních obyvatel – Maorů – se poměrně výrazně liší od populace majoritní. Se zlepšováním jejich ekonomické a sociální situace můžeme očekávat sbližování úrovně demografických procesů.
Charakteristiky demografické reprodukce populace Nového Zélandu jako celku odpovídají vývoji pozorovanému také v ostatních ekonomicky vyspělých zemích.

ZDROJE:
Sinclair, K. a kol. (1997): Dějiny Nového Zélandu, Praha: Lidové noviny
http://www.mortality.org/
http://www.stats.govt.nz/
 
Fotografie z výstavy Jihočeského muzea: Nový Zéland - poslední ráj? (14. 03. 2007 - 02. 09. 2007).
Autoři výstavy: Jana Vaňková a Tomáš Urban


Petra Marková