(ÚZIS ČR). Základní jednotkou statistiky hospitalizací je jeden ukončený případ hospitalizace v lůžkovém zdravotnickém zařízení ČR v průběhu sledovaného roku bez ohledu na způsob přijetí nebo propuštění. Jedním případem hospitalizace se rozumí každá ukončená hospitalizační péče pacienta na jednom oddělení lůžkového zařízení.
ÚZIS ČR uveřejňuje data každoročně v publikaci
Hospitalizovaní v ČR a týkají se pouze hospitalizací v nemocnicích (
všeobecné nemocnice, fakultní nemocnice a nemocnice následné péče). Metodické aspekty sběru dat jsou uveřejněny na této
adrese.
Historie nemocnic a jejich úloha ve zdravotní péči
Potřeba intenzivní lůžkové péče se zvyšovala již od počátků novověku spolu s rostoucí hustotou zalidnění a rozvojem lékařské vědy, což se týkalo hlavně měst. Původní středověké špitály a lazarety spravovaly městské obce a církevní řády převážně z dobročinných prostředků. Z počátku převažovaly spíše sociální než léčebné důvody a tato zařízení obývali, kromě nemocných, také staří, nemajetní a bezmocní lidé. (
Heral a kol., 1970) Nutnost hospitalizace také vyplývala z časté neschopnosti nemocného se o sebe postarat, ať už z povahy svého onemocnění či v důsledku nepříznivé ekonomické a rodinné situace. Z epidemiologického hlediska bylo také nutné oddělit nemocné od zdravé části populace, aby nedocházelo k šíření nemocí. Toto platilo až do konce první fáze epidemiologického přechodu, kdy byl podíl infekčních nemocí na celkové nemocnosti převažující. V 18. až 19. století se mění funkce tehdejších nemocnic. Spolu s převzetím vedení nemocnic lékaři, se nemocnice začínají vydělovat od zařízení sociální péče a ustavuje se jejich léčebná funkce. Převratné období ve vývoji nemocnic bylo však zaznamenáno až s rozvojem lékařské vědy na přelomu 19. a 20. století. Nemocnice se v této době specializují výhradně na diagnostickou a léčebnou funkci. Stávají se tak centry rozvoje lékařské vědy. Postupně dochází, vzhledem k nutnosti specializace a rostoucí potřebě nemocniční péče v důsledku postupujícího epidemiologického přechodu (
spojeného s přesunem těžiště významu od infekčních nemocí směrem k degenerativním a civilizačním chorobám), také k růstu počtu a velikosti nemocnic. Během první poloviny 20. století došlo také k přerodu původních nemocnic o jednom oddělení na, ve své podstatě dnešní, mnohooborové všeobecné nemocnice. V roce 1937 mělo Československo v hranicích poválečného uspořádání již 271 nemocnic s 48 tisíci lůžky. V roce 1948 to bylo 186 nemocnic, ale se 71 tisíci lůžky, a roku 1968 působilo na území ČSSR 268 nemocnic se 114 tisíci lůžky. Průměrná velikost nemocnic tedy vzrostla při jejich, ve výsledku téměř nezměněném počtu více než dvojnásobně ze 177 na 425 lůžek. (
Heral a kol., 1970) K 31. 12. 2006 působilo pouze na území České republiky, vzhledem k rozdělení původního Československa, 191 nemocnic s celkovou kapacitou 64 tisíc lůžek. Průměrná velikost nemocnice tedy v současnosti dosahuje 336 lůžek.
Vývoj hospitalizovanosti v ČR
Vývoj počtu případů hospitalizace a jejich délky ovlivňuje řada faktorů. Základní a navzájem se ovlivňující faktory představuje jednak vývoj zdravotního stavu populace a jednak vývoj kvality a rozsahu poskytované zdravotní péče.
V průběhu posledních 20 let dosahuje
absolutní počet hospitalizací v nemocnicích ČR ve svém objemu přibližně 2 miliony ročně, to znamená, že na 10 obyvatel vychází průměrně 2 případy hospitalizace. Nejméně případů hospitalizace bylo v rámci sledovaného dvacetiletého období zaznamenáno v roce 1992, a to 1 792 tisíc. Naopak nejvíce hospitalizací proběhlo v roce 2005, kdy dosáhl jejich počet téměř 2 340 tisíc. Ve vybraném sledovaném období v letech 1986 a 1992 až 2006 (
viz graf 1) lze pozorovat kolísavý nárůst počtu případů hospitalizace v přepočtu na obyvatele o 19 % z 18 544 případů v roce 1986 na 22 131 případů na 100 tisíc obyvatel v roce 2006.
Graf 1: Vývoj počtu případů hospitalizace na 100 tisíc obyvatel a průměrné ošetřovací doby V průběhu sledovaného období
dochází k výraznému poklesu průměrné ošetřovací doby (
délka trvání jednoho případu hospitalizace ve dnech) jednoho případu hospitalizace,
a to téměř o polovinu z 13,5 dne v roce 1986 na 7,2 dne v roce 2006. Snížení ošetřovací doby některých případů hospitalizace bylo natolik výrazné, že i přes nárůst počtu případů hospitalizace, došlo k poklesu celkového úhrnu ošetřovacích dnů strávených pacienty v nemocnici, což vyjadřují ukazatele průměrného počtu a procenta denně hospitalizovaných. Oba tyto ukazatele vychází z počtu ošetřovacích dní, které v úhrnu za všechny hospitalizované pacienty připadají na jeden den sledovaného roku. Ve sledovaném období výrazně poklesl průměrný denní počet hospitalizovaných z téměř 71 tisíc na 45 tisíc pacientů připadajících v průměru na každý den sledovaného roku. Původní denní podíl hospitalizovaných na obyvatelstvu tedy činil 0,69 % a snížil se na 0,44 %.
Je otázkou, do jaké míry popsaný vývoj odráží změny (
kvalitativní i kvantitativní) ve zdravotním stavu populace a v rozsahu poskytované zdravotní péče. Problémem při zhodnocení vývoje uvedených ukazatelů je, že lze jen těžko přesně oddělit faktor vlivu měnící se struktury a rozsahu nemocnosti obyvatel a zároveň měnícího se rozsahu a kvality poskytovaného péče.
Hospitalizovanost podle věku a pohlaví
Hospitalizovanost populace ve vybraném roce 2006 lze charakterizovat základním rozložením podle věku a pohlaví (
viz graf 2). Nejvyšší intenzita hospitalizovanosti se ukazuje u narozených dětí. Dá se říci, že každé dítě prošlo v průběhu porodu a bezprostředně po narození hospitalizační péčí, což vyplývá už z vysokého podílu narozených ve zdravotnickém zařízení (99,8 %), mimo zdravotnické zařízení se v roce 2006 narodilo pouze 265 dětí (ÚZIS ČR, 2007).
Graf 2: Hospitalizovanost populace podle věku a pohlaví v roce 2006 S přibývajícím věkem klesá intenzita hospitalizovanosti na své minimum ve věku 10 až 14 let u žen se 73 ‰ hospitalizovaných osob a ve věku 25 až 29 u mužů s 78 ‰ hospitalizovaných osob v populaci. V těchto věkových skupinách je hospitalizovanost nejnižší. Prudký nárůst hospitalizovanosti nastává u žen ve věku mezi 15. a 30. rokem života z důvodu nutnosti spotřeby zdravotní péče spojené s reprodukcí. Obecně se začíná nemocnost u obou pohlaví s přibývajícím věkem progresivně zvyšovat přibližně od 50 let u mužů a 60 let u žen.
Standardizace ukazatelů hospitalizace
Celkovou intenzitu hospitalizovanosti lze pojímat jako souhrn tří hledisek, která představuje:
četnost případů hospitalizace, počet hospitalizovaných osob a počet hospitalizačních dnů. Jak ukazují předchozí rozbory, hospitalizovanost obyvatelstva je značně závislá na věkové struktuře obyvatelstva. K odstranění vlivu změn věkové struktury průběhu času a zhodnocení vlivu těchto změn na vývoj reálných ukazatelů hospitalizovanosti slouží metoda standardizace a dekompozice. Vývoj standardizovaných ukazatelů hospitalizovanosti ukazuje graf 3.
Graf 3: Index vývoje standardizovaných ukazatelů hospitalizovanosti (100=rok 1986) Počet případů hospitalizaceVývoj počtu případů hospitalizace lze rozdělit na dvě etapy, kdy v první fázi (
1986-1996) došlo k významnému nárůstu počtu případů hospitalizace na obyvatele o 16 % (
20 % u mužů a 14 % u žen) a ve druhé fázi (
1996-2006) naopak spíše ke stagnaci vyznačující se mírným nárůstem počtu případů pouze o 3 % (4 % u mužů a 2 % u žen).
Provedená dekompozice (
viz tab. 1) ukazuje, že k nárůstu počtu případů v přepočtu na obyvatele o 16 % v letech 1986 až 1996 došlo především vlivem zvyšování intenzity hospitalizovanosti a další nárůst o 3 % v letech 1996 až 2006 byl způsoben změnou věkové struktury, a to i přes protichůdné působení poklesu intenzity hospitalizovanosti v tomto období.
Celkově tedy došlo ve sledovaném období mezi lety 1986 a 2006 k navýšení počtu případů o více než 36 v přepočtu na 1 000 obyvatel (
19 %) případů, z nichž 28 % způsobila změna věkové struktury a 72 % zvýšení intenzity hospitalizovanosti. Skutečná intenzita se tedy po odečtení vlivu věkové struktury v letech 1986 až 2006 zvýšila o 14 %.
Tab.1: Dekompozice změny ukazatelů hospitalizovanosti, 1986-2006Počet ošetřovacích dnůStandardizace prokázala i v případě ošetřovacích dnů mírný vliv věkové struktury na rozsah čerpání zdravotní péče v nemocnicích, v tomto případě však v opačném směru, než je reálný vývojový trend ukazatele (
tedy opět směrem k nárůstu počtu ošetřovacích dnů), kdy by byl skutečný pokles ukazatele, nebýt této změny, výraznější o 7 procentních bodů.
Po provedení dekompozice mezi lety 1986 a 1996, kdy došlo k poklesu o 60 (
24 %) ošetřovacích dnů v přepočtu na 1 000 obyvatel, se ukazuje, že v tomto období byl pokles způsoben snížením intenzity o 26 % (-
28 % u mužů a -25 % u žen). Působení věkové struktury bylo pouze mírné o 2 % (
1 % u mužů a 3 % u žen) a směřovalo k růstu počtu ošetřovacích dnů. Ve druhém období v letech 1996 až 2006 byl pokles počtu ošetřovacích dnů mírnější v přepočtu na obyvatele (16 %) a téměř totožný jak u mužů tak i u žen. Ve skutečnosti však došlo v tomto období opět k poklesu intenzity o dalších 23 % (
-25 % u mužů a -22 % u žen), ale protichůdné působení měnící se věkové struktury obyvatel snížilo tento reálný pokles o více než 7 % (
9 % u mužů a necelých 7 % u žen). Celkově v letech 1986-2006 byl tedy 36 % pokles (
39 % u mužů a 34 % u žen) o 903 ošetřovacích dnů na 1 000 obyvatel v hrubém vyjádření způsoben zcela poklesem intenzity, kdy tento proces ve výsledku zmírnila o 7 procentních bodů změna věkové struktury obyvatel způsobená demografickým stárnutím.
Průměrná ošetřovací dobaVzhledem k prokázanému vlivu změn věkové struktury souvisejících s procesem demografického stárnutí na vývoj počtu případů i ošetřovacích dnů lze usuzovat, že tento vliv se odrazil i v ukazateli průměrné ošetřovací doby jednoho případu hospitalizace Celkově došlo k poklesu standardizované průměrné ošetřovací doby v průběhu let 1986 až 2006 o 50 % (
53 % u mužů a 47 % u žen).
Po provedení dekompozice lze konstatovat, že snížení průměrné ošetřovací doby v letech 1986 až 2006 o 46 % (
50 % u mužů a 43 % u žen) v hrubém vyjádření bylo způsobené snížením skutečné délky ošetřovací doby v určitých věkových skupinách v průměru o 55 % (
56 % u mužů a 54 % u žen). Změna věkové struktury působila protichůdně a snížila tento efekt o 8 %. U žen byl efekt věkové struktury výraznější a dosáhl více než 10 % a u mužů to bylo méně než 6 %.
I přes prokázaný rostoucí vliv změn věkové struktury způsobené demografickým stárnutím byla z hlediska všech tří ukazatelů hlavní příčina změn ve sledovaném období měnící se intenzita hospitalizovanosti, a to především v první fázi.
Skutečnou intenzitu nemocnosti z hlediska lůžkové péče v nemocnicích České republiky vyjadřuje standardizovaný ukazatel průměrného procenta hospitalizovaných, které pokleslo mezi lety 1986 až 2006 z 0,690 % na 0,391 %, tzn. o více než 43 %. Tento ukazatel také přeneseně vyjadřuje průměrnou denní prevalenci hospitalizovaných v populaci v daném roce.
Závěr
V průběhu sledovaného období mezi rokem 1986 až 2006 došlo k nárůstu počtu hospitalizací o 19 % ze 185 na 221 případů v přepočtu na 1 000 obyvatel. Na tomto nárůstu se 28 % podílela změna věkové struktury a 72 % zvýšení intenzity. Standardizovaná míra hospitalizovanosti vzrostla o 17 % u mužů a o 10 % u žen. Zcela proti tomuto trendu se ve stejném období vyvíjel objem poskytované péče v počtu ošetřovacích dní, který poklesl o 36 % z 2 501 na 1 599 ošetřovacích dnů na 1 000 obyvatel. Snížil se tak průměrný podíl denně hospitalizovaných osob v populaci z 0,69 % na 0,44 %. Po standardizaci se tento pokles ještě prohloubil. Ve výsledku tak došlo k výraznému poklesu průměrné ošetřovací doby téměř o polovinu ze 13,5 na 7,2 dne. Celkově v roce 2006 prošlo lůžkovými odděleními nemocnic 13 % mužů a 17 % žen z obyvatel ČR.
První polovina sledovaného období byla nositelem výraznějších změn v intenzitě hospitalizovanosti, ve druhé polovině období se spíše projevovaly změny věkové struktury, proti níž působila intenzita mírně protichůdně. Pokles ošetřovací doby natolik výrazný, že v počtu ošetřovacích dnů zcela zastínil nárůst počtu případů hospitalizace především v první části období.
Rostoucí naděje dožití s rostoucím průměrným věkem populace čím dál více tlačí na zvyšování počtu případů a rozsahu čerpání zdravotní péče. V hodnoceném období, a to především přibližně v prvních 10 letech, dochází k výraznému zkrácení průměrné hospitalizační doby zefektivněním zdravotní péče.
Do roku 1996 vzrostla sice incidence případů hospitalizace, ale pacienti v nemocnici tráví v průměru kratší dobu. Zároveň došlo ve sledovaném období k výraznému poklesu úmrtnosti. Nárůst počtu případů hospitalizace pozorovaný mezi roky 1986 a 2006 tedy není projevem zhoršujícího se zdravotního stavu populace a spolu se zkracující se ošetřovací dobou, zejména v kontextu s klesající úmrtností, vypovídá spíše o vlivu měnícího se rozsahu, efektivity a struktury zdravotní péče a onemocnění, pro která je poskytovaná.
Růst intenzity výskytu hospitalizací, pozorovaný zejména v letech 1986-1996 pravděpodobně demonstruje rozšiřující se zdravotní péči jak z hlediska šíře záběru a zahrnutí méně závažných stavů, tak z hlediska možností léčby v podobě dostupnosti intervencí vyžadujících si hospitalizaci. Tomu odpovídá i zkracování ošetřovací doby, které na jednu stranu indikuje hospitalizovanost pacientů s méně závažnými zdravotními problémy, ale zejména zvyšující se efektivitu péče.
Literatura:
HERAL, V. a kol. 1970. Sociální lékařství: Učebnice pro studující lékařských fakult. Praha: Avicenum, Zdravotnické nakladatelství, 1970
ÚZIS ČR. 2007. Rodička a novorozenec 2006. Zdravotnická statistika. Praha: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 2007. Dostupné také z: <http://www.uzis.cz>
ŽÁČEK, A.1974. Metody studia zdraví a nemoci v populaci: Úvod do epidemiologie infekčních chorob. Praha: Avicenum, Zdravotnické nakladatelství, 1974
Jan Žofka