13.07.2009 ANALÝZA: Sezónnost sňatečnosti v 17. a 18. století
Článek volně navazuje na analýzu „
Pověra v srdci globálního ateizmu“ zveřejněnou na těchto stránkách v roce 2005. Jak vypadala sezónnost sňatečnosti v historických dobách? Jako vzorek nám poslouží farnost Panny Marie pod řetězem v Praze na Malé Straně. Text zpracovala Eva Kačerová, která se historické demografii věnuje řadu let.
9Matriční zápisy zaznamenávající oddané začaly být v této farnosti vedeny v květnu roku 1622 a s výjimkou roku 1643 tvoří nepřerušenou časovou řadu až do dubna roku 1784, kdy se farnost johanitů stala součástí farnosti karmelitánů při kostele Panny Marie Vítězné. Celkem se mezi lety 1623 a 1783 uskutečnilo 2 293 sňatků.
Četnost svateb konaných v jednotlivých měsících roku byla výrazně ovlivněna liturgickým kalendářem. 11. kánon vyhlášený tridentským koncilem zakazoval konání svatebního veselí (nikoliv svateb) v době postu před významnými svátky liturgického roku [1]. Tato postní období byla dvě: před Vánocemi a před Velikonocemi. Nový liturgický rok začínal první adventní nedělí, která mohla připadnout nejdříve na 27. listopadu a nejpozději na 3. prosince. Velikonoční neděle se pohybuje mezi 22. březnem a 25. dubnem, a tak čtyřicetidenní postní období začínající Popeleční středou začíná nejdříve 5. února a nejpozději 10. března [2]. Forma sňatku je předepsána v Kodexu kanonického práva a každý katolík je jí vázán. Sezónnost sňatečnosti by tedy neměla být narušena neevidováním tajných svateb, jak naznačuje Václav Hofman [3]. Na základě tridentských ustanovení byl za svědka manželství automaticky považován oddávající kněz, který měl postavení privilegovaného svědka, neboť jeho přítomnost patřila mezi formality nezbytné k uzavření platného sňatku. Obecný pojem „locum“, který se vyskytuje v ustanovení koncilu, specifikoval římský rituál na farní kostel, v němž byl farářem oddávající kněz. Tento požadavek zcela odpovídal snahám katolické církve prosadit přísnější režim při uzavírání sňatků. Přestože koncil nezakázal tajné sňatky, snažil se jim zabránit. Manželství uzavřená v nepřítomnosti faráře nebo jím pověřeného kněze z farnosti, ke které příslušel alespoň jeden ze snoubenců, a bez přítomnosti alespoň dvou svědků, byla považována za neplatná. Zápis do matriky se stal povinným a mohl později sloužit jako důkaz. Navíc církevní ustanovení vyhlášená tridentským koncilem nařizovala, aby ženich a nevěsta před sňatkem přijali svátost smíření a zúčastnili se příjímání, takže jim nezbývalo, než se vzít během slavnostní mše [1].
Rozložení sňatků během roku (graf 1) bylo tudíž nepravidelné se dvěma výraznými maximy (únor a listopad) a se dvěma minimy (březen–duben, prosinec). Březnový a dubnový index se každý rok měnil podle data Popeleční středy, vždy byl však pod úrovní poloviny průměrného měsíce. Sňatky, které se neuskutečnily během postní doby, byly uzavírány až v květnu, a tak docházelo k nárůstu indexu v tomto měsíci.
Nejoblíbenějším měsícem pro vstup do manželství byl listopad, a to ze dvou důvodů. Jedním z nich bylo ukončení zemědělských prací, doba po sklizni, kdy potraviny byly levnější a bylo dostatek prostředků pro uspořádání svatební hostiny. Druhým důvodem byl blížící se Advent, který způsobil, že prosincový index je z celého roku nejnižší.
U sňatků uzavřených v únoru, březnu, dubnu a v prosinci jsem sledovala přestoupení postního období. Za celých 160 let se v prosinci uskutečnilo 12 svateb. Tři manželství byla uzavřena mimo dobu předvánočního postu, z toho jedno v sobotu před první adventní nedělí a dvě po slavnosti Narození Páně, v postním období se tudíž konalo pouze 9 svateb.
V době předvelikonočního půstu se uskutečnilo celkem 45 sňatků. V postním období bylo oddáno 13 párů, v nichž byl ženich povoláním voják (tři v roce 1789, dva v roce 1704 a osm v roce 1705). U tří sňatků je dokonce uvedeno datum, které toho roku připadalo na Popeleční středu – den přísného postu. Je vysoce nepravděpodobné, že by se sňatek uskutečnil opravdu v tento den (není zmínka o dispensu, který by byl v tento den opravdu nutný), a pokud ano, je škoda, že zápis neuvádí, co vedlo kněze, že v tento den asistoval při udílení svátosti manželství.
V období, ve kterém by se sňatky neměly konat, se také výrazně mění četnost dnů v týdnu, kdy byly uzavírány – nejčastější byly soboty (10) a neděle (9), následovaly čtvrtky a pátky (7).
Pouze u dvou případů z výše popisovaných je zaznamenáno udělení dispensu pražskou konzistoří k oddavkám v době postní. Jak je vidět, byla u Panny Marie pod řetězem nařízení omezující dobu uzavírání sňatků poměrně striktně dodržována. Pokud došlo k jejich přestoupení, nedělo se tak, jak bychom očekávali, jako dozvuk masopustu, ale téměř rovnoměrně po celé postní období. V měsíci prosinci se oddávalo zcela výjimečně. Za oblíbený a pravděpodobně i vhodný termín k uzavření manželství byl považován naproti jarnímu masopustu podzimní svátek sv. Kateřiny, případně sv. Ondřeje.
Graf 1: Sezónnost sňatečnosti v letech 1622 –1783
Pozn.: Přepočteno na srovnatelnou délku měsíce.
Po celé sledované období (1623–1783) byl prosinec měsícem, v němž se uskutečnilo nejméně svateb (tabulka 1). Postavení listopadu jako měsíce s nejvyšším počtem sňatků již není tak jednoznačné. Přestože celkově dosahuje četnost listopadových sňatků téměř dvojnásobku průměrného měsíce, a v některých dekádách i více než 2,5násobku, byl v letech 1631–1650 listopad podprůměrným měsícem. V těchto dekádách byl nejčetnějším měsícem vstupu do manželství červen. Od 40. let 17. století dochází k výraznému snížení počtu zaznamenaných svateb a pro rok 1643 dokonce zápisy zcela chybí. Teprve v 80. letech 17. století se roční počet svateb dostává na úroveň počtu z prvních dvaceti let matriční evidence.
Tab. 1: Měsíční indexy sňatků v dekádách let 1623 –1783
Pozn. : 1 pro rok 1643 data chybí. Vx – variační koeficient. Přepočteno na srovnatelnou délku měsíce
V některých dekádách variabilita dosahovala až 80 %, celková úroveň variability byla 55 %. Tuto hodnotu pro Prahu let 1601–1800 ve své práci udává i Václav Hofman [3].
Podívejme se nyní na rozložení svateb v rámci týdne. Za celé sledované období let 1623–1783 bylo uzavřeno 2 293 svateb a z nich 826 v neděli, tj. 36 %, dalšími často využívanými dny pro vstup do manželství bylo úterý (20 % sňatků) a pondělí (17 %). Na středu, čtvrtek a sobotu připadalo shodně 7 % svateb. Nejméně snoubenců (pouhá 3 %) uzavíralo manželství v pátek. Každý pátek byl totiž – podobně jako Velký pátek – připomínkou Kristova ukřižování, a proto byl postním dnem.
V průběhu sledovaných let ale došlo ke změnám v oblíbenosti či vhodnosti jednotlivých dnů v týdnu pro vstup do manželství (graf 2). Ve 20. letech 17. století bylo 57 % sňatků uzavíráno o nedělích, v pondělí to bylo 14 % a v úterý 10 %. Na ostatní čtyři dny připadalo celkem 19 % sňatků. Již v průběhu následujících dvou desetiletí obliba neděle klesala a vzrůstalo zastoupení sňatků konaných v úterý. V 70. letech 17. století poprvé klesl počet manželství uzavřených v neděli pod 40 %, zato v sobotu uzavřelo manželství 16 % párů (vůbec nejvíce v celém sledovaném období). Od 90. let 17. století obliba neděle nadále klesala a ve 20. letech 18. století byl počet sňatků uzavíraných v neděli, pondělí a úterý vyrovnán. Od 30. let 18. století je nejčastějším dnem vstupu do manželství úterý.
Ostatní dny, tedy středa, čtvrtek, pátek a sobota, zřídkakdy překročily 10% hranici (graf 3). Po celých 160 let byl pátek nejméně častým den pro vstup do manželství, v některých desetiletích nebyl v tento den uzavřen vůbec žádný sňatek.
Graf 2: Sezónnost sňatečnosti podle dnů v týdnu (v procentech)
Graf 3: Sezónnost sňatečnosti podle dnů v týdnu (v procentech)
Porovnáme-li uvedená zjištění se situací ve farnosti Hostivař [4], ve farnosti Komín [5] a v únětické farnosti [6], pak i zde byla neděle nejčastějším dnem vstupu do manželství (Hostivař 49 %, Komín 54 %, Únětice 41 %), následovalo úterý (Hostivař 14 %, Komín 18 %, Únětice 22 %). Poněkud odlišná byla situace v Budyni nad Ohří [7], kde nejoblíbenějším svatebním dnem bylo úterý (60 %), na neděli připadalo 27 % svateb.
Tento příspěvek vznikl s podporou grantu IGA VŠE 15/08.
Literatura
[1] Bologne, J.-C.: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na západě, Praha 1997.
[2] Friedrich, G.: Rukověť křesťanské chronologie.
[3] Hofman, V.: Sezónní průběh sňatečnosti v Čechách během 17. a 18. století. In: Historická demografie 26/2002.
[4] Lašťovková, B.: Demografický vývoj hostivařské farnosti v 18. století, diplomová práce FF UK, Praha 1994.
[5] Brabcová, P.: Svatby v 18. století z hlediska církevních matrik. In: Český lid 85/3, 1998, s. 257–262.
[6] Heřmánková, M.: Demografický vývoj únětické farnosti v 18. století. In: Historická demografie 24/2000.
[7] Dušek, L.: Obyvatelstvo Budyně nad Ohří v letech 1701–1850. In: Ústecký sborník historický, Ústí nad Labem 1985.
Eva Kačerová