Přestože jsou absolutní počty zemřelých dětí a mladých lidí nízké a především v raném věku se i dále snižují, má studium vývoje úmrtnosti dětí a mladých lidí svůj význam. Ten pramení především z celkového stárnutí obyvatelstva a z nízkého počtu živě narozených dětí u nás, v České republice.

Každé dítě či mladý člověk je totiž potenciálním účastníkem většiny základních demografických procesů a jeho předčasná a zbytečná smrt mu zabrání do těchto procesů vstoupit a tím ovlivnit další demografický vývoj v zemi. Analýza sleduje úroveň úmrtnosti dětí a mladých lidí v období 1985 ? 2000 na území České republiky. Sledovaným věkovým intervalem je 0 až 30 let, přičemž se pouze okrajově dotýká úmrtnosti do jednoho roku věku, která má v demografii specifické postavení a je označována jako kojenecká úmrtnost.

Dlouhodobý vývoj úmrtnosti lze nejlépe sledovat na ukazatelích úmrtnostních tabulek, které jsou očištěny od zkreslujících vlivů změn věkového složení. Vyjadřují řád vymírání v daném období a zobecňují jej na lidský věk.

Vývoj střední délky života
Období po roce 1985 bylo v České republice obdobím zlepšování úmrtnostních poměrů. Tato situace se nejlépe odráží v nárůstu naděje dožití (střední délky života) při narození mužů. Za patnáct let (1985-2000) vzrostla její hodnota o 4,1 roky na 71,6 let. U žen tento nárůst činil 3,6 roku na 78,3 let. V roce 2000 činil rozdíl naděje dožití žen a mužů 6,7 let, což jen potvrzovalo fakt, že Česká republika, resp. Československo patřilo a dodnes patří k zemím s nejvyšším rozdílem naděje dožití mezi ženami a muži.

Hodnota střední délky života při narození i v nízkém věku je výrazem souhrnu intenzit úmrtnosti zbývajících starších věkových skupin, které se mohou vyvíjet v souhlasném nebo opačném směru. Právě pohled na vývoj pravděpodobnosti úmrtí podle věku nám umožňuje blíže vysvětlit změny v hodnotách střední délky života. Pravděpodobnost úmrtí vychází z úmrtnostních tabulek a udává riziko osoby v určitém přesném věku ξ zemřít před dosažením věku ξ+n.

Vývoj pravděpodobností úmrtí podle věku v letech ukazuje, že zlepšování úmrtnostních poměrů probíhalo ve sledovaném období téměř ve všech věkových skupinách, tedy i ve zde neanalyzovaných věkových skupinách nad třicet let věku. K nejdynamičtějšímu poklesu pravděpodobnosti úmrtí došlo u ukazatele míry kojenecké úmrtnosti. U mužů byl zaznamenán pokles z hodnoty 13,8 ? v roce 1985 na 4,6 ? v roce 2000. U dívek šlo o pokles z  10,9 ? v roce 1985 na 3,5 ? v roce 2000. Těmito konečnými hodnotami se Česká republika přiblížila průměrné hodnotě tohoto ukazatele ve vyspělých západoevropských populacích.

Tab. 1: Pravděpodobnost úmrtí podle věku (na 1000 žijících)1985-2000, muži, vybrané roky


U mužů došlo k výraznějšímu snížení pravděpodobností úmrtí ve věkové skupině 1-14 letých až v druhé polovině devadesátých let a rozdíly hodnot mezi muži a ženami byly v této věkové kategorii již minimální. U děvčat pozorujeme ve věkových skupinách do 14 let mírné zvýšení hodnot pravděpodobnosti úmrtí, které napomáhá k minimalizaci rozdílu úmrtnosti žen a mužů v tomto věkovém období. Rozdíl v pravděpodobnosti úmrtí žen a mužů narůstá po dosažení dvacátého roku věku. Hodnota pravděpodobnost úmrtí ve věkové skupině 20-29 letých byla u žen oproti mužům třetinová. U žen nebyl pokles v jednotlivých věkových kategoriích již tak výrazný, a to především z důvodu vyčerpání potenciálu během předcházejících časových období. Dříve u mužů v některých věkových skupinách docházelo i ke zhoršování úmrtnostních poměrů a potenciál pro změny tak byl vyšší. Tedy zatímco u mužů došlo ve věku 20-24 let k poklesu z 5,7 v roce 1985 na 5,2 v roce 2000, u žen je změna hodnoty pravděpodobnosti úmrtí minimální z 1,8 na 1,7. Ve věkové skupině 25-29 let je již pokles výraznější z 6,3 v roce 1985 u mužů, resp. 2,2 u žen, na 5,0 v roce 2000, resp. 1,6.

Tab. 2: Pravděpodobnost úmrtí  podle věku (na 1000 žijících) 1985-2000, ženy, vybrané roky


Naděje dožití při narození vzrostla během let 1985-2000 u mužů o 4,1 let a u žen o 3,6 let. V tomto období došlo k výraznému zlepšení ukazatelů úmrtnosti mužů a my tak můžeme poprvé zaznamenat vyšší dynamiku růstu prodlužování střední délky života u mužů. Šedesátá léta jsou charakteristická zhoršováním úmrtnostních poměrů mužů a léta sedmdesátá jsou označována jako období stagnace. Je tedy patrné, že u mužů byl větší prostor pro zvyšování naděje dožití při narození v případě jakékoli pozitivní změny v úrovni úmrtnosti. Zlepšení situace v úmrtnosti mužů bylo patrné i ze zvýšení naděje dožití ve věku třiceti let, kdy došlo k růstu o 3,3 let (8,5 %) z hodnoty 39,5 v roce 1985 na 42,9 v roce 2000. Například Naproti tomu naděje dožití v přesném věku deseti let vzrostla pouze o 5,9 % (3,4 let), kdy zatímco v předcházejících obdobích byl percentuální nárůst v nižších věkových skupinách vyšší než u skupin starších. I u žen můžeme sledovat vyšší nárůst v relativním vyjádření u starších věkových skupin, i když zde nebyl rozdíl tak patrný. Naděje dožití žen ve věku třiceti let vzrostla o 6,5 % (o 3 roky) z hodnoty 46,1 let v roce 1985  na 49,1 let v roce 2000. Naděje dožití žen ve věku deseti let vzrostla sice také o tři roky (což je také průměrná hodnota nárůstu sledovaných věků), ale tento nárůst představoval jen 4,2 %. Vyšší dynamika růstu naděje dožití mužů se odrazila také ve změně rozdílu naděje dožití mužů a žen, kdy můžeme poprvé hovořit o snižování tohoto rozdílu.

Graf 1: Střední délka života (e) v přesném věku v letech 1985-2000


Podíváme-li se blíže na vývoj střední délky života v přesném věku uvedený v grafu vidíme, že příznivé hodnoty intenzity úmrtnosti mladých dívek mají za následek, že hodnota e30 u žen je v celém sledovaném období vyšší než hodnota e25 mužů. Pokud bychom se podívali na hodnoty střední délky života v přesném věku podrobněji zjistili bychom, že i v nižších věkových skupinách je to podobné, např. hodnota e15 žen je vyšší než hodnota e10 mužů. Hodnota e10 žen byla přitom jen o málo nižší než hodnota  e0 mužů. Tento fakt také vede k tomu, že hodnota e10 mužů a e15 žen je zhruba. Ve druhé polovině devadesátých let dosahovala dokonce velikost rozdílu e10 a e15 mužů a žen hodnoty velikosti rozdílu středních délek života při narození mužů a žen.

Úmrtnost na hlavní skupiny příčin smrti
Hodnocení úmrtnosti podle příčin bylo provedeno za použití metody přímé standardizace. Za standard byla zvolena evropská populace. Hlavními skupinami příčin úmrtí dětí a mladých lidí na území České republiky jsou novotvary a vnější příčiny smrti. V rámci úmrtnosti na vnější příčiny smrti jsem se zvláště soustředila na úrazy motorovými vozidly a na sebevražednost.

Ve sledovaném období 1985-2000 bylo patrné snižování intenzit úmrtnosti mladších věkových skupin, které začalo již před rokem 1985. Velice příznivý byl vývoj intenzity úmrtnosti na nemoci oběhové soustavy ve starších věkových skupinách, přičemž u dětí a mladých lidí je snižování úmrtnosti na tuto příčinu dlouhodobější. Zlepšování zdravotní péče, pokrok v léčebných metodách a vyšší dostupnost účinných léků se odrazily ve výrazném poklesu intenzity úmrtnosti na zvláštní nemoci raného věku a vrozené vývojové vady, zaznamenaného obou pohlaví. U mladých mužů došlo k výraznému poklesu intenzity úmrtnosti na novotvary, a to zhruba o 40 %. Úmrtnost mladých mužů a žen na nemoci dýchací soustavy stagnovala již od počátku osmdesátých let.

Tab. 3: Standardizované míry úmrtnosti (na 100tis .žijících) na hlavní skupiny příčin smrti  podle věku 1985-2000, muži, vybrané roky


Během sedmdesátých let a v první polovině let osmdesátých výrazně klesala úmrtnost dětí a mladých lidí na vnější příčiny smrti. V období 1985 ? 2000 se tento trend zastavil a u obou pohlaví došlo po roce 1989 k mírnému zhoršení úmrtnostních poměrů, a to především v důsledku růstu automobilismu a zvýšení možnosti přístupu mladých lidí k dopravním prostředkům. K ustálení situace došlo na konci devadesátých let. Ve věkovém intervalu 15-29 let jsou vnější příčiny nejčastější příčinou smrti. U žen v této věkové skupině představují úmrtí na vnější příčiny smrti zhruba polovinu všech úmrtí. U mužů je podíl ještě mnohem vyšší a představuje zhruba tři čtvrtiny všech úmrtí. Nepříliš pozitivní je fakt, že k nárůstu tohoto podílu došlo koncem devadesátých let, z 66 % v roce 1985 na 76 % v roce 2000. Tento růst byl pozorován jak u mladých mužů, tak u mladých žen. Ve věkové skupině dvacetiletých je výrazná nadúmrtnost mužů, umírá zhruba čtyřikrát až pětkrát více mužů než žen.

Tab. 4: Standardizované míry úmrtnosti (na 100tis. žijících) na hlavní skupiny příčin smrti  podle věku 1985-2000, ženy, vybrané roky


Přesto, že specifická úmrtnost na vnější příčiny smrti je u dětí nejnižší, jedná se o velmi závažnou příčinu smrti. Zatímco v celé populaci vnější příčiny způsobují zhruba 7 % všech úmrtí, u dětí do 14 let zhruba jednu pětinu úmrtí. Nejvíce úmrtí na vrub vnějších příčin smrti však připadá ve věku 15-24 let, kde jejich podíl přesáhl v posledních letech 70 %.

Po změně politické situace v roce 1989, otevření hranic a rychlosti ekonomické transformace došlo k nárůstu automobilismu v České republice. To mělo za následek nárůst počtu dopravních nehod. Standardizovaná míra úmrtnosti na dopravní nehody se proto v období 1985-2000 zvýšila u mužů o 37 % a u žen o 34 %. Příznivé bylo pokračování klesajícího trendu sebevražednosti, který byl nastartován v průběhu sedmdesátých let. U mužů ve sledovaném období poklesla míra sebevražednosti o třetinu, u žen pak téměř o polovinu.  Díky výraznějšímu poklesu sebevražednosti u žen se  riziko úmrtí mužů ve srovnání se ženami zvýšilo a bylo v roce 2000 více jak čtyřnásobné (oproti trojnásobnému riziku v roce 1985). To také vedlo k celkovému nárůstu mužské nadúmrtnosti na vnější příčiny smrti.

Tab. 5: Standardizované míry úmrtnosti (na 100 tis. obyv.) na vnější  příčiny smrti 1985-2000, muži, vybrané roky - obyvatelstvo celkem


Intenzita úmrtnosti mužů na dopravní nehody během první poloviny devadesátých let výrazně rostla a kolem roku 1995 dosáhla svého vrcholu v tomto období. Ve druhé polovině devadesátých let se situace zlepšila a hladina úmrtnosti na dopravní nehody stagnovala. Zhruba jedna pětina všech úmrtí mužů v důsledku dopravních nehod se odehraje ve věku 20-29 let. U žen byl v devadesátých letech zaznamenán podobný trend a podíl věkové skupiny 20-29 let na celkovém počtu úmrtí důsledkem dopravních nehod vzrostl z jedné desetiny v roce 1985 na jednu pětinu v roce 2000.

Tab. 6: Standardizované míry úmrtnosti (na 100 tis. obyv.) na vnější  příčiny smrti 1985-2000, ženy, vybrané roky


K nárůstu vlivu dopravních nehod u mladých žen došlo na úkor sebevražednosti. Míra sebevražednosti mladých žen ve věku 10-29 let poklesla během let 1985-2000 téměř o polovinu. U mladých mužů tak příznivá situace zaznamenána nebyla a jejich míra sebevražednosti dlouhodobě stagnovala. Pozitivním jevem tohoto období byl pokles míry úmrtnosti na vnější příčiny smrti u obou pohlaví, který byl patrný v několika posledních letech.

Naděje dožití při narození vzrostla během let 1985-2000 u mužů o 4,1 let a u žen o 3,6 let, přičemž v přesném věku 30ti let se jedná o růst o 3,4 roky u mužů, resp. 3 roky u žen. Ve věkovém intervalu 0-30 let byla intenzita úmrtnosti mladých žen poloviční oproti mužům. Úmrtnost podle příčin smrti nejvíce ovlivnilo snížení intenzity úmrtnosti na nemoci oběhového systému. Úmrtnost na novotvary stagnovala a riziko úmrtnosti mužů na tuto skupinu příčin smrti bylo stále dvakrát vyšší než u žen. Snížení intenzity úmrtnosti žen na vnější příčiny smrti zapříčinilo růst mužské nadúmrtnosti na tuto skupinu příčin smrti. Ve věkovém intervalu 15-24 let představovala úmrtnost na vnější příčiny smrti 70 % všech úmrtí. Příznivým se jeví pokles úmrtnosti na vnější příčiny smrti zaznamenaný na konci devadesátých let.