demografie - časová řada

 

Jak jste pocítili hospodářskou krizi v roce 2009?

celkem se účastnilo: 50956

  demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - populační vývoj Afriky

 
30.01.2012 POPULAČNÍ VÝVOJ: Francie

1. ledna 2012 žilo ve Francii 65,35 milionu lidí. 63,5 milionu z nich žilo v tzv. metropolitní Francii a 1,9 milionu lidí v zámořských územích. V posledních letech populace Francie neustále narůstá, i když o něco pomaleji (+ 0,5%) než na počátku nového tisíciletí (+ 0,7% ročně mezi lety 2001 a 2006). 

Údaje v následujícím textu se budou týkat pouze evropské části, tzv. metropolitní Francie (tzn. území Francie a Korsiky), nikoli zámořských departmentů[1] a teritorií[2].

Historický vývoj populace

Francie je zemí, v níž se jako první začal výrazně projevovat proces demografické revoluce. Během demografické revoluce dochází k hlubokým proměnám reprodukčního chování obyvatelstva, které jsou nejzřetelněji patrné ve změnách v úrovni úmrtnosti, porodnosti a ve věkové struktuře jednotlivých populací (Pavlík a kol, 1986). Ve Francii došlo k poklesu porodnosti a k zlepšování úrovně úmrtnosti téměř současně a důsledkem byl tedy relativně malý početní růst populace. Díky těmto význačným charakteristikám průběhu celého procesu byl jeden z typů demografické revoluce nazván „francouzský typ“.
Na počátku 20. století čítala populace Francie 40,7 milionu obyvatel. Počet obyvatel se prudce zvýšil s baby boomem, který následoval po druhé světové válce. Během poválečného třicetiletého období nazývaného „les Trente glorieuses” (1945-1974) došlo k obnově země a stabilní ekonomický růst vedl k pracovní imigraci 60. let, kdy mnozí zaměstnavatelé hledali pracovní síly v jižní Evropě a v zemích Maghrebu (severní Afrika). Francouzské právo usnadnilo příliv tisíců obyvatel z bývalých francouzských kolonií v severní a západní Africe, Indii a Indočíně. 1,6 milionu potomků francouzských usídlenců žijících v Alžírsku, Tunisku a Maroku (tzv. pieds noirs) se přistěhovalo do kontinentální Francie. Již v roce 1969 tedy počet obyvatel přesáhl 50 milionů, v roce 2003 pak pokořil hranici 60 milionů obyvatel.

Graf 1: Vývoj počtu obyvatel, hrubá míra porodnosti a úmrtnosti, 1851-2010 (vybrané roky)


Celá druhá polovina 20. století je typická nejen kladným přirozeným přírůstkem, neboť počty narozených byly vyšší než počty zemřelých, ale také kladným migračním saldem.
Kladné přirozené přírůstky obyvatelstva Francie je možné vysvětlit třemi faktory: (1) úroveň plodnosti je jedna z nejvyšších v Evropě, (2) poměrně vysoká naděje dožití při narození, především pak u žen, která se i nadále prodlužuje, (3) věková struktura populace, která je zatím stále příznivá a nejpočetnější generace ještě nejsou ve věku vysoké úmrtnosti.

Věková struktura obyvatel
Početně slabé generace narozené během první světové války vytvářejí v současné době jistý "deficit úmrtí" ve věku kolem 90 let, a to zejména u žen, jejichž úmrtí jsou okolo tohoto věku poměrně koncentrována. Tyto početně slabé generace jsou nicméně postupně nahrazovány výrazně početnějšími generacemi, což povede ke zvýšení počtu úmrtí, a to bez zhoršení úmrtnostních poměrů.

Graf 2: Věková struktura populace k 1. 1. 1901

Graf 3: Věková struktura populace k 1.1. 2012



Trend stoupající porodnosti a počtu narozených dětí od roku 2004 vedl k mírnému rozšíření základu věkové pyramidy, celkově však proces stárnutí věkové struktury obyvatelstva Francie pokračuje stejně jako v ostatních vyspělých zemích. Postupně klesá podíl dětí do 15 let věku a naopak narůstá podíl osob starších 65 let, který na počátku roku 2012 přesahoval 17 %. 
Progresivně narůstá také index stáří, zatímco před čtyřiceti lety v roce 1970 připadalo na 100 dětí mladších 15 let 52 osob nad 65 let, dnes je to již 94 seniorů. V posledních dvou dekádách vykazuje růst také index závislosti (65+), neboť roste počet lidí starších 65 let, kteří připadají na 100 lidí v produktivním věku, a index ekonomického zatížení, podle kterého na 100 lidí v produktivním věku připadá 55 dětí do 15 let a seniorů nad 65 let.

Tab. 1: Počty a podíly osob ve věkových skupinách, index stáří, indexy závislosti a ekonomického zatížení, vybrané roky (k 1.1. daného roku)

Pozn.: Index stáří - počet osob ve věku 65 a více let na 100 dětí ve věku 0-14 let
Index závislosti (0-14) - počet dětí ve věku 0-14 let na 100 osob ve věku 15-64 let
Index závislosti (65+) - počet osob ve věku 65 a více let na 100 osob ve věku 15-64 let
Index ekonomického zatížení - počet dětí ve věku 0-14 let a počet osob ve věku 65 a více let na 100 osob ve věku 15-64  let
Zdroj. INSEE, vlastní výpočty

Úmrtnost
V období od začátku 18. století do 60. let 20. století se v industrializovaných zemích významně měnily úmrtnostní poměry a prodlužovala se délka života. Během tohoto období se naděje dožití výrazně zlepšila od svých původních hodnot na úrovni 30 - 35 let až na zhruba 70 let v polovině 60. let 20. století. K tomuto zlepšení došlo téměř výhradně v souvislosti s potlačením epidemií a úmrtí na infekční nemoci. Ne všechny země těžily z tohoto pokroku současně, Francie však patřila mezi průkopníky (Vallin, Maslé, 2004).
Ještě na počátku 50. let byla naděje dožití pro francouzské ženy nižší než 70 let a pro muže nedosahovala ani hranice 64 let. V druhé polovině 20. století však docházelo k trvalému a výraznému prodlužování naděje dožití, která v dnešní době dosahuje 78,2 roku pro muže a 84,5 roku pro ženy (rok 2011, předběžné výsledky).
Ve sledovaném období došlo také k výraznému snížení úrovně kojenecké úmrtnosti, která poklesla z hodnot 52 na úroveň 3,4 děti zemřelé na 1000 živě narozených.

Tab. 2: Úmrtnost a kojenecká úmrtnost, vybrané roky


Graf 4: Naděje dožití při narození mezi roky 1950 a 2010, v letech



Porodnost
Počty živě narozených dětí se od druhé poloviny 40. let až do poloviny 70. let pohybovaly nad hranicí 800 tisíc ročně, přičemž po řadu let přesahovaly hranici 850 tisíc živě narozených dětí za rok. V 1. polovině 70. let došlo k poměrně významnému propadu v ročních počtech narozených a minima bylo dosaženo v roce 1976, kdy se narodilo 720 tisíc dětí. Do začátku 90. let se pak rodilo v průměru 750 tisíc dětí ročně. K dalšímu poklesu v počtech narozených došlo v 1. polovině 90. let, nejméně dětí se narodilo v letech 1993 a 1994 (712 tisíc). Od druhé poloviny 90. let však dochází k opětovnému vzestupu narozených a to i přes početní úbytek žen v reprodukčním věku (15-49 let).
Úhrnná plodnost se až do poloviny 70. let pohybovala nad úrovní 2 (ve sledovaném období s maximem 2,9 v roce 1964), na úroveň 1,8 klesla ve 2. polovině 70. let a udržela se na ní, s mírnými oscilacemi, až do konce 90. let. Na rozdíl od prudkého a velmi rychlého poklesu úrovně plodnosti v zemích střední a východní Evropy pozorovaného v 90. letech však ve Francii po sledované období hodnota úhrnné plodnosti nikdy neklesla pod 1,66, což je minimum z let 1993 a 1994. Od přelomu tisíciletí pak dochází k opětovnému nárůstu a počet dětí připadajících na jednu ženu se opět přiblížil k hranici 2, kterou nakonec v roce 2010 překročil (2,01).
Ve Francii je tedy porodnost stále poměrně vysoká, a to navzdory tendenci mladých lidí odkládat vstup do rodičovské fáze na pozdější dobu, oslabování instituce manželství, resp. klesající úrovni sňatečnosti a rozšiřujícím se jiným formám soužití a rozšíření spolehlivých metod antikoncepce, tedy obdobným procesů jako jinde v Evropě. Vysoká úroveň porodnosti ve Francii je často přikládána vlivu migrace a zastoupení imigrantů v populaci, tento předpoklad však odborníci ve skutečnosti vyvracejí (např. Toulemon, 2003, 2006; Toulemon et al. 2008). Výsledky analýz ukazují, že úroveň plodnosti by v 90. letech byla o pouhých 0,07 dítěte na ženu nižší, pokud by byla vypočtena pouze za ženy narozené ve Francii (Toulemon, 2006). Obdobně analýzy z nedávné doby poukazují na to, že ač mezi roky 2000 a 2005 vzrostla úroveň migrace, úroveň úhrnné plodnosti (1,92 v roce 2005) by byla vyšší než 1,8 i v případě, když by byla počítána pouze pro ženy narozené ve Francii (více viz Toulemon et al. 2008). Krom toho dcery imigrantů, které se již narodily ve Francii, přebírají chování autochtonní populace a mají stejnou úhrnnou plodnost jako ženy, jejichž matky se narodily ve Francii (Toulemon 2003).

Graf 5: Počty narozených a podíl dětí narozených mimo manželství


Tab. 3: Porodnost a plodnost


Zdroj: Insee ; * předběžné výsledky


Hlavním důvodem pro vysokou úroveň porodnosti ve Francii (v rámci Evropy), je vysoká úroveň plodnosti žen ve věku 30 až 40 let, tedy ve věku, kdy zároveň většina žen pracuje. Francie zažívá téměř stejné demografické a sociální změny v rodinném chování jako ostatní země, porodnost zde však zůstává stabilní, protože ženy mají děti, aniž by se vdaly, a pokračují v práci (nebo se po krátké době vracejí do práce) po každém porodu (Toulemon et. al, 2008: 546).
Francie klade důraz na rodinnou problematiku a současná francouzská rodinná politika je výsledkem kompromisu mezi snahou o zvyšování porodnosti, podporou příjmu rodin a snahou o rovnováhu mezi prací a rodinou (Pailhé et al., 2008). Zahrnuje tedy širokou škálu opatření podporující zaměstnanost žen (prostřednictvím podpory individuální profesionální péče o děti, tak nabídkou předškolních zařízení pro děti starší 3 let) s ostatními, zaměřujícími se na početné rodin. Rodinné dávky jasně podporují rodiny s více dětmi a rodiny s nízkými příjmy. Systém sociálních dávek zohledňuje různé životní situace, jako je např. bydlení, stěhování, náklady spojené se vzděláváním dětí apod. (více viz Matějková, Paloncyová, 2003).

Mimomanželská plodnost
Z hlediska legitimity narozených dětí patří Francie mezi země s nejvyšším podílem dětí, které se rodí mimo manželství. Ještě v polovině 70. let se rodilo mimo manželství méně než 10 % dětí, v roce 2007 již tento podíl přesáhl 50 % i a nadále stoupá.
Francie zároveň patří mezi země s vysokým zastoupením párů žijících v nesezdaném soužití. K rozšíření kohabitací došlo především v posledních 20 letech. Podle údajů z roku 2000 žilo ve Francii 2,5 miliónu nesezdaných párů, což představovalo 17 % ze všech párů (o 1 milión více než v roce 1990). Téměř jedna polovina těchto párů měla alespoň jedno dítě. Ve Francii statistika sleduje i to, zda snoubenci při sňatku legitimizují již narozené děti. V průběhu 90. let se podíl těchto sňatků zvýšil z 19 % na 29 % (Matějková, Paloncyová, 2003).

Potratovost
Ve Francii bylo umělé přerušení těhotenství legalizováno v roce 1975, kdy bylo ženě povoleno ukončit těhotenství do 12 týdnů od začátku poslední menstruace (tj. 10 týdnů po početí). Tento zákonný limit byl v roce 2001 rozšířen z 10 na 12 týdnů těhotenství, tj. z 12 na 14 týdnů od začátku poslední menstruace.
Vzhledem k tomu, že bylo umělé přerušení těhotenství považováno až za zcela krajní možnost řešení situace, do které se žena dostala, doufali zákonodárci v to, že spolu s rozšiřováním metod antikoncepce, ke kterému docházelo již od konce 60. let, budou postupně klesat také počty potratů.
I přes výrazné rozšíření lékařských metod antikoncepce (hormonální antikoncepce a IUD) však zůstala od roku 1975 úroveň umělé potratovosti překvapivě stabilní a po následujících třicet let dosahovala zhruba 14 potratů za rok na 1000 žen ve věku 15-49 let, tedy přibližně 200 tisíc potratů ročně. Odhaduje se, že asi 40% francouzských žen se v průběhu svého života uchýlí k umělému přerušení těhotenství (Bajos a kol. 2004).

Sňatečnost
Po skončení 2. světové války došlo k uzavření mnoha manželství, která byla odložená během válečných let, což zvýšilo počty ročně uzavřených sňatků. Toto období, v jehož průběhu docházelo ke kompenzaci sňatečnosti za předešlá válečná léta, však bylo poměrně krátké a již od roku 1947 docházelo k trvalému poklesu ročního počtu sňatků.
V 50. letech se roční počet uzavřených manželství ustálil mezi 300 a 320 tisíci. Počátkem 60. let došlo k postupnému zvýšení počtu uzavíraných manželství a v roce 1972 bylo uzavřeno nejvíce sňatků v období po 2. světové válce (s výjimkou roku 1946). Tento vzestup byl ovlivněn především silnými poválečnými ročníky, které vstupovaly do věku nejvyšší sňatečnosti. Podílel se na něm i rostoucí počet uzavíraných manželství, kde byl alespoň jeden ze snoubenců jiné než francouzské národnosti, což bylo ovlivněno vysokou imigrací obyvatelstva především portugalské, španělské, italské, marocké, alžírské a tuniské národnosti od poloviny 50. let do roku 1973. Do manželství v poválečném období vstupoval vysoký podíl francouzské populace (více než 85 % svobodných mužů a 90 % žen v období od konce 2. světové války do první poloviny 70. let) (Paloncyová, 2009).

Tab. 4: Sňatečnost a průměrný věk nevěsty a ženicha při sňatku


Zdroj: Insee ; * předběžné výsledky

K významným změnám sňatkového chování došlo ve Francii na přelomu 60. a 70. let. Postupně se začala zvyšovat intenzita vstupu do nesezdaných soužití, která však v 70. letech ještě nebyla chápána jako dlouhodobá alternativa manželství a kohabitace byla posléze legalizována sňatkem, často pod tlakem těhotenství partnerky. S koncem ekonomické prosperity poválečného třicetiletého období nazývaného „les Trente glorieuses”, během kterého došlo k rychlé industrializaci, k urbanizaci, k růstu příjmů a ke zvyšování úrovně vzdělání a statusu žen, se v nejmladších věkových skupinách, jejichž sňatky tradičně tvoří významný podíl z ročně uzavřených manželství, zvýšil podíl nezaměstnaných. Snižování počtu sňatků bylo ovlivněno také zvyšujícím se podílem studentů mezi lidmi do 25 let věku. Nesezdané soužití jako partnerský způsob života se postupně rozšířilo právě u studentů a mělo významný vliv na odkládání, případně na odmítnutí sňatku (Paloncyová, 2009).
V roce 1999 byl francouzským parlamentem po celospolečenské diskusi schválen nový zákon týkající se forem soužití nazývaný le Pacte civil de solidarité (PACS -Občanská smlouva o solidaritě.). Přijetí PACS bylo jednak reakcí na zvyšující se počet nesezdaných soužití, na druhé straně přispěl také do značné míry k rovnoprávnosti homosexuálních a heterosexuálních párů. PACS mohou uzavřít dvě fyzické dospělé osoby stejného nebo různého pohlaví, které chtějí uspořádat svůj společný život definovaný společnými zájmy a společným bydlištěm (Ministère de la Justice; Matějková, Paloncyová, 2003). Partneři, kteří uzavřeli PACS, nemohou adoptovat dítě a nemohou podstoupit asistovanou reprodukci.
Uzavření PACS nezavazuje partnery k povinnosti věrnosti ani k povinnosti morální podpory, zavazuje je naopak ke vzájemné materiální pomoci. Tu se stát snaží ocenit tím, že povoluje těmto nesezdaným párům stejně jako manželům společné zdanění příjmů (ovšem až po 3 letech od podepsání smlouvy z důvodu zamezení uzavírání fiktivních smluv). Majetkové vztahy mezi partnery jsou touto smlouvou definovány. Uzavřením PACS může zaniknout čtyřmi různými způsoby: na základě společného souhlasu obou partnerů nebo na základě žádosti jednoho z partnerů. PACS zaniká také okamžikem uzavření sňatku mezi partnery (případně sňatku jednoho z partnerů). PACS je také automaticky ukončen úmrtím jednoho z partnerů.

Rozvodovost
Po druhé světové válce klesly roční počty rozvodů z 64 tisíc rozvodů v roce 1946 na hodnotu okolo 30 tisíc (31 tisíc v roce 1953) a na této úrovni setrvaly do poloviny 60. let. Od roku 1964 se roční počet rozvádějících se manželství zvyšoval až na 108 tisíc v roce 1986. V následujících letech se roční počet rozvodů udržoval na úrovni mezi 106 a 108 tisíci, v roce 1993 překročil hodnotu 110 tisíc a v roce 1995 se rozvedlo téměř 120 tisíc manželství. Další enormní nárůst rozvodovosti pozorujeme v posledních letech, a to nejen na absolutních počtech rozvedených manželství, ale také na ukazateli úhrnné rozvodovosti, který udává, jaký podíl z původně uzavřených sňatků skončí rozvodem. V současné době se tedy rozvádí téměř polovina manželství.
Poté, co nový rozvodový zákon z roku 2004 vstoupil k 1. lednu 2005 v platnost, počet rozvodů meziročně stoupl téměř o 16 % až na 152 tisíc v roce 2005. Poté se sice počet rozvodů opět snížil, nicméně jejich počet stále převyšuje počty rozvodů z 90. let. Nová legislativa zavedla rozvod po vzájemné dohodě obou manželů s jediným slyšením před soudcem, namísto dříve požadovaných dvou. Tím došlo k výraznému zkrácení řízení u tohoto typu rozvodů, což způsobilo dočasný početní výkyv. Podle nového zákona může také jeden z manželů podat žádost o rozvod z důvodu „nenapravitelného rozvratu manželství", který nahrazuje rozvod z důvodu „rozpadu manželského života", a to po dvou letech odloučení namísto dřívějších šesti. Celkově byla tedy rozvodová řízení zjednodušena, a ač nový zákon zachovává v některých případech princip viny, řízení jsou méně konfliktní (Prioux, 2007).
Existují tedy čtyři typy rozvodu: rozvod po vzájemné dohodě manželů (pokud se dohodnou na zásadě rozvodu i všech jeho důsledcích), rozvod za přijetí principu rozpadu manželství (souhlasný rozvod „divorce accepté“ - manželé se shodnou na principech rozvodu, ale neshodnou se na otázkách výchovy dětí a svěření do péče a o rozdělení majetku, o těchto otázkách tedy musí rozhodnout soud), rozvod na základě viny a rozvod z důvodu nenapravitelného rozvratu manželství. V praxi tedy poklesl podíl rozvodů na principu viny a zvýšil se podíl souhlasných rozvodů nebo rozvodů z důvodu „nenapravitelného rozvratu manželství". Postup, který manželé při rozvodovém řízení volí, poměrně úzce souvisí s přítomností dětí v rodině. Pokud nemají manželé žádné nezletilé děti, je rozvod na principu viny méně frekventovaný a manželé dávají přednost rozvodu na základě vzájemné dohody (61 % případů v roce 2006), také podíl rozvodů zapříčiněných „nenapravitelným rozvratem“ je mírně nadhodnocen (7 %). Naopak, čím více je v rodině nezletilých dětí, tím častější je rozvod na principu viny nebo rozvod za přijetí principu rozpadu manželství, kde musí o majetku a svěření dětí rozhodovat soud. Stejně tak existuje korelace formy rozvodu s délkou trvání manželství – vzájemná dohoda je zdaleka nejčastější volbou pro páry, jejichž manželství trvalo krátkou dobu; tyto páry jsou také častěji bezdětné. Naopak je méně častá pro dlouhotrvající manželství, kde je častějším oficiálním důvodem „nenapravitelný rozvrat“ (Prioux, 2007).

Tab. 5: Rozvody a ukazatele rozvodovosti

Zdroj: Eurostat, Insee * předběžné výsledky

Ve Francii existuje vedle rozvodu manželství také rozluka. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že rozluka z právního hlediska neukončuje manželství, tzn. jsou zachovány povinnosti z manželství plynoucí (např. povinnost věrnosti, materiální či morální pomoci). Rozluka je chápána jako určitá přechodná etapa krize manželství, která může vyústit buď v jeho obnovení nebo v rozvod (Matějková, Paloncyová, 2003). Na žádost jednoho z manželů se rozhodnutí o rozluce ze zákona změní v rozhodnutí o rozvodu, pokud rozluka trvala po dobu tří let. Soudce tak ohlásí rozvod a stanoví jeho důsledky. Pokud byla rozluka vyhlášena na společnou žádost, lze ji změnit na rozvod pouze novou společnou žádostí.

Rodiny s dětmi, jejich struktura a vývoj
Ve Francii se rozšiřují nové rodinné formy, mezi které patří jak neúplné rodiny, sestávající z jednoho rodiče vychovávajícího své dítě (děti) bez partnera/partnerky, tak rekonstruované rodiny (tvořené jedním z rodičů dítěte a novým partnerem/partnerkou). Rodiny samoživitelů představují stále významnější podíl rodin s dětmi. Mezi dvěma sčítáními v 90. letech, tj. mezi roky 1990 a 1999, vzrostl jejich počet z 883 tisíc bezmála na 1,2 milionu, v roce 2008 jich bylo již 1,5 milionu a tvořily tak 20 % ze všech rodin s dětmi do 18 let.

Tab. 6: Rodiny s dětmi do 18 let podle jednotlivých typů, vybrané roky


Migrace
Situaci ve Francii z hlediska imigrace byla a do dnešních dnů stále zůstává silně ovlivněna dědictvím kolonialismu dřívějších staletí stejně jako dlouhou historií přijímání zahraničních pracovníků. Celkově byl v průběhu celého 20. století pozorován výrazný nárůst počtu přistěhovalců, což má velký dopad na celou francouzskou společnost.
Sledujeme-li migraci od počátku 20. století, pak významným zlomem je první světová válka, neboť pro zajištění a rozvoje hospodářství potřebovala Francie náhradu za dělníky a zemědělce povolané do války. Ve 20. letech se Francie dostává celosvětově na první příčky v počtech imigrantů, neboť se do ní stěhovalo v průměru 300 tisíc cizinců ročně. Pracovní síla, kterou tvořili imigranti, hrála důležitou roli v klíčových ekonomických oblastech: v průmyslu, stavebnictví, důlním průmyslu i veřejném sektoru. Na začátku 30. let byla Francie druhou nejdůležitější zemí na světě z hlediska imigrace (v absolutních číslech), hned po USA. V té době žilo ve Francii přibližně 2,7 milionu přistěhovalců (6,6 % z celkového počtu obyvatel). Po druhé světové válce a během hospodářského růstu v 50. a 60. letech Francie znovu přijímala pracovníky (převážně muže) z Itálie, Portugalska, Španělska, Belgie, Německa, Polska i Ruska. Ve stejné době dochází k nárůstu imigrace z bývalých kolonií kvůli válkám za osvobození a procesu dekolonizace. V důsledku alžírské války (1954-62) a následného vyhlášení nezávislosti Alžírska v roce 1962 se velké množství francouzských osadníků a pro-francouzských Alžířanů přestěhovalo do Francie.
Během hospodářské krize na počátku 70. let se ve Francii po vzoru dalších evropských zemí zastavily programy a nábor zahraničních pracovníků a v roce 1974 byla přijata opatření omezující imigraci, s důrazem na omezení nezákonné pracovní imigrace. Tato opatření nicméně nevedla ani k návratu přistěhovalcům do svých zemí, ani ke snížení imigrace. Mnoho přistěhovalců naopak zůstalo ve Francii, kam za nimi přijížděly jejich rodiny. Slučování rodin se tak stalo dominantním důvodem přistěhovalectví.

Graf 6: Migrační saldo mezi roky 1950 a 2010
 

Na počátku roku 2006 žilo v metropolitní Francii 5 137 000 imigrantů, což představuje 8,1 % celkového počtu obyvatel. Vzhledem k tomu, že část těchto imigrantů získala francouzské občanství (nejčastěji sňatkem nebo naturalizací), počet cizinců žijících ve Francii byl k tomuto datu 3 648 000, neboli 5,8% populace. Zatímco se obě tyto skupiny částečně překrývají, národnosti, které jsou nejvíce zastoupeny mezi imigranty a mezi cizinci, nejsou nutně stejné.
Ještě při sčítání v roce 1999 zaujímali přistěhovalci s portugalským a alžírským původem zhruba stejný počet osob, v roce 2006 již dominují imigranti původem z Alžírska (691 tisíc imigrantů) a Maroka (634 tisíc), tedy ze zemí, z nichž v posledních letech přistěhovalectví výrazně vzrostlo. Naopak imigrace z Portugalska zůstala stabilní a počet osob s portugalskými kořeny tak nedosahuje hodnot předešlých dvou zemí (569 tisíc). Množství přistěhovalců z Itálie (330 tisíc) a Španělska (269 tisíc) tak v porovnání s koncem 90. let pokleslo, obě země nicméně zůstávají na čtvrtém, resp. pátém místě. Za nimi se řadí Turecko (229 tisíc) a Tunisko (227 tisíc), z nichž imigrace také narůstá. Další příčky obsazují imigranti z Velké Británie (134 tisíc), Německa (128 tisíc) a Belgie (102 tisíc). Všechny ostatní země měly v roce 2006 ve Francii méně než 100 tisíc přistěhovalců (Prioux, Mazuy, Barbiery, 2010).
Mezi osobami, které samy sebe identifikují jako osoby s cizím státním občanstvím (ať už se do Francie přistěhovaly nebo se zde narodily), však tvoří nejpočetnější skupinu Portugalci (490 tisíc), následováni poměrně těsně Alžířany (481 tisíc) a Marokánci (460 tisíc) a poté Turci (224 tisíc), Italové (177 tisíc), Tunisani (146 tisíc) a Španělé (134 tisíc). Tyto národnosti na území Francie vykazují velmi odlišnou věkovou strukturu populace, což je dáno jednak odlišnou historií imigrace (Italové a Španělé mají dlouhou historii přistěhovalectví do Francie, výrazně vyšší podíl jich je tedy starších 55 let), zároveň však také rozdílnými postoji, pokud jde o získání francouzského občanství, i rozdílnými preferencemi ohledně návratu do země původu, zvláště pak v okamžiku po odchodu do důchodu (Prioux, Mazuy, Barbiery, 2010).


Poznámky:
[1] Quadeloupe, Guyane, Martinique, Réunion.
[2] Mayotte, Wallisovy ostrovy, Francouzská Polynésie, Nová Kaledonie, Saint Pierre a Miquelon.

Literatura
  • Bajos, N. a kol. 2004. Why has the number of abortions not declined in France over the past 30 years? Population and Societies, 2004
  • INSEE - Institut national de la statistique et des étudés économiques
  • Matějková, B., Paloncyová, J. 2003. Rodinná politika ve vybraných evropských zemích I. Praha: VUPSV.
  • Pailhé, Ariane -  Clémentine Rossier - Laurent Toulemon. 2008. French family policy: long tradition and diversified measures. Vienna Yearbook of Population Research 2008: 149-164.
  • Paloncyová, J. 2009. Manželství a nesezdané soužití v České republice a v eFrancii: projevy druhého demografického přechodu? Disertační práce PřF UK.
  • Pavlík, Z. a kol. 1986. Základy demografie. Praha: Academia
  • Prioux, France. 2007. Recent Demographic Developments in France: Fertility at a More Than 30-Year High. Population-E, 62 (3): 415-456
  • Prioux, Mazuy, Barbiery. 2010. Recent Demographic Developments in France: Fewer Adults Live with a Partner. Population-E, 65 (3): 363-414
  • Toulemon Laurent. 2003. La fécondité en France depuis 25 ans. Haut conseil de la population et de la famille.
  • Toulemon L. 2006. Fertility Among Immigrant Women and Men in France: New Data, a New Approac. Příspěvek prezentovaný na konferenci Population Association of American 2006, Los Angeles, California, (March 30. 3.- 1. 4.  2006)
  • Toulemon, Laurent - Ariane Pailhé - Clémentine Rossier. 2008. France: High and stable fertility. Demographic Research, 19(16): 503-556.
  • Vallin, J., Maslé, F. 2004. Convergences and divergences in mortality. A new approach to health transition. Demographic Research, Speciál Collection 2, article 2.


Anna Šťastná
Prohledejte celý portál www.demografie.info
Výkladový slovník odborné demografické terminologie (české, anglické i francouzské pojmy)
V případě zájmu o aktuální dění z oblasti demografie zaregistrujte vaši emailovou adresu, na kterou vám budeme zasílat novinky.
1. dubna 2005 jsme spustili do provozu nový demografický informační portál. Je určen široké laické i odborné veřejnosti. Obraťte se na nás s jakýmkoli dotazem, či připomínkou. Za všechny reakce budeme vděční. Portál obsahuje velké množství informací, používejte proto prosím vyhledávání!
Vaš redakční tým

 
 
 © 2004-2014 Hůle Daniel
+420 774 510 398
hule@demografie.info
 
  Vydavatelem portálu je občanské sdružení - Demografické informační centrum. Obsah vytváří redakční tým zdarma. Portálu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1801-2914.
Demografie.info využívá redakční systém OSTRWE firmy ORA. Design&layout Daniel Hůle.
Pokud není uvedeno jinak, grafy i tabulky vycházejí z datové základny Českého statistického úřadu.
OSTRWE - publikační systém ORA - programování, webdesign, hosting, PHP, MySQL DIC - Demografické informační centrum

 
 
 
Pavlík, Kalibová, Koschin, Burcin
Rychtaříková, Kučera, Roubíček
demography, demografia, demographie
populační vývoj, studia, věda, aktuárská
geografie, demografický, Langhamrová
demografie, demos, analýza, výzkum