Demografický informační portál Články

21.05.2012 REPORTÁŽ: Zdravotní péče a tradice v Ugandě

Polovina domácností v Ugandě nemá přístup k moderní zdravotní péči. Zdravotnická zařízení jsou pro chudé obyvatelstvo nedostupná finančně, ale i kvůli chybějícím cestám a další infrastruktuře. Reportáž ze země, kde se o zdraví obyvatel starají léčitelé.

Alice Nakazibwe sedí ve školní lavici a čeká na vyvolání. Místo papíru a tužky ale drží dvanáctileté děvče s hlubokýma očima v náruči asi půlroční batole, které si hraje se záhyby jejích šatů. Školní areál v odlehlé vesnici Busagazi na jihovýchodě Ugandy tentokrát neslouží k výuce, ale své dočasné útočiště zde našli zdravotníci z České nemocnice v Ugandě, která leží asi v 50 kilometrů vzdáleném městečku Buikwe.

V parném odpoledni se v lavicích rozložených pod košatým stromem tísní společně s Alicí asi stovka lidí. Další posedávají na nedalekém travnatém prostranství, které obvykle dětem slouží jako fotbalové hřiště. Všechny přilákala možnost nechat se vyšetřit odborníky. A navíc zdarma.

Na zdravotní péči místní nemají

V oblasti, kde většina místních žije pod hranicí chudoby, jde o velmi důležitou informaci. „Tady se za všechno platí. Lidé si obvykle zdravotní péči ani ve státních, ani v soukromých nemocnicích nemohou dovolit. Navíc jsou často v takovém stavu, že by se ani do nemocnice nemohli dopravit,“ vysvětluje šéf zdravotnického výjezdního týmu Crispus Isiko.

Chudá vesnice leží stranou velkých cest i zájmů regionálního správního centra v Buikwe, kde se nachází i nejbližší nemocnice, kterou provozuje Arcidiecézní charita Praha. V období dešťů jsou zdejší hliněné cesty většinou zaplavené a nesjízdné, v období sucha zas normální život téměř znemožňuje všudypřítomný zvířený prach. A tak jsou lidé z místních osad, rozesetých po kopcích s malebným výhledem na Viktoriino jezero, odkázáni sami na sebe, v případě nemoci na schopnosti tradičních léčitelů.

Ale nejde jen o situaci na východě země. Podle Zdravotního profilu Ugandy, který spravuje Světová zdravotnická organizace, neměla ještě v roce 2001 přístup k moderní zdravotní péči polovina ugandských domácností. Kromě chybějících financí dostupnost zdravotnických zařízení ztěžují rozbité či chybějící cesty a další infrastruktura ve venkovských oblastech, kde žije většina populace.

Léčitelé místo lékařů

Místní léčitelům důvěřují, navíc jsou pro ně cenově dostupnější a vždy hned po ruce. Podle údajů Světové zdravotnické organizace připadá na jednoho lékaře 20 000 obyvatel, léčitelů je ale tolik, že jeden vychází v průměru na 200 až 400 lidí.

Léčitelé se zabývají různými druhy zdravotních a psychických potíží. Často k léčbě využívají šamanských praktik, bylin, vykuřování či hadího jedu a dalších tradičních praktik. O definici přírodního léčitelství se pokusila místní uznávaná organizace sdružující léčitele THETA (Traditional Healers and Modern Practitioners Together against AIDS): Tradiční léčitel musí být uznáván svoji komunitou. K léčbě využívá domorodé (tradiční) znalosti, které se předávají z generace na generaci ústně nebo duchovní cestou (komunikací s předky prostřednictvím snů nebo v transu). Tyto praktiky slouží ke zmírnění všech forem lidského utrpení. Mezi duchovní léčitele patří ti, kteří jsou schopni diagnostikovat a léčit pacienty pomocí spirituálních praktik nebo věšteb. Zaměřují se především na psychosociální a kulturní problémy.

Tradiční léčitelé ale často jednají nezávisle na moderní medicíně, své schopnosti přeceňují či si je rovnou vymýšlejí ve snaze získat či udržet si co největší klientelu, a tedy co největší zisk. „Stává se, že lidé přijdou do nemocnice třeba s malárií, která je jinak snadno léčitelná, až ve chvíli, kdy už s tím nemůžeme nic dělat. A jen proto, že věřili, že jim šaman nemoc z těla vykouří. Šamani jsou schopní tvrdit, že vyléčí třeba i AIDS,“ popisuje celkem běžnou praxi Isiko.

V komunitách jsou navíc léčitelé považováni za autoritu, kterou nemá kdo nahradit. Léčitelé jsou často první i poslední nadějí v boji proti vysilujícím chorobám sužujícím životy místních obyvatel, kteří se řídí jejich instrukcemi až do poslední chvíle. Přestože je Západní medicína v afrických státech na obecné úrovni přijímána, tradiční léčitelství nahradit nedokázala, ale možná naopak ještě přispěla k rozšíření domorodých praktik. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že služby léčitelů pravidelně 80 % africké populace.

Spolupráce je výhodná pro všechny

Přesto ale většina států tradiční léčitelství oficiálně neuznává. Léčitelé se tedy pohybují mimo formální zdravotní systémy, což může mít v konečném důsledku dalekosáhlé dopady. Pacienti mohou třeba ignorovat rady svých lékařů či na popud léčitelů užívat přírodní bylinné prostředky, které se v těle nesnesou s moderními farmaceutickými výrobky.
Tradiční léčitelství je ale úzce spojeno s mentalitou a vírou mnoha afrických národů a je nedílnou součástí jejich každodenního života. Lidé vyhledávají rady léčitelů i v případech, kdy by si mohli dovolit zaplatit klasické zdravotní služby. Tradiční léčitelé vyznávají holistický přístup ke zdravotním problémům, který vyhovuje i přístupu většiny Afričanů k životu obecně. V porovnání s tím se Západní medicína naopak zaměřuje především na biomedicínské příčiny konkrétní choroby.

Například v Zimbabwe tradiční léčitelé zjišťují příčiny nemoci či sociální potíží tak, že rozhazují kosti, aby mohli interpretovat vůli pacientových předků. Někteří léčitelé dokonce tvrdí, že se mohou na duchy předků napojit přímo skrz vlastní těla. Mnoho z nich se výborně vyzná v rostlinách a jejich léčivých vlastnostech a k léčbě využívají jejich listy, semena, kůru nebo kořeny. Využívány jsou také části zvířat či minerály, ale méně často. Většina léčitelů se zabývá oběma aspekty, jak věštbami a spojením s duchy, tak i bylinkářstvím.

Nedůvěra je ale silná

Lékaři se obvykle domnívají, že léčitelé jsou šarlatáni, kteří využívají předsudků místních komunit ke svému obohacení. V posledních letech ale existují také pokusy potenciál léčitelů využít. Tématem začlenění ověřených a účinných tradičních postupů do primární péče se zabývala Světová zdravotnická organizace, která v roce 2002 vydala první souhrnné pokyny, jež by měly sloužit jednotlivým státům k vypracování pravidel pro regulaci tradičního léčitelství.
V Jihoafrické republice pak prošel o tři roky parlamentem zákon, kterým země uznala přibližně 200 000 tamějších léčitelů jako poskytovatele zdravotních služeb. Těm, kteří se registrují, je umožněno třeba předepsat nemocenskou dovolenou nebo nabízet ošetření mnoha typů onemocnění. Tento krok přijat rozporuplně. Někteří jej přivítali jako důležitý krok, který umožní vymýtit z řad léčitelů šarlatány, část vědecké obce ale byla opačného názoru.

„Většina léků využívaných léčiteli nebyla vědecky ověřena. V důsledku využívání těchto léčiv pak pacienti mohou trpět vážnými komplikacemi, které mohou skončit i smrtí,“ shrnuje obavy odborné obce lékařská organizace Doctors for Life.

Další odborníci ale upozorňují, že léčitelé své služby v komunitách stejně poskytují nehledě na případnou podporu zákona. Jejich začlenění do primární zdravotní péče by tedy mohlo spíše přispět k omezení škodlivých praktik než k jejich dalšímu šíření.

Výhody spolupráce tradiční a moderní medicíny také popisuje řada studií. Tradiční léčbou nelze vyléčit nemoc AIDS, ale léčitelé mohou být efektivně využiti třeba při monitorování šíření této a dalších chorob. Léčitelé jsou součástí komunit, žijí v nich a obvykle jsou první, kteří by nějaké změny zdravotního stavu ve svém okolí zaznamenali. Podle výzkumu z počátku 90. let většina jihoafrických léčitelů nevěděla, že nemoci AIDS lze předcházet a domnívali se, že chorobu lze vyléčit tradiční cestou stejně dobře jako moderním medicínským přístupem.

Velké hrozby: AIDS a nevědomost

A podobná situace je také v Ugandě, kde žije s nemocí AIDS více než 800 000 obyvatel. Podle OSN se sice podařilo za poslední dvě desetiletí snížit rozšíření infekce téměř trojnásobně na současných 6,4% nemocných, AIDS ale stále patří k nejčastějším příčinám úmrtí. „Žena tady má v průměru šest až sedm dětí a s takovou věcí, jako je ochrana, si zvlášť na venkově hlavu příliš nelámou,“ podotýká lékař Mayambala Hamisi, který zve Alici do své improvizované ordinace sestávající se ze školní katedry a dvou lavic.

Také Alici pomáhala při porodu místní porodní bába bez odborného vzdělání. Její porod naštěstí proběhl bez komplikací a dítě se narodilo v pořádku. Děvče na svůj věk působí překvapivě vyspěle, zvlášť v porovnání s jejími vrstevníky, kteří se nedaleko prohánějí za míčem. Zatímco po vyšetření čeká na testy na AIDS a tuberkulózu, prozrazuje jméno svého dítěte: Tom. O otci dítěte se ale bavit nechce.

„ Tyhle mladé dívky obvykle neotěhotní s kluky svého věku, ale se staršími partnery. Výjimkou bohužel nejsou ani znásilnění některým ze členů rodiny. K takovým informacím se ale dostáváme jen obtížně a pak s tím jen těžko můžeme něco dělat,“ odhaduje Crispus Isiko, jakým způsobem mohla Alice k potomkovi přijít.

O to důležitější je osvěta. V průběhu dne má Crispus Isiko několik přednášek o tom, jak je možné předcházet nemocem, případně se s nimi naučí žít. Lidem, kteří již nemocí AIDS trpí, pak nabízí individuální konzultace a poradenství. „Žít s virem HIV je už díky lékům možné, ale k tomu je potřebný pravidelný režim a kvalitní strava,“ vysvětluje.

Jak se stíny v podvečer prodlužují, lidí v ordinaci pod otevřeným nebem ubývá. Zdravotníci vyprovázejí poslední pacienty a začínají pomalu sklízet své vybavení. Ke stromu se blíží starší muž, namáhavě se pohybující o holi. Po krátké rozmluvě usedá ke stolu doktora Hamisi. „Ten pán sem jde celý den, aby se mohl nechat vyšetřit. Naposledy viděl doktora při naší předchozí návštěvě,“ vysvětluje Crispus Isiko. S posledním, 258. pacientem pak tým vyráží zpět do charitní nemocnice v Buikwe.

V Busagazi i jinde v Africe má zatím spolupráce s tradičními léčiteli značné rezervy, ale i tady by se mohli stát zajímavým zdrojem zdravotních informací pro lékaře a pacienty, kterým by mohl ve spolupráci s doktory nabídnout i základní zdravotní ošetření. Pokud samozřejmě budou mít odpovídající znalosti.

Karel Vrána