demografie - časová řada

 

Jak jste pocítili hospodářskou krizi v roce 2009?

celkem se účastnilo: 50956

  demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - procesy demografie - populační vývoj Afriky

 
14.07.2006 ANALÝZA: Dějiny osídlení Židů v Čechách a na Moravě do roku 1848

Problematice židovského osídlení v historii Českého státu a jeho vývoji  do roku 1848 se věnuje první část příspěvku Jany Vobecké. Sleduje postavení židů v nejstarších dobách, změny jejich pozice ve společnosti v průběhu času a s tím související charakter židovského osídlení u nás. Situaci židů po roce 1848 zachycuje druhá část příspěvku, kterou uveřejníme 31. července.

Židé, tato po dlouhá staletí v českých zemích existující svébytná subpopulace se v závislosti na politických okolnostech s různou intenzitou stýkala s okolním křesťanským obyvatelstvem. Od poloviny 19. století se pak otevřela kontaktu s majoritní populací v podstatě úplně a za další století pak vymizela téměř beze stopy. Stručný nástin strastiplné cesty židovského obyvatelstva českými dějinami zachycují následující řádky.

Středověk a formování protižidovských idejí

Nejstarší dochované písemné prameny dokládají přítomnost židovských obchodníků v Praze již v 10. století. Do tohoto století kladou historikové také počátek usazování Židů v Českých zemích. Židovští obchodníci se usazovali převážně kolem dálkových obchodních cest ve významných střediscích, jakými byly v raném středověku Olomouc, Brno, Znojmo, střední Polabí a především Praha. Postupem času se Židé stali také významnými aktéry domácího obchodu a obchodně-řemeslného podnikání, nezanedbatelná byla jejich činnost v oblasti peněžních vztahů. Zdá se, že do počátku 13. století byli Židé považováni v podstatě za cizince respektive za hosty (podobně jako němečtí osadníci od 11. století). Z toho také vyplývá, že se mohli volně pohybovat, obchodovat a volit si místo bydliště. Právní postavení Židů není v Čechách do konce 11. století nijak upravováno. Ke zhoršení jejich postavení v Čechách dochází v důsledku křížových výprav, kdy masové vraždění Židů v mnoha zemích Evropy znamenalo největší protižidovské útoky v dosavadní křesťanské historii.

Ve 12.-13. století se v křesťanské kulturní tradici formují protižidovské ideje, které v podstatě přetrvávají do 20. století. Je to především přesvědčení o nároku „hostitelské země“ na majetek a zisk, který zde Židé nabyli. Z náboženského hlediska velmi silně působilo kolektivní obvinění Židů z Ježíšovy smrti a také neustále se opakující nařčení Židů z hanobení křesťanských symbolů, ale i křesťanských dívek a dětí.

Radikální zhoršení situace pro evropské židovstvo přinesl IV. lateránský církevní koncil z roku 1215, který potvrdil úplnou segregaci židovských obyvatel křesťanských zemí. Od této doby byl přísně omezován styk křesťanů a Židů, intimní vztahy mezi nimi byly považovány za hrdelní zločin. Židé mohli žít jen v uzavřených židovských ulicích a čtvrtích se striktním omezením pohybu mimo tato ghetta. Vzhledem k tomu, že Židé byli považováni za „otroky a vězně římské říše“, nesměli zaměstnávat křesťany, vlastnit půdu a zabývat se zemědělstvím. Povoleným zdrojem obživy se pro ně stal obchod s penězi a s úroky, což byla činnost křesťanům zakázaná až do konce 15. století. Obchod a řemesla nesměli Židé vykonávat buď vůbec, nebo jen omezeně uvnitř ghetta či v oblastech, které přímo nekonkurovali křesťanským obchodníkům (např. vetešnictví či podomní prodej).

Židé se stali tedy osobně nesvobodní, zcela podřízení panovníkovi, jeho vůli a jeho ochraně (Židé neměli právo nosit zbraň a být ozbrojeni). Král se svými Židy zacházel jako s jinými regály, z nichž plynuly příjmy do jeho pokladny. Proto se záhy ukázalo nutné chránit tento zdroj příjmů určitou minimální právní ochranou. Tou se v Českých zemích stala Statuta Judaeorum Přemysla Otakara II. V nich panovník vymezil právní postavení židovských obyvatel a stanovil sankce za útok na židovské obyvatele a jejich majetek, braný jako majetek královský. Zákon však také Židům zaručoval náboženskou svobodu a správní autonomii uvnitř jejich obcí. Tato ustanovení byla právním základem postavení Židů v Českých zemích až do konce 18. století.

Tolerance Židů v Českých zemích nebyla ovšem nikdy záležitostí automatickou. Panovník ji vždy při nástupu do funkce stvrzoval a samozřejmě si za to nechal od Židů náležitě zaplatit. Židé a jejich majetek byl přitažlivým zdrojem příjmů nejen pro krále, ale také pro měšťany, šlechtu a církev. Tyto strany zájmu si nárokovaly právo na židovský majetek a daně hlavně v dobách oslabené královské moci.

Židé v Čechách a na Moravě

Přístup českých panovníků k židovské komunitě byl velmi individuální, některá jejich rozhodnutí trvale ovlivnila charakter židovského osídlení. Zejména vypovídání z měst v průběhu 15. a 16. století změnilo povahu židovského osídlení v Českých zemích. Na Moravě byli Židé roku 1454 Ladislavem Pohrobkem vypovězeni z královských měst Brna, Olomouce, Znojma, Uničova a Jihlavy. K významnějšímu židovskému osídlení těchto měst došlo znovu až ve 2. polovině 19. století. Vyhnanci se usazovali většinou v menších poddanských městech nebo na venkovských panských statcích, kde se věnovali řemeslu a obchodu. Větší část moravských Židů se tedy v 15. století ocitla pod ochranou šlechty a byla rozptýlena v menších sídlištích především v oblasti jižní Moravy. Na šlechtických panstvích došlo postupem času k silné hospodářské provázanosti mezi šlechtou a jí poddanými Židy. Z toho důvodu měla moravská šlechta zájem své Židy chránit i proti vůli dvora. Tato situace napříště způsobila poněkud odlišný vývoj židovských komunit na Moravě a v Čechách.

Těžištěm českého židovstva byla ve všech historických obdobích Praha. Pražská obec byla největší a nejbohatší a také nejvíce trnem v oku městským konšelům a pražskému obyvatelstvu, kteří v Židech spatřovali konkurenci v obchodě a cizí element, z něhož měl zisk král, nikoli však obec. Napjaté vztahy jistě nezlepšoval ani fakt, že někteří měšťané byli židovskými dlužníky. Situace na přelomu 15. a 16. století byla komplikovaná také z toho důvodu, že královská moc byla oslabena a politické pravomoci měst a šlechty nedovolovaly královi prosazovat plně své zájmy, mezi něž patřila také ochrana Židů. Mnohá města žádala vypovězení Židů a skutečně toho dosáhla. Tak byly „na věčné časy“ vypovězeni Židé z Plzně (1504), do té doby druhé největší židovské obce v Čechách, z Českých Budějovic (1505), z Chebu (1502), Karlových Varů (1499), Loun (1508) a také ze všech horních měst. Židé se v těchto městech začali usazovat znovu až ve 2. polovině 19. století. Významnými mimopražskými židovskými středisky v Čechách se pak stal Kolín, Golčův Jeníkov, Pardubice, Litoměřice, Náchod či Rychnov nad Kněžnou. Od husitských válek tedy došlo k posunu židovského osídlení z velkých měst do menších, výjimečně také na venkov.

Ze Slezska, kde bylo židovské osídlení doloženo již ve 12. století, byly Židé vyhnáni v polovině 15. století, jediné obce s kontinuálním židovským osídlením až do poloviny 18. století byly Osoblaha a Těšín.

Nestabilita na českém trůně a tlak měšťanů vedl až k úplnému vyhnání Židů z Čech v roce 1540. Návrat jim byl povolen až o pět let později.

Rudolfinský rozkvět

Za období stability a rozkvětu českých a moravských židovských obcí lze považovat vládu Maxmiliána II. (1564 – 1576) a Rudolfa II. (1576 – 1611). Tolerantní postoj těchto panovníků (a nakonec i později Ferdinanda II.) k Židům měl utilitární kořeny: renesanční vládci potřebovali zboží a peníze židovských obchodníků a bankéřů pro svůj nákladný dvůr, na války s Turky a posléze i na vyčerpávající boje s českými stavy a jejich spojenci (dle PĚKNÝ, T., 1993 s. 66).

Od konce 16. století nejsou již akceptována měšťanská volání po vypovězení Židů. Rudolf II. židovská práva ještě rozšířil (mimo jiné legalizuje židovský obchod se zbožím). Židé tak měli na své straně dvůr a také část šlechty, se kterou je spojovaly obchodní zájmy.

Od konce 16. století začal počet židovských obyvatel v českých zemích vzrůstat. K nebývalému kulturnímu, náboženskému a hospodářskému rozvoji docházelo především v pražském ghettu. Zatímco k roku 1562 žilo v Praze odhadem tisíc Židů (pobyt na glejty), kolem roku 1600 se odhad pohybuje kolem 10 – 15 tisíc osob (dle PĚKNÝ, T., 2001), což by znamenalo přibližně jednu čtvrtinu pražského obyvatelstva a největší židovskou obec v tehdejší Evropě. Pražské židovské ghetto bylo v této době jedno z hlavních aškenázských středisek v diaspoře, působili zde mnozí významní židovští teologové a finančníci.

V průběhu třicetileté války Židé podporovali Ferdinanda II. Habsburského a navzdory nemalým válečným ztrátám se židovská ghetta po válce znovu rychle naplnila. Nikoli však přirozeným přírůstkem, ale imigrací z okolních zemí. V první vlně přišli Židé z Polska, Litvy a Běloruska, kde kozáci masově vybíjeli židovské obyvatelstvo. V důsledku této pohromy již polští Židé nedosáhli nikdy takového kulturního rozmachu jako předtím. V širším kontextu kozácké masakry znamenaly změnu směru židovské migrace, která směřuje od té doby, v podstatě až do dnešních dnů, z východu na západ. Další vlna emigrantů přišla do českých zemí po roce 1669, kdy Leopold I. vyhnal Židy z Vídně. Tak se do Čech a především na jižní Moravu dostali významní vídeňští židovští učenci, obchodníci a řemeslníci a významnou měrou přispěli k hospodářskému rozvoji regionu.

Tab. 1: Počet Židů v Praze a v Čechách (bez Moravy)

Zdroj: Pěkný, T. (2001), Vobecká, J. (2004)
(*) – odhady, (a) – počet včetně Prahy, (b) – v celém Československu

Utužení restriktivních opatření

Počet židovských obyvatel českých zemí tedy rostl a hlasy po jejich vypovězení či alespoň redukci jejich počtu stále sílily. Rozdílem oproti předchozím období byla skutečnost, že iniciativa v tomto směru přicházela přímo od panovníka. Podstatou těchto snah bylo přesvědčení, že za poválečnou stagnací křesťanského obchodu a řemesel v českých zemích stojí Židé, kteří křesťanům berou pracovní příležitosti. Jinak řečeno, Židé jako důležitý element válečného hospodářství již svou úlohu splnili a nyní měli odejít. Pádný argument, který ovšem problematizoval takto přímočaré rozhodnutí, byla důležitost židovských dávek a daní v královském rozpočtu. To byl také hlavní důvod, proč Židé z českých zemí vyhnáni nebyli. Nicméně období mezi lety 1679 – 1726 je ve znamení množství obstrukcí a omezení týkajících se židovského osídlení i podnikatelských aktivit.

Vládní nařízení vydaná v letech 1726 a 1727 vměstnala české a moravské Židy znovu přísně do ghett, venkovským Židům zakazovala stěhovat se do Prahy a na jejich počet uvalila nepřekročitelný „numerus clausus“: v Čechách smělo nadále bydlet 8541 rodin, pro Moravu byla stanovena kvóta 5106. Aby bylo možno numerus clausus udržet, byl přirozený přírůstek židovských obyvatel regulován tzv. familiantským zákonem, kdy každý otec židovské rodiny obdržel číslo a to pak mohl dědit jeho syn, který jediný měl tímto povolení založit rodinu. Ostatní potomci se buď nemohli oženit, nebo museli odejít ze země.

Omezení byla v různé míře porušována ať již tajnými sňatky či podplácením šlechty a státních úředníků, další možností bylo rozptýlení po venkově. Většina venkovských židovských obcí v této době vznikla na území Čech. Mnozí našli ale opravdu řešení ve vystěhování především do Polska a Uher. Odhadem se mezi lety 1700 a 1800 vystěhovalo jen do Uher nejméně 30 tisíc moravských Židů.

Familiantský zákon zůstal v platnosti až do roku 1849 a znamenal citelný zásah do tradičního rodinného života Židů. Na druhé straně však tyto zákony chránily české a moravské Židy před vypovězením, ne ovšem na dlouho.

Marie Terezie se totiž snažila vyhnat Židy z Čech. Nikdy to však neuskutečnila a to především z důvodu možných negativních dopadů jejich vyhnání na ekonomiku v zemi. Pražští Židé byli rozhodnutím Marie Terezie postihnuti nejvíce. Ti se opravdu museli na tři a půl roku vystěhovat z Prahy. Vrátili se pak do zničeného ghetta s přetrhanými obchodními vazbami, zadluženi a zatížení vysokou toleranční daní. Úpadek ghetta byl nezvratný a po velkém požáru roku 1754 již nikdy nedosáhlo takového hospodářského významu jako v uplynulých 150 letech.

Josefinské reformy a Židé

Postavení Židů v českých zemích významně ovlivnily zákony vydané Josefem II. v 80. letech 18. století. Roku 1781 byla zrušena povinnost nosit zvláštní označení, ve stejném roce bylo Židům v Čechách a na Moravě povoleno navštěvovat všechny typy domácích vyšších škol včetně univerzit (s výjimkou teologické fakulty) a získávat zde akademické tituly. Bylo jim povoleno věnovat se téměř všem živnostem a řemeslům, dosahovat v nich mistrovství a zakládat cechy. Mohli si najímat panské grunty a poprvé po mnoha staletích obdělávat půdu. Mohli dále zakládat směnárny, velkoobchody a provozovat obchod se střižním, kupeckým a smíšeným zbožím. Kdo se nevěnoval některému z těchto povolených zaměstnání, měl být vykázán ze země. Židé se také mohli stravovat v hostincích a bydlet s křesťany pod jednou střechou. Nově pro ně byla také zavedena povinná vojenská služba.

Právní reforma z roku 1784 podrobila Židy v zemi – poprvé – stejné jurisdikci, které podléhali křesťané. To znamenalo významný zásah do tradičně autonomní vnitřní správy židovských obcí. Židovské obce byly pak až do roku 1848 považovány spíše jen za nábožensko-správní korporace. Od konce 90. let 18. století jich bylo na Moravě ustaveno padesát dva, v Čechách pouze jedna – pražská.

Cílem těchto reforem ovšem nebylo zajistit pro Židy rovnoprávnost, ale začlenit je do reformovaného a centralizovaného státu takovým způsobem, aby mu byli co nejužitečnější. Pak je také pochopitelné, že Židé nebyli zbaveni vysoké toleranční daně a že zůstal i nadále v platnosti familiantský zákon. Počet familiantů byl jen nepatrně zvýšen v roce 1797 v Čechách o 59 na 8600 a na Moravě o necelých 300 na 5400. Mimořádné povolení ke sňatku mohl dostat Žid, který se zavázal k doživotní službě ve vojsku, provozoval řemeslo nebo obdělával půdu. Radikálnost těchto zákonných reforem je zjevná, o to obtížněji se prosazovaly do praxe po smrti Josefa II. Z mnoha výše uvedených zákonných opatření týkajících se Židů byly nejdále dovedeny reformy právní a jazyková – germanizační a s nimi spojená reforma školská.

Germanizační snahy centralizované monarchie se Židů dotýkaly v rámci několika zákonů. Od roku 1787 byli Židé povinni užívat německá rodinná i osobní jména, od roku 1788 museli vést německy záznamy v matrikách, rabíni museli mít německé vzdělání, snoubenci museli prokazovat znalost němčiny aj.. Beze změn nezůstalo ani samotné židovské školství. V rámci všeobecné školské reformy byly postupně zakládány tzv. židovské normální školy a i přes odpor mnoha ortodoxních členů obce, tradiční židovské ješivy v podstatě do poloviny 19. století vymizely. Existence německých židovských škol urychlila proces emancipace. V Čechách a na Moravě napomohla k přimknutí zdejších Židů k německé kultuře a přispěla k tomu, že se ve značné míře identifikovali s rakousko-německým liberalismem. Oba tyto momenty sehrály v budoucnu významnou roli: první z nich předurčil složité postavení Židů v národním zápase Čechů a Němců, druhý velkou část z nich přivedl do tábora přívrženců revolučních změn roku 1848 (dle PĚKNÝ, T., 1993, s. 94).

Zákony vydané Josefem II. týkající se židovského obyvatelstva byly v zásadě shrnuty v tzv. Systemálním židovském patentu z roku 1797. Korporativní identita Židů měla být narušena, ovšem jejich začlenění do občanské společnosti bylo ztěžováno formálními  i neformálními obstrukcemi.

Revoluční rok 1848

Zásadní změnu právního postavení Židů v Čechách a na Moravě přinesla revoluce z roku 1848: Židé mohli napříště pracovat ve veřejných úřadech a školách, byl zrušen familiantský zákon, numerus clausus pro venkovské Židy, padla instituce inkolátu, byla zrušena ghetta a tzv. toleranční daň. Ani restaurovaný absolutismus v 50. letech 19. století, i přes rozličné obstrukce, neomezil podstatu nově nabytých židovských svobod. Plnou rovnoprávnost formálně získali Židé roku 1867 vyhlášením tzv. prosincové ústavy. Bylo jim přiznáno státní občanství, politická a občanská rovnost před zákonem, možnost volně se stěhovat, nabývat nemovitosti, provozovat jakoukoli živnost a také volit a být volen. Mezi právy Židů a právy ostatních obyvatel země neexistoval rozdíl – poprvé v moderních dějinách.

Literatura:

HEŘMAN, J. (1980): The Evolution of the Jewish population in Prague 1869 – 1939, in Papers in Jewish Demography 1977, Jeruzalém.KÁRNÝ, M. (1991): Šoa. Roš Chodeš, 11-12.

KESTENBERG-GLADSTEIN, R. (1968): The jews between Czechs and Germans in the historic lands, 1848-1918, in The Jews of Czechoslovakia, sv. 1, New York-Philadelphia

KIEVAL, H. J. (1988): The Making of Czech Jewry. National Conflict and Jewish Society in Bohemia, 1870-1918. Oxford.

PĚKNÝ, T. (2001).: Historie Židů v Čechách a na Moravě. 2. vyd., Praha.

VOBECKÁ, J. (2004).: Populační vývoj židovského obyvatelstva v Čechách mezi lety 1850 a 1939, diplomová práce PřF UK, Praha.


Jana Vobecká

hostující autor
Prohledejte celý portál www.demografie.info
Výkladový slovník odborné demografické terminologie (české, anglické i francouzské pojmy)
V případě zájmu o aktuální dění z oblasti demografie zaregistrujte vaši emailovou adresu, na kterou vám budeme zasílat novinky.
1. dubna 2005 jsme spustili do provozu nový demografický informační portál. Je určen široké laické i odborné veřejnosti. Obraťte se na nás s jakýmkoli dotazem, či připomínkou. Za všechny reakce budeme vděční. Portál obsahuje velké množství informací, používejte proto prosím vyhledávání!
Vaš redakční tým

 
 
 © 2004-2014 Hůle Daniel
+420 774 510 398
hule@demografie.info
 
  Vydavatelem portálu je občanské sdružení - Demografické informační centrum. Obsah vytváří redakční tým zdarma. Portálu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1801-2914.
Demografie.info využívá redakční systém OSTRWE firmy ORA. Design&layout Daniel Hůle.
Pokud není uvedeno jinak, grafy i tabulky vycházejí z datové základny Českého statistického úřadu.
OSTRWE - publikační systém ORA - programování, webdesign, hosting, PHP, MySQL DIC - Demografické informační centrum

 
 
 
Pavlík, Kalibová, Koschin, Burcin
Rychtaříková, Kučera, Roubíček
demography, demografia, demographie
populační vývoj, studia, věda, aktuárská
geografie, demografický, Langhamrová
demografie, demos, analýza, výzkum