4.11.2007 ANALÝZA: Pracovní neschopnost - faktor omezující produktivitu práce
Příspěvek
Arnošta Klesly se zabývá tématem pracovní neschopnosti (PN) z hlediska jejích ekonomických dopadů. Autor sleduje souhrnnou úroveň PN, reflektuje ji i z pohledu jednotlivých příčin a věkových skupin. Prezentuje základní ukazatele (
výskyt na 100 tis. pojištěnců, délka trvání, % pracovní neschopnosti) a nastiňuje jejich vývoj v letech 1995 - 2005.
Pracovní neschopnost je významným ukazatelem nejen zdravotního stavu obyvatelstva. Je současně z hlediska hospodářské politiky důležitým indikátorem sledování vývoje kvality a potenciálu lidských zdrojů jako důležitého faktoru hospodářského růstu země, regionu, i celých kontinentů (měřeno tvorbou Hrubého Domácího Produktu – HDP). Pro jistotu si připomeňme, že z hlediska ekonomické teorie je práce vedle přírodních zdrojů a kapitálu třetím hlavním výrobním faktorem, který pronajímají domácnosti firmám, které s pomocí těchto faktorů vyrábějí statky. Pro upřesnění pojmů dále připomeňme, že produktivita práce je jedním z makroekonomických indikátorů a vypočítá se jako poměr HDP na 1 zaměstnaného ve stálých cenách (za rok).
Sledování pracovní neschopnosti probíhá v České republice po dvou liniích. Po linii
ČSÚ, který pořizuje a třídí datové soubory ze státního statistického výkazu Nem Úr 1-02. V tomto zdroji jsou zachyceny
případy nemoci a úrazů za zpravodajské jednotky, které samostatně provádějí agendu nemocenského pojištění. Výstupy této linie jsou nejčastěji porovnání výskytu hlášených nemocí a úrazů v územním (
regionálním/ krajském) členění.
1Z nemocenského pojištění jsou podle zákona vyňaty následující skupiny osob: příslušníci ozbrojených sborů z povolání, cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR a kteří jsou v ČR činní pro zaměstnavatele požívající diplomatických výsad a imunit a pokud mohou být účastni nemocenského pojištění v jiném státě nebo pro zaměstnavatele v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, zaměstnanci, kteří jsou činní v ČR pro zaměstnavatele, kteří nemají sídlo na území ČR, zaměstnanci, kteří vykonávají pouze příležitostné zaměstnání, příslušníci Celní správy ČR, příslušníci Hasičského záchranného sboru ČR. 2Druhou linii představují výstupy České správy sociálního zabezpečení (
ČSSZ), které zaznamenávají ukončené případy pracovní neschopnosti dle mezinárodní klasifikace nemocí MKN – 10. Mezi oběma zdroji vznikají rozdíly, které vyplývají z různé metodiky sběru dat a odlišných zpravodajských jednotek.
Následující analýza vychází ze souborů údajů
ÚZIS ČR (
Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR) prezentovaných v publikaci
Ukončené případy pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz, kterou každoročně vydává ÚZIS ČR z datových zdrojů ČSSZ (
Potvrzení pracovní neschopnosti).
Obsahově navazuje tato analýza na dříve uveřejněné příspěvky zabývající se tematikou pracovní neschopnosti, zejména na
analýzu Alexandry Bábíčkové, zveřejněnou na Demografickém informačním portálu 15.12. 2005, která se zabývala pracovní neschopností v letech 1995 - 2004 v ČR z hlediska hodnocení zdravotního aspektu této problematiky.
Zaměřením následujícího textu analýzy, na rozdíl od předchozích zdravotních pohledů na problém,
je hledání relevantních východisek pro návrhy na řešení problematiky zvyšování produktivity práce v ČR z hlediska možností hospodářské politiky, v souvislosti s dlouhodobými záměry sociální a zdravotní politiky státu i EU (
Lisabonská strategie). Domnívám se, že v této souvislosti může sloužit pohled na vývoj pracovní neschopnosti v příslušných věkových skupinách populace jako indikátor úrovně i vývoje kvality lidských zdrojů (
lidského kapitálu).
Poznatky z analýz procesu stárnutí českého obyvatelstva mj. ukazují, že pracovní neschopnost může být považována za spolehlivý negativní indikátor vývoje zdravotního stavu zejména ve druhé polovině produktivního věku a ukazuje mj. i na intenzitu ekonomické aktivity osob v předdůchodovém věku, tj. ekonomicky aktivních ve věku 50 let a více. Spolu s podmínkami pro prodlužování věkové hranice pro odchod do důchodu, se tak zdravotní stav, který významně limituje schopnost pracovního zapojení do vysokého věku, stává nejen jedním z dosud nespecifikovaných endogenních faktorů hospodářského růstu, ale v případě příznivého průběhu by v příštích letech mohl sehrát i roli velmi užitečného tlumícího prvku očekávaného dramatického růstu výdajů na zdravotní péči a sociální služby pro seniory v prvních dvou - třech dekádách 21. století (
do 2030). Z tohoto pohledu je možné vývoj pracovní neschopnosti zařadit i k významným faktorům dlouhodobé udržitelnosti výstupů právě zahájené reformy veřejných financí.
Pro ujasnění celkového vývojového rámce problematiky pracovní neschopnosti v ČR se nejdříve podívejme na vývoj od roku 1995 a 2001 se zaměřením na léta 2000 - 2006 v základním ukazateli pracovní neschopnosti, kterým je
počet případů pracovní neschopnosti (
ve vyjádření na 100000 pojištěných osob).
3 Dynamiku vývoje od počátku sledovaného období a v meziročním srovnání posledních dvou let sledovaného období představují hodnoty indexů v Tab. 1.
Tab. 1: Vývoj počtu případů pracovní neschopnosti na 100 000 nemocensky pojištěných osob a průměrné doby trvání (ve dnech), vybrané rokyPočet ukončených případů pracovní neschopnosti (dále jen PN ) v relativním vyjádření na 100 000 nemocensky pojištěných osob vykazoval od roku 1995 pokles až do konce devadesátých let, kde se úroveň na 4 roky ustálila na hodnotách blízkých 80 tis. případů za rok (PN pojištěných osob). Rok 2004 byl přelomový s ohledem na dva faktory dalšího vývoje v pozitivní tendenci k dalšímu poklesu. Hlavní příčinou byl zřejmě důsledek legislativní změny, zákona č. 421/2003 Sb., který nabyl účinnosti, 1. ledna 2004 a významně změnil podmínky v nemocenském pojištění a chování pojištěných osob (snížení procentní sazby nemocenského za prvé tři dny pracovní neschopnosti z 50 % na 25 % denního vyměřovacího základu). Dalším významným faktorem skokového snížení PN na 75 % v roce 2004 byla skutečnost, že se toho roku ČR vyhnula chřipková epidemie, která v roce 2005 opět způsobila přírůstek počtu PN.
Klesající počet případů pracovní neschopnosti na 100 000 pojištěnců v uplynulých letech by však mohl vyvolávat klamný dojem jednoznačně příznivého vývoje pracovní neschopnosti v České republice ve sledovaném období.
Objektivní pohled na věc proto vyžaduje posoudit problém i z pohledu dalšího významného základního ukazatele pracovní neschopnosti, kterým je průměrná délka trvání pracovní neschopnosti ve dnech (viz Tab. 1, řádek 2). Tento ukazatel však během celého sledovaného období na rozdíl od počtu případů PN trvale roste. Nárůst za 11 let, mezi rokem 1995 a 2006, překročil 10 dní (tj. navýšení až o 40 %). Protichůdný vývoj pracovní neschopnosti v ČR v uvedených dvou základních ukazatelích znázorňuje graf č.1.
Graf 1: Vývoj počtu případů pracovní neschopnosti na 100 000 nemocensky pojištěných osob a průměrné doby trvání PN (ve dnech) vybrané rokyPři hodnocení uvedeného vývoje je třeba zdůraznit, že oba základní ukazatele pracovní neschopnosti jsou poměrové. Tato konstrukce umožňuje jejich využití především z pohledu zdravotní problematiky na věc (výkon zdravotních zařízení versus úspěšnost léčby, atd.). Z tohoto hlediska je také nasnadě vysvětlit protichůdný vývoj v pracovní neschopnosti, a to jednoduše tak, že lehce a krátkodobě zdravotně postižení anebo nemocní zaměstnanci stále méně v takových případech vyžadují a přijímají krátkodobou PN a svoje v podstatě banální zdravotní problémy stále více řeší jiným způsobem. V nejhorším případě ignorováním zdravotních obtíží, v nejlepším případě ambulantním ošetřením u lékaře a klidem na lůžku v domácím ošetřování po dobu čerpání několika dnů dovolené.
Z pohledu hospodářského růstu tj. například z hlediska posouzení vývoje produktivity práce, je však pracovní neschopnost významným negativním indikátorem pro posouzení schopnosti ekonomiky vytvářet ve společnosti stále více statků, rozšiřovat její bohatství (měřeno např. HDP). Práce neschopný pojištěný zaměstnanec není účastníkem procesu tvorby přidané hodnoty a tedy ani domácího produktu. V koloběhu statků prostě určitý počet dnů jeho práce chybí, a musí ji při zachování stejného výkonu firmy nahradit někdo jiný, obvykle formou přesčasové práce za příplatek, tedy za cenu zvýšených nákladů. Svou pracovní absencí tak nejenom oslabuje intenzitu tvorby zdrojů v národním hospodářství, ale po dobu své pracovní neschopnosti zhoršuje příjmy svojí rodiny v důsledku omezení svých příjmů, které nahrazují podstatně nižší dávky nemocenského pojištění. Na straně poptávky se tak omezuje objem peněz, které by jinak vstoupily na trh a v podobě tržeb přispěly k tvorbě a růstu HDP. Navíc nemocný, práce neschopný zaměstnanec obvykle čerpá zdroje ze zdravotního pojištění na drahou léčebnou péči.
Vypovídací schopnost uvedených dvou základních ukazatelů pracovní neschopnosti je tedy pro účely posouzení jejích důsledků na produktivitu práce a využití lidského kapitálu v ekonomice nedostatečná a musíme ji doplnit o pohled na vývoj dalších dvou důležitých ukazatelů.
Prvním je průměrný počet nemocensky pojištěných osob. Ke změnám počtu nemocensky pojištěných osob dochází především v důsledku změn počtu nezaměstnaných a ekonomicky neaktivních občanů, kteří se připravují na výkon povolání - studentů (ke snížení počtu pojištěných přispívá zvyšování nezaměstnanosti, zvyšování počtu studentů, kteří se sami nepojišťují, nebo nižší počty pojištěných v důsledku dobrovolnosti nemocenského pojišťování živnostníků – OSVČ od roku 1994 dosud)4.
Celkový průměrný počet nemocensky pojištěných osob zaznamenal v ČR trvalý pokles až do roku 2004, kdy dosáhl hodnoty 4 489 tis. nemocensky pojištěných. V letech 2005 a 2006 se vývoj obrátil a zaznamenává mírný nárůst (o 1,2 % na 4 497 033 osob v roce 2006 ).
Druhým ukazatelem je průměrné procento pracovní neschopnosti. Tento ukazatel je pro národohospodářský pohled na problém velmi cenný, protože vyjadřuje, podíl dnů pracovní neschopnosti na celkovém počtu dnů, které by mohly být odpracovány, pokud by byli všichni pojištěnci práce schopni. Jedná se o podíl počtu dnů pracovní neschopnosti k počtu dnů celkové pracovní doby všech pojištěných.
Na počátku devadesátých let dosahoval tento ukazatel úrovně zhruba 4,5 - 5%. V průběhu let od roku 2000 pak téměř úrovně 7 %, tj. z každých 100 pracovních dnů se kvůli pracovní neschopnosti neodpracovalo v ČR v průměru téměř 7 dnů. V letech 2004 a 2005 došlo k poklesu na úroveň zhruba 6 %, a to především v důsledku zmíněné legislativní změny platné od roku 2004.
V roce 2006 se hodnota ukazatele dále snižovala na hodnotu 5,8 %, která je ovšem v porovnání s úrovní % pracovní neschopnosti v zemích původní evropské patnáctky (2 - 4 %) stále příliš vysoká a dokumentuje dlouhodobě neuspokojivý stav řešení tohoto problému v ČR.
Vývoj výše uvedených dvou ukazatelů v jejich vzájemné relaci ukazuje Graf 2.
Graf 2: Vývoj průměrného počtu nemocensky pojištěných osob a průměrné procento pracovní neschopnostiPorovnáním obou částí úvodního pohledu na vývoj pracovní neschopnosti v ČR v uplynulých letech lze říci, že od roku 2000 vykazuje v zásadě obdobné závislosti a trendy jako v období let na sklonku 20. století, avšak s některými novými pozitivními prvky v období let 2004 – 2006.
- Vývoj počtu případů pracovní neschopnosti je pozitivní (v přepočtu na 100 000 pojištěných), dlouhodobě trvale klesá. Ve zřetelně inverzní závislosti k tomuto ukazateli se vyvíjí průměrný počet dnů 1 případu pracovní neschopnosti, jehož délka se trvale a zřetelně prodlužuje (viz Graf 1). Vývoj dokumentuje odklon významného podílu zaměstnanců od řešení jejich lehčích zdravotních problémů za cenu přechodu do pracovní neschopnosti, která byla o to více využívána pacienty postiženými závažnějšími zdravotními problémy, vyžadujícími delší dobu léčby v režimu PN.
- Průměrný počet nemocensky pojištěných osob také od roku 2004 dynamicky roste, což je způsobeno především oživením na trhu práce a v zásadě s určitým časovým zpožděním odpovídá pozitivnímu vývoji nezaměstnanosti v posledních letech. Průměrné procento pracovní neschopnosti se však udržuje na stále příliš vysoké úrovni, atakující dlouhodobě 6 % hranici. Vzájemná závislost obou ukazatelů je však velmi slabá, jak ukazuje Graf 2. Obdobná reakce obou ukazatelů je patrná pouze v roce 2004 v důsledku mimořádně silného vlivu legislativní změny, zákona č. 421/2003 Sb.
Pro dokreslení vývoje pracovní neschopnosti ve větším detailu vývoje a v aktuálním časovém pohledu je užitečné uvést nejdůležitější poznatky z vyhodnocení roku 2006 ze zdrojů ÚZIS ČR 5, ukazující na převážně pozitivní výsledky oproti roku 2005, v návaznosti na obdobný vývoj od roku 2004:
- Zvýšil se průměrný počet nemocensky pojištěných osob z 4 442 703 na 4 497 033 osob, tj. o 1,2 %.
- Poklesl celkový počet ukončených případů pracovní neschopnosti o 675 118 případů, tj. o 20,7 %, na 2 593 426 případů.
- Poklesl celkový počet kalendářních dnů pracovní neschopnosti z 106 481 310 dnů na 93 221 099 dnů, tj. o 12,5 %.
- Poklesl počet ukončených případů pracovní neschopnosti na 100 tisíc nemocensky pojištěných osob o 15 901 případů na 57 670, tj. o 21,6 %.
- Prodloužila se průměrná délka trvání 1 případu pracovní neschopnosti z 32,6 o 3 dny na 35,9 dnů, tj. o 10,1 %.
- Poklesl počet práce neschopných osob připadajících průměrně na jeden den v přepočtu na 100 tisíc pojištěnců o 887 na 5 679 osob, tj. o 13,5 %
Z národohospodářského pohledu na věc lze za nejcennější pozitivní moment uvedených dílčích výsledků roční analýzy 2006 označit absolutní pokles počtu dnů pracovní neschopnosti oproti roku 2005 o 12,5 % na objem 93 221 099 prostonaných dnů.
Na prahu zásadní reformy českého zdravotnictví bychom se však neměli spokojit s konstatováním převážně pozitivního vývoje pouze na základě výsledku meziročního srovnávání. Zejména proto, že absolutní objemy i úroveň poměrových ukazatelů jsou každoročně výrazně ovlivněny řadou vnějších, často neovlivnitelných vlivů, přírodních i společenských faktorů (o příznivém vlivu slabého výskytu chřipkových onemocnění jsme se již zmínili).
Je tedy na místě položit otázku, jak intenzivně se projevily pozitivní tendence ke snižování pracovní neschopnosti v roce 2006 podle jednotlivých, trvale nejčastějších druhů onemocnění. V následující části analýzy se proto budeme zabývat strukturou pracovní neschopnosti z hlediska jejích příčin.
Dlouhodobě se jedná o pět až šest skupin nemocí (diagnóz) způsobujících nejvíce případů PN a dnů pracovní neschopnosti. V členění kapitol Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize to jsou tradičně v ČR nemoci dýchací soustavy, nemoci svalové a kosterní soustavy, poranění a otravy, nemoci trávicí soustavy, nemoci močové a pohlavní soustavy plus nemoci oběhové. V souhrnu každoročně (od roku 2000) představují více než 85 % všech případů pracovní neschopnosti. Údaje 6 o v pořadí četnosti zaznamenaných onemocnění s PN ukazuje tabulka 2.
Tab. 2: Počty případů PN na 100 000 pojištěnců podle nejčastějších skupin nemocíJe zřejmé, že, i přes jasnou tendenci k dlouhodobému poklesu počtu jednotlivých případů, si všechny nejpočetnější skupiny nejčastějších onemocnění zachovávají své postavení ve statistice PN i v období po roce 2000. Z hlediska vyhodnocení důsledků uvedeného vývoje je třeba poznamenat, že sledování PN podle tohoto ukazatele slouží především pro zdravotní pohled na problém, protože umožňuje z příslušných statistických databází dále analyzovat zátěž lékařů a celého systému zdravotnictví, související se zvládnutím léčby i administrativy spojené s případy PN.
Přitom je ovšem třeba upozornit, že výrazné meziroční kolísání ukazatele PN pro nemoci dýchacích cest významně ovlivňuje pohled na celkové výsledky PN v každém roce. Důvodem je silná závislost na intenzitě průběhu hromadných sezónních chřipkových nákaz, či dokonce epidemií. Zřetelně tento významný vliv ukazuje vývoj v letech 2004 – 2006. Pokud by totiž chřipka zasáhla českou populaci v roce 2006 se stejnou intenzitou, jako v roce předchozím, úroveň PN by nebyla tak příznivá a vrátila by vývoj v podstatě před rok 2004, a to i přes působnost zmíněné legislativní změny, přinášející snížení počtu PN v důsledku utlumení zájmu nemocných chřipkou o návštěvy u lékaře a přechod do PN.
Nebezpečí zkreslení celkového pohledu na problém vývoje PN vlivem výskytu chřipkových epidemií v jednotlivých letech dokumentuje nejlépe následující graf.
Graf 3: Počet případů PN na 100 000 pojištěnců podle nejčastějších skupin nemocí Pokud tedy celkový úspěch při snižování počtu případů pracovní neschopnosti závisí nejvíce na jediné, nejrozšířenější skupině diagnóz a má v podstatě jedinou dosud bohužel velmi slabě preventivně ovlivnitelnou příčinu – hromadné chřipkové onemocnění, je namístě otázka :
Jak se pracovní neschopnost vyvíjí z hlediska národohospodářského pohledu, tedy v údajích o vývoji počtu prostonaných dnů v jednotlivých letech (pro porovnání v obdobném členění tradičních diagnóz) u nejčastějších nemocí způsobujících PN?
Jinak řečeno, která skupina nemocí nejvíce škodí růstu produktivity práce v ekonomice ČR?
Odpověď poskytuje následující tabulka 3 a graf 4.
Tab. 3: Počet prostonaných dnů podle nejčastějších skupin nemocí (počet dnů v tis.)Graf 4: Počet prostonaných dnů podle nejčastějších skupin nemocíOdpověď na otázku ohledně nejhorší skupiny diagnóz ve vztahu k počtu prostonaných dnů v PN je jednoznačná. Ukazuje se jasně, že na celkovém objemu dnů pracovních absencí z důvodů nemoci se zřetelně, největší měrou a dlouhodobě v ČR, podílí nemoci svalové a kosterní soustavy, tedy pohybového aparátu. Přes mírně klesající trend celkového počtu prostonaných dnů se jedná o zřetelně nejzávažnější skupinu diagnóz negativně ovlivňující celkový počet dnů PN, a to v každém roce sledovaného období od počátku 21. století.
Nemoci dýchací soustavy, které se jeví jako nejzávažnější problém při zdravotním pohledu na počet případů na 100 000 pojištěných, zde, v pohledu absolutních ztrát práce vyjádřených v prostonaných dnech, zaujímají druhou pozici. Vývoj počtu prostonaných dnů u těchto diagnóz však výrazně meziročně kolísá v dlouhodobě klesající tendenci z důvodů, které jsme již zmínili v předchozím textu.
Třetím nejdůležitějším a překvapivě objemově významným „škůdcem“ produktivity práce v ČR je v oblasti pracovní neschopnosti skupina nemocí v důsledku poranění, otrav a jiných následků. Objemově pak závažnost této skupiny diagnóz podtrhuje skutečnost, že v letech mírného průběhu chřipkových infekcí se počet prostonaných dnů z těchto příčin dokonce blíží počtu dnů PN ve skupině nemocí dýchací soustavy a potvrzuje tak postavení úrazů a otrav jako velmi závažného faktoru nepřijatelně vysoké úrovně procenta pracovní neschopnosti v ČR.
S ohledem na uvedené výsledky, které ukazují, že PN v důsledku tři nejčastějších skupin diagnóz tvoří od roku 2001 dlouhodobě významný podíl, klesající z 66 na 53 % z celkového počtu zameškaných pracovních dnů v každém sledovaném roce, spokojíme se s konstatováním, že zdravotně léčebná opatření k dalšímu snižování objemu prostonaných dnů v PN leží za hranicí této analýzy. Můžeme pouze vyvodit doporučení, že v zájmu růstu produktivity práce v ČR v duchu Lisabonské strategie je třeba zaměřit se při řešení tohoto problému na následující základní priority:
- programové řešení zdravotní prevence ve všech třech skupinách nemocí
- přednostní pozornost systematickému snižování výskytu nemocí pohybového aparátu.
Dlouhodobý trend zvyšování podílu všech ostatních skupin chorob na celkových objemech prostonaných dnů od roku 2001 (z 34 % na 47 % z celku) je možno paradoxně hodnotit jako pozitivní prvek vývoje způsobený zřetelným a dlouhodobým snižováním objemu a tím i váhy nejčastějších chorob. Současně je třeba připomenout, že tento vývoj je i výsledkem řady, mnohdy protichůdných příčin ovlivňujících zdravotní stav české populace, které omezený prostor i námět této analýzy neumožňuje blíže prozkoumat.
Správné zaměření realizace navrhované druhé priority řešení, u nemocí pohybového aparátu, si ovšem vyžaduje ještě poněkud bližší, demografický pohled na tento problém, a to z hlediska věkových skupin, nejvíce postižených tímto druhem nemocí. Zdroje ÚZIS ČR 7 naštěstí poskytují možnost i tohoto pohledu na věc. Pro úvod do problému se vraťme k vyjádření jednodušším ukazatelem, počtem případů PN na 100 000 pojištěných. V počtech prostonaných dnů podle věkových skupin se promítá i relace na výskyt PN v profesních skupinách, což vytváří problém, který přesahuje možnosti této analýzy.
Podívejme se tedy, jak byly v uplynulých 5 letech (2002 – 2006) v průměru zasaženy nemocemi pohybového aparátu vedoucími až k PN jednotlivé věkové skupiny nemocensky pojištěných osob v ČR v produktivním věku (bez skupiny seniorů v důchodovém věku 65 +).
Tab. 4: Počet případů PN z důvodu nemoci pohybového aparátu na 100 000 pojištěných v produktivním věku podle věkových skupin – průměry za léta 2002 – 2006Graf 5: Vývoj počtu případů PN z důvodu nemoci pohybového aparátu na 100 000 pojištěných v produktivním věku podle věkových skupin – průměry za léta 2002 – 2006Graf 5 zřetelně dokládá
tři hlavní tendence, z nichž můžeme odvodit současně i závěry a doporučení této analýzy:
- Zdravotní obtíže a nemoci pohybového aparátu řešili v uplynulých letech lidé v předdůchodovém věku (od 60 let výše), zejména ženy, odchodem do často předčasného starobního důchodu. Tím vypadávají každoročně významné počty nemocných z okruhu pojištěnců zabezpečených v rámci nemocenského pojištění a tím i ze statistických zdrojů PN. Tento zřetelný únik z produktivního pracovního zapojení je zřejmě reakcí zaměstnanců s rostoucími pohybovými problémy na ztráty osobního příjmu v době nemoci v důsledku citelného rozdílu mezi průměrným relativně vysokým denním výdělkem u této věkové skupiny a nízkou denní sazbou dávky nemocenského pojištění (I a II. redukce denního vyměřovacího základu a progresivní sazba dávky 25% a 69 %) 8. Osoby z této věkové skupiny tedy využívají možnosti věnovat se léčbě svých nemocí po odchodu do starobního důchodu průběžně a dlouhodobě a bez krácení jejich běžných osobních příjmů. Zaměření a zpřísněná opatření reformy zdravotnictví pak tento trend od 1.1.2008 pravděpodobně potvrdí a do budoucna zřejmě ještě i posílí. Tento očekávaný vývoj přináší základní směr řešení problému snížení PN pro tuto věkovou skupinu i v perspektivě příštích let.
- Zdravotní problémy vedoucí až k PN, tedy ve skupině nemocí pohybového aparátu nejčastěji problémy související se správnou funkcí páteře a kloubů, rostou prakticky lineárně s přibývajícím věkem nemocensky pojištěných v rozmezí 35 – 59 let věku. Přitom průměrný počet případů je každoročně překročen již ve věkové skupině 40- 45 let, krátce po 40. roce věku. Znamená to, že se jedná o plošný výskyt zdravotních obtíží, které se závažným způsobem a ve značné míře projevují v celé populaci v lavinovém efektu s přibývajícím věkem. To je jedním ze znaků již rozvinuté civilizační choroby, vyvolané především oslabením pohybového aparátu v důsledku nezdravého způsobu života, nedostatku zdravého pohybu, nezdravého životního stylu a návyků. Dosavadní vývoj počtu případů PN na 100 000 pojištěných v každé ze sledovaných věkových skupin za posledních pět let ukazuje na velmi slabou tendenci k dlouhodobému poklesu pracovní neschopnosti. Z tohoto důvodu je namístě věnovat s vědomím velké časové setrvačnosti reálných efektů jakýchkoliv programových zdravotních protiopatření v populaci mimořádnou pozornost především programovému rozvoji a všestranné podpoře zaměstnavatelů, státu, nestátních subjektů, zdravotních pojišťoven i celé zdravotnické obce k zapojení co největšího počtu zaměstnaných osob ve věkové skupině 35 – 45 let do kvalitních, odborně vedených preventivních zdravotních programů typu aktivní rekreace typu wellnes, lázeňské regenerace a rehabilitace.
- Zřetelně a dlouhodobě zdravotně nejpostiženější věkovou skupinou ve skupině nemocí pohybového aparátu jsou v ČR skupiny osob starších 49 let, tj. ve věku 50 – 54 a 55 – 59 let. Údaje o případech PN zde jasně přesahují průměr (12 891 na 100 000 pojištěných), přičemž ve věkové skupině 50 – 54 se pohybují v posledních 5 letech na 133% a ve skupině 55 – 59 let dokonce na 147% celostátního střednědobého průměru! Celková úroveň PN, kterou lze očekávat v příštích letech může činit ve věkových kategoriích 50 – 59 let až kolem 140 % průměru případů výskytu nemocí pohybového aparátu způsobujících PN.
Doporučení z této základní prognózy pro účinná a dlouhodobá programová řešení v oblasti hospodářské, sociální a zdravotní politiky státu je nasnadě a vychází z osvědčené praxe zemí původní evropské patnáctky.
Je proto nutné s podporou zdravotních pojišťoven urychleně zahájit pro občany ve věku 45 – 60 let efektivní rehabilitační léčebné programy zaměřené na fyzioterapeutickou prevenci a balneologickou léčbu ambulantního i lázeňského typu s cílem předcházet bolestivým obtížím a zejména jejich rozvíjení do stavu nemoci a tím snižovat počet případů i počet prostonaných dnů v PN.
Použité zdroje:1 Bábíčková Alexandra : Pracovní neschopnost z pohledu zdravotnické statistiky, 15.12.2005, www. demografie.info, ISSN 1801-2114
2 tamtéž
3 Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR: Ukončené případy pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz, Praha, 2000 až 2006,
www.úzis.cz4 viz 1 a 2
5 Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR: Ukončené případy pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz, Praha, 2006,
www.úzis.cz6 viz 3
7 viz 3
8 www.mpsv.cz
Ing. Arnošt Klesla
hostující autor