„…Je to přece určitá skupina, která se páří napříč, žije jich čtyřicet v jedné místnosti, nemají základní hygienické návyky. Jako ta opice se naučí přijít na úřad a říct si o sociální přídavky. Politici jen zavírají oči... ...Je to černá šepleť, sebranka hajzlů, lůza.“ (břeclavský zastupitel Tomáš Nepraš v rozhovoru pro on-line deník Aktuálně.cz)

"Názory vyjádřené v komentáři nemusí vyjadřovat názory ostatních členů redakčního týmu"

V poslední době lze v Česku v debatě o „romské otázce“ pozorovat pozvolné otevírání se stavidel politické (ne)korektnosti. Aktivitami a výroky vicepremiéra Jiřího Čunka počínaje přes názory senátorky Liany Janáčkové až po nenávistná sdělení břeclavského zastupitele Tomáše Nepraše. Celé spektrum reakcí a názorů se nese v rovině hledání viny a problém tak uměle stavíme jako střet MY versus ONI. Přitom je problém takto reflektován podobně jak „vzornými Čechy" tak i „obrozenými Romy".

Ačkoli se na našem portále snažíme přinášet většinou texty analytického zaměření bez vkládání vlastních názorů a interpretací, čtenáři mi snad odpustí jednu výjimku. Romové jsou z pohledu demografie významnou skupinou obyvatel a tvoří víceméně samostatnou subpopulaci v rámci celorepublikové populace. Podrobnosti o odlišnostech populačního chování Romů jsou rozpracovány v sekci Demografie Romů. V následujícím textu se zaměřím pouze na obecná sdělení.  

A proč jsou tedy tak špatné kategorie MY a ONI? Co mám já společného se senátorkou Janáčkovou a se zastupitelem Neprašem? Nic než stejné občanství a snad i rodný jazyk mne nenapadá. Určitě bych se zásadně ohradil být s těmito lidmi zahrnut do jednoho MY a podobná situace je určitě také u zařazených v kategorii ONI. Kdo tedy ti „ONI“ Romové vlastně jsou a kde se tu vzali?

Kdo jsou Romové

Podobně jako Židé i čeští Romové byli na našem území téměř vyhlazeni během druhé světové války. Naprostá většina současných českých Romů tedy přišla, nebo byla přivezena teprve po roce 1945 a to převážně z osad sousedního Slovenska. Jen málokdo si z dnešní perspektivy moderní občanské společnosti umí představit jak takový život v osadě vypadá, ale kdybychom zmenšili některé medializované africké slumy, tak se realitě života romských osad velmi přiblížíme. V některých romských osadách je odhadována hladina úhrnné plodnosti kolem 7 dětí na jednu ženu, podobně jako třeba v Jemenu (viz rozhovor s Prof. Pavlíkem), přičemž úhrnná plodnost v Česku je 1,3 dítěte. Obyvatelé osad se často nacházejí ve stádiu před demografickou revolucí a průběžnou emigrací progresivnějších obyvatel se tato situace v blízkém horizontu pravděpodobně příliš nezmění. Osady tak svojí imunitou vůči vlivům moderní globalizované společnosti představují unikátní skanzen kulturních forem a reliktů populačního chování.

Z osad byli Romové do Česka transportováni v různých vlnách a i v současné době dochází k pozvolné imigraci směrem do Čech. Přitom právě díky kulturní izolaci osad sem přicházejí z demografického hlediska stejní Romové jako ti po roce 1945. Díky tomuto zvláštnímu česko – slovenskému migračnímu tunelu je situace Romů v Česku unikátní. Pro majoritní společnost je téměř nemožné rozlišit fyziognomii Romů, kteří zde žijí již desítky let od těch kteří přišli teprve nedávno. Důsledkem je právě kategorie ONI, která jako černá díra pohlcuje integrované Romy spolu s nově příchozími do jedné množiny „nepřizpůsobivých, asociálních spoluobčanů“.
             

Romové versus majorita

Život v osadách je organizován do širokých rodinných sítí, zatímco naše občanská společnost je postavena na individualizovaných nukleárních rodinách. Adaptace na takto odlišně organizovanou společnost vyžaduje většinou plnou generační výměnu, tedy horizont v řádu několika desetiletí. Samotná adaptace je postavena na rozpadu původních kulturních norem (patriarchalní společnost, atd.) a přijetí norem majoritní společnosti. Zemím jako Francie či Anglie tato demografická proměna trvala přibližně 150 let, v zemích střední Evropy trval proces necelých 100 let a my po Romech vyžadujeme lhůtu podstatně kratší. Z perspektivy emancipované společnosti se jeví jako nepředstavitelná méněcenná role romských žen a přitom u nás ještě v roce 1918 ženy neměly volební právo a ve Francii jej získaly ženy až v roce 1944.

Právě zvýšený tlak na rychlou adaptaci vede často k vyššímu výskytu sociopatologického chování. V situaci rozpadu původních norem chování a při nedostatečném osvojení si norem nových se Romové nacházejí v nejistotě a propasti odcizení. A k tomu všemu naše zákonné normy nemají universální platnost, respektive některé normy je normální porušovat a jiné ne. Proč je např. tolerováno společensky tak nebezpečné jednání, jakým je rychlá jízda autem obcí? Proč je normální krást počítačové programy a kopírovat hudbu? Umíme si představit, analogicky k informacím o silničních radarech, že by rozhlasové stanice pravidelně informovaly o výskytu kamerových systémů v obchodech s varováním: „Pozor, v Tescu vás při krádeži mohou nafilmovat!!“? A přitom výše zmíněné chování může být klasifikováno jako přestupek nebo jako trestný čin stejně jako kapesní krádež v závislosti na míře provinění. 

Velmi dlouhé řešení

Vyšší průměrný počet dětí, menší rovnoprávnost žen, nižší vzdělanost... – tím vším a nejen tím Romové v majortiní společnosti vyčnívají. Je třeba se však na danou situaci podívat retrospektivně. Na počátku 20. století se děti po českých vesnicích proháněly bosé a bahnem, spalo jich třeba i 10 na jedné peci. Vzdělanost populace byla velmi nízká  a dětí se ročně narodilo více než trojnásobek oproti dnešku. Romové se díky vlivu okolního prostředí na novou situaci adaptují relativně rychle a již dnes mnoho z nich žije životem středních vrstev. I díky osadám a imigraci z nich budeme však „romskou otázku“ řešit ještě mnoho desetiletí.

Závěr

Sociální stratifikace romských komunit je mnohem pestřejší, než je v médiích prezentováno. I ve zdevastovaných lokalitách (domech) např.  pražského Smíchova žijí zcela normální lidé, což je dáno mimo jiné právě etapovou imigrací ze Slovenska, kdy někteří Romové se za půl století již mohli adaptovat na život v této společnosti. Znám mnoho Romů, se kterými bych byl rád zahrnut do jedné kategorie MY anebo ONI. Kolik z vás milí čtenáři by však chtělo být zahrnuto společně v MY s Lianou Janáčkovou nebo s Tomášem Neprašem?  

Nepraš řekl:
"Říkejte, že jsem Mengele, ale oni nejsou geneticky vybaveni na to, aby pracovali s citlivým zařízením. Jiné práce vykonávají dobře. Ale jak mají být motivovaní vůbec pracovat, když patnáct strýců posílá děti do samoobsluhy krást s požehnáním. Proč by pak pracovali? Lidé by se měli sklonit před tím, že vůbec pracují, když další kradou kanálové poklopy a prodávají je…  …Vždyť tady taky žijete. Nebo je to v Praze jiné? Je to přece určitá skupina, která se páří napříč, žije jich čtyřicet v jedné místnosti, nemají základní hygienické návyky. Jako ta opice se naučí přijít na úřad a říct si o sociální přídavky. Politici jen zavírají oči. Legislativní kroky nemají žádný dopad. Je to černá šepleť, sebranka hajzlů, lůza. Klidně si to napište, kam chcete."