Ztráta zaměstnání (33%)

Snížení mzdy (22%)

Jiné (22%)

Krize se mě nedotkla (24%)

Oblast Blízkého východu je považována za jednu z kolébek naší civilizace a kultury. Právě v tomto geografickém prostoru vznikla a formovala se tři světová náboženství, přičemž ta pozdější vždy čerpala z tradice těch starších. Přestože dnes zde má rozhodující vliv nejmladší z těchto náboženství, tedy islám, je pro charakter života v této oblasti neodmyslitelná také přítomnost judaismu a křesťanství. Již v úvodu je třeba připomenout, že vztahu mezi populačním vývojem a vlivem islámu nelze jednoznačně přisuzovat kauzální charakter. Faktory, které působí na populační vývoj jsou zakořeněny v široce pojatých společenských, ekonomických a kulturních podmínkách, a je velmi nesnadné určit míru jejich vlivu¹.

Zkoumaný region zahrnuje 20 dnes existujících států², ve kterých žije dohromady zhruba 350 milionů obyvatel. Většinu těchto států, s výjimkou Izraele, spojuje islámské náboženství, které vyznává většina tamních obyvatel. Dalším integračním faktorem je příslušnost k arabskému etniku, ke kterému se hlásí opět většina obyvatel ve sledovaných zemích kromě Izraele, Turecka a Súdánu (zde Arabové netvoří většinu populace). Sledované státy nejsou homogenní skupinou, liší se nejen ve velikosti populace, v charakteru ekonomiky, ale především ve stupni celkového rozvoje či - v některých případech vhodněji - zaostalosti. Tyto odlišnosti se projevují v demografické reprodukci jednotlivých populací nebo konkrétněji v pokročilosti procesu demografické revoluce.

Oblast Blízkého východu bývá označována jako kolébka civilizací³. V době starověku vznikly především na území dnešního Egypta a Iráku vyspělé civilizace, z jejichž odkazu čerpaly všechny následující civilizace a tedy i naše současná euroamerická. Po dlouhou dobu byla řada dnešních států sledovaného regionu koloniemi evropských mocností. Ve druhé polovině 20. století pak získala většina států již plnou suverenitu. Zájem euroamerického světa o oblast Blízkého východu a Severní Afriky pak zesílil v době studené války a výrazně vzrostl po ropné krizi v 70. letech. V posledních letech jej velmi oživuje především napětí okolo islámského radikalismu (fundamentalismu), který je po zániku bipolárního světa často líčen jako závažná potenciální hrozba světového míru.

V tomto příspěvku se bude pro sledovaný region užívat souhrnně označení Blízký východ. Toto označení bude zahrnovat 6 severoafrických států: Alžírsko, Egypt, Libyi, Maroko, Súdán a Tunisko a 14 západoasijských států: Bahrajn, Irák, Izrael, Jemen, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Libanon, Omán, Pásmo Gazy, Saúdskou Arábii,  Spojené arabské emiráty, Sýrii a Turecko.

Arabské etnikum tvoří většinu obyvatelstva Blízkého východu. Arabové spolu s arabizovanými Berbery tvoří naprostou většinu obyvatelstva severoafrických států, pouze v Súdánu je jejich zastoupení nižší, velkou část obyvatelstva tohoto zaostalého státu tvoří příslušníci nilotských etnik. Ze sledovaných západoasijských zemí pouze v Turecku a Izraeli netvoří základ populace Arabové. Kromě Arabů a již zmíněných Berberů jsou tedy nejvýznamnějšími etnickými skupinami na Blízkém východě dále Židé, Turci a Kurdové. Nejvíce Židů žije samozřejmě v Izraeli, Turků pak v Turecku. Právě v Turecku tvoří významnou menšinu (asi 20 %) Kurdové, kteří dále žijí (ze sledovaných zemí) převážně na území Iráku (zde tvoří asi 15 % obyvatelstva) a v Sýrii. Vedle dalších národností (Arméni, Turkmeni, Gruzíni, Čerkesové atd.) jsou hlavně díky pracovní imigraci do států Perského zálivu těžících ropu významnými minoritami Peršané a přistěhovalci z Indického poloostrova (Indové, Pákistánci, Bangladéšané).

Na etnickou příslušnost je z velké části vázána příslušnost náboženská. Většina arabského obyvatelstva jsou vyznavači sunnitské větve islámu. Pouze v Bahrajnu a Iráku převládá šíitský islám. V Libanonu je zhruba stejný podíl vyznavačů sunnitského islámu, šíitského islámu a křesťanství. Většina obyvatel Izraele je samozřejmě židovského vyznání. Náboženské minority na Blízkém východě tvoří některé islámské "sekty" (marabutismus, drúzové, wahhábovci, ibádovci, alávité aj.), dále křesťanské církve (katolíci, protestanti, koptové, řecké pravoslaví, maronité, arménská církev aj.), ale také např. hinduismus (u přistěhovalců z Indického poloostrova) či animismus u Nilotů v Súdánu.

Blízký východ je znám jako region, který v druhé polovině 20. století vykazoval jedny z nejvyšších hodnot přirozených přírůstků. Především v 70. a 80. letech se roční přirozený přírůstek ve většině populací Blízkého východu pohyboval okolo 3%. Tento nebývalý nárůst počtu obyvatel je důsledkem změn v procesu demografické reprodukce. Populační růst je způsoben časovou nekoherentností ve změnách v procesech úmrtnosti a porodnosti. Změny v procesu porodnosti časově výrazně zaostávají za poklesem úmrtnosti. Vedle nárůstu přirozenou měnou rostly populace řady těchto států také imigrací.

Vysoká úroveň plodnosti je jednou z nejznámějších demografických charakteristik populací Blízkého východu. Mezi demografy panuje obecná shoda na tom, že postavení žen je důležitou determinantou úrovně plodnosti. Postavení žen je však velmi široký pojem, jeho definice by mohla začínat rozborem postavení ženy v rodině, přes postavení v určité širší komunitě až po celkové postavení žen ve společnosti obecně. Postavení žen zpravidla odpovídá možnost jejich uplatnění v různých sférách společenského života, tomu samozřejmě předchází zásadní otázka přístupu žen ke vzdělání.

Většina států blízkovýchodní oblasti měla v 50. letech úhrnnou plodnost na úrovni zhruba 7 dětí na jednu ženu. Na konci 20. století zaznamenaly všechny státy snížení úhrnné plodnosti. Intenzita tohoto snížení, jeho časový vývoj a dosažená výsledná úroveň se však mezi jednotlivými zeměmi různí.

Tab 2: Úhrnná plodnost žen, užívání antikoncepce

Pramen: http://esa.un.org/unpp/p2k0data.asp , World Contraceptive Use 2001

Naprosto odlišný vývoj úhrnné plodnosti oproti zbylým zemím lze pozorovat v Izraeli. Tato odlišnost se odvozuje již od úrovně úhrnné plodnosti, kterou měla izraelské populace na počátku sledovaného období, tedy v 50. letech. Tehdy dosahovala úrovně pouze (v kontextu sousedních zemí) něco málo přes 4 děti na jednu ženu. Po téměř celé období (s výjimkou počátku 90. let) zde úroveň úhrnné plodnosti dále plynule klesala, na konci 20. století se dostala mírně pod hodnotu 3 děti na jednu ženu.

Přestože během uplynulých padesáti let úhrnná plodnost ve všech zemích regionu celkově poklesla, z počátku sledovaného období však ve většině zemí ještě dále stoupala či stagnovala. Především v průběhu první poloviny 60. let došlo ve většině zemí ke zvýšení úhrnné plodnosti, nelze však hovořit o velkém nárůstu (zpravidla na úroveň zhruba 7-7,3 dětí na jednu ženu). Pouze v případě Turecka (a také výše zmíněného Izraele) lze po celou druhou polovinu 20. století sledovat plynulý pokles, a to z hodnoty téměř 7 dětí na jednu ženu na úroveň 2,7 dětí na jednu ženu.

Pouze tři státy Blízkého východu (Jemen, Jordánsko a Pásmo Gazy) dosáhly v 60. letech úrovně 8 dětí na jednu ženu, Jemen dokonce 8,3. Právě v Jemenu, spolu s Ománem došlo také během sledovaného období k celkově nejmenšímu snížení úhrnné plodnosti. Ještě na počátku 21. století se úhrnná plodnost v Ománu udržuje nad hodnotou 6, v Jemenu dokonce nad hodnotou 7 dětí na jednu ženu.

Graf 1: Vývoj úhrnné plodnosti (pětileté průměry), 1950-1999, vybrané země

Pramen: http://esa.un.org/unpp/p2k0data.asp

V 70. letech již došlo ve většině zemí Blízkého východu k výraznějšímu poklesu úrovně úhrnné plodnosti, který nadále pokračuje. Největší celkový pokles úhrnné plodnosti od poválečné úrovně (zpravidla o 3,5-4,5 roku) byl zaznamenán v těchto zemích: Alžírsko, Maroko, Tunisko, Bahrajn, Kuvajt, Libanon, Spojené arabské emiráty a již zmiňované Turecko. V těchto státech se podařilo snížit úroveň úhrnné plodnosti pod hranici 3 dětí na jednu ženu nebo mírně nad tuto hranici. Na druhou stranu, do skupiny států se stále velmi vysokou úrovní úhrnné plodnosti (okolo 5 a více dětí na jednu ženu) patří: Súdán, Irák, Jemen, Omán, Pásmo Gazy a Saúdská Arábie.

V zemích s nejnižší úhrnnou plodností v druhé polovině 90. let, tj. v Tunisku (úp 2,3), v Libanonu (úp 2,2) a v Turecku (úp 2,0) největší část vdaných žen používá antikoncepci - přes 60%. Také další země, které v rámci regionu patří mezi ty s nejnižší úrovní plodnosti, mají zároveň v porovnání s ostatními státy větší podíl žen praktikujících antikoncepci⁴. Naopak země s nejvyšší plodností - Súdán, Irák a Jemen - mají nejmenší podíl žen využívajících antikoncepci. Zřetelné je to především na podílu žen, které brání početí některou z moderních metod antikoncepce. Takových žen je v těchto třech státech pouze okolo 10 %. Vysokou plodnost měly v druhé polovině 90. let také Jordánsko (4,1 dítěte na jedno ženu) a Saúdská Arábie (5,0 dítěte na jednu ženu), v těchto státech je však rozšířenost antikoncepce mnohem větší. Některou z moderních metod používá v Jordánsku 37,7 % vdaných žen a v Saúdské Arábii 28,5 % vdaných žen.

Nejvíce vdaných žen v reprodukčním věku (okolo 40 % a více) užívá moderní antikoncepci v Alžírsku, Egyptu, Maroku, Tunisku, Jordánsku, Kuvajtu a v Turecku. Z těchto zemí je v Alžírsku, Maroku a v Kuvajtu nejrozšířenější metodou antikoncepce užívání tablet hormonální antikoncepce. Naopak ve zbývajících čtyřech zemích (Egypt, Tunisko, Jordánsko, a Turecko) je nejběžnější metodou nitroděložní tělísko (IUD).

Velmi vysokou - až zarážející - hodnotou je procento žen, které podstoupily sterilizaci v Tunisku, udává se 14 %. (Právě Tunisko je často udáváno jako příklad země, kde jako v první arabské zemi vláda začala uskutečňovat vcelku úspěšný program omezování plodnosti⁵.) Tato antikoncepční metoda je také relativně rozšířená v řadě dalších zemí Blízkého východu, kde ji podstoupila více než 4 % vdaných žen v reprodukčním věku. Je to Libye, Maroko, Bahrajn, Jordánsko, Katar, Omán, Spojené arabské emiráty a Turecko. Vysoké procento párů bránících početí pomocí kondomu  udává Katar (9,6 % žen) a Turecko (8,2 % žen).

Jedním z důsledků vysoké úrovně plodnosti v zemích Blízkého východu je mladá věková struktura těchto populací, tedy taková věková struktura, kde je velká část dané populace v mladém věku (tzv. progresivní typ věkové struktury). Věková struktura je nejen výsledkem, jakousi "historií" populačního vývoje, ale je také základem pro budoucí vývoj. Proto právě mladá věková struktura je určitým předpokladem budoucího dalšího růstu těchto populací.

Podíl obyvatelstva v před-reprodukčním věku není ani v jedné ze zkoumaných zemí v roce 2000 nižší než 25 %. Ve většině států regionu tvoří dětská složka (0-14 let) zhruba třetinu celkového obyvatelstva. Ještě více, přes 40 % je obyvatel mladších 15 let v těchto (převážně zaostalejších) zemích: Súdán, Irák, Omán, Saúdská Arábie a Sýrie. Dokonce téměř polovinu obyvatelstva tvoří věková skupina 0-14 v Jemenu a v Pásmu Gazy.

Tab 3: Složení obyvatelstva podle hlavních věkových skupin (v %), rok 2000

Pramen: http://www.census.gov/ipc/www/idbsum.html

Ukazatele: index stáří, index ekonomického zatížení

To, že zkoumané populace jsou označovány jako mladé, dokládá i nízký podíl obyvatel starších 60 let. Kromě čtyř výjimek je podíl obyvatel starších 60 let ve všech blízkovýchodních státech okolo 4-6 %. Výjimkami, kde je tento podíl vyšší (v rozmezí 8,5-13%), jsou: Tunisko, Libanon, Turecko a samozřejmě Izrael.

V tabulce 9 je použito dělení na věkové skupiny 0-14, 15-59 a 60+. Hranice 60+ byla zvolena s ohledem na nejčastější věk odchodu do důchodu ve sledovaných státech, toto rozdělení věkových skupin má pak význam především v případě indexů (ekonomického) zatížení. Nejnižších hodnot indexu stáří (pod 10) dosáhly v roce 2000 Súdán, Jemen, Omán a Pásmo Gazy. Následuje nejpočetnější skupina států, kde se index stáří pohybuje mezi hodnotami 10 a 20. Dále lze sledovat trojici zemí, které mají index stáří okolo 30, jsou to Tunisko, Libanon a Turecko. Zhruba dvě děti připadají na jednu osobu starší 60 let v Izraeli, což lze - v kontextu Blízkého východu - komentovat slovem "pouze" (index stáří zde má hodnotu 47).

Z ekonomického hlediska je nejpřehlednější index celkového ekonomického zatížení. Hodnotu indexu celkového ekonomického zatížení vyšší než 100, tedy hodnotu, kdy je v produktivním věku méně než polovina populace, měly v roce 2000 Jemen a Pásmo Gazy. Vysokých hodnot (okolo 90) dosáhly také Súdán, Irák a Saúdská Arábie. Naopak nejpříznivější situace z tohoto hlediska (hodnota indexu celkového ekonomického zatížení okolo 50) je v ropných státech Perského zálivu, tedy v Bahrajnu, Kataru, Kuvajtu a Spojených arabských emirátech. Tento stav je především dán velkou pracovní imigrací.

Migrace

Pohyb obyvatelstva byl po staletí běžným jevem v islámských společnostech. Islámský kalendář se dokonce počítá od data, kdy Prorok Muhammad opustil Mekku a přesídlil do Mediny, tzv. hidžra⁶.  V moderní době jsou podmínky pro migraci nesrovnatelné s těmi, jaké ovlivňovaly stěhování lidí v minulých staletích. Zásadní je především existence politických hranic mezi jednotlivými zeměmi regionu, kde dříve velká část území mnoha dnes samostatných států byla součástí jediné říše. V druhé polovině 20. století lze sledovat tři významné typy migračního pohybu v regionu Blízkého východu. Prvním typem je mezinárodní pracovní migrace, další významným typem je stěhování do měst - urbanizace a poslední je problematika uprchlíků. (téma migrace na Blízkém východě bude podrobněji zpracováno v analýze připravované na únor roku 2006)

 

Úmrtnost v zemích Blízkého východu, podobně jako v dalších méně rozvinutých zemích, klesala již v  první polovině 20. století, tento pokles se ještě zrychlil od konce druhé světové války⁷. V průběhu druhé poloviny 20. století docházelo k dalšímu výraznému poklesu úmrtnosti, jak to dokládají hodnoty hrubé míry úmrtnosti i hodnoty naděje dožití. Již v polovině 70. let poklesla hodnota hrubé míry úmrtnosti ve všech zemích regionu s výjimkou zaostalého Jemenu a Súdánu pod 15 . Další výjimkou je Izrael. Hodnota hrubé míry úmrtnosti v populaci tohoto státu se po celou druhou polovinu 20. století nacházela v rozmezí hodnot 6-7 . Také v dalších desetiletích docházelo na Blízkém východě k poklesu hrubé míry úmrtnosti, v polovině 90. let již pouze tři státy regionu dosahovaly hodnot hrubé míry úmrtnosti nad 10  (Súdán, Jemen, Irák).

Vývoj naděje dožití - syntetického ukazatele úmrtnosti, jehož hodnoty nejsou natolik závislé na měnící se věkové struktuře jak je tomu u hrubých měr - dokládá postupné zlepšování úmrtnostních poměrů během celé druhé poloviny 20. století. Během sledovaných padesáti let vzrostla naděje dožití ve většině zemí Blízkého východu v průměru o 20-25 let. O něco méně vzrostla jen v Súdánu, Iráku a Libanonu, dále též v Izraeli, zde však vysoké hodnoty naděje dožití již na počátku sledovaného období neumožňovaly takový kvantitativní nárůst. Izrael výrazně převyšuje a vždy během sledovaného období převyšoval okolní státy v úrovni úmrtnostních poměrů, přestože dnes už relativně vysokých hodnot naděje dožití (přes 70 let) dosáhlo více zemí Blízkého východu.

Graf 2: Vývoj naděje dožití (dohromady za obě pohlaví), 1950-1999 (pětileté průměry), vybrané země

Pramen: http://esa.un.org/unpp/p2k0data.asp

Tab 4: Naděje dožití (dohromady za obě pohlaví)

Pramen: http://esa.un.org/unpp/p2k0data.asp

Největší nárůst naděje dožití během druhé poloviny 20. století zaznamenal Omán a Saúdská Arábie, tento fakt není nijak překvapivý, když připomeneme, jak nízkých hodnot (pod 40 let) dosahovaly tyto státy v polovině 20. století. Podobně nízkých hodnot v té době dosahoval také Súdán a Jemen, ale v těchto dvou velmi zaostalých státech bohužel během sledovaného období nedošlo k tak velkému nárůstu, naděje dožití počítaná pro obě pohlaví dohromady zde nedosahuje ani 60 let  (podobně jako v Iráku).

Je určitou biologickou konstantou lidských populací, že ženy se dožívají v průměru vyššího věku než muži. U populací, kde tomu je jinak, je to zpravidla způsobeno nepříznivým postavením žen v dané společnosti. U všech sledovaných zemí Blízkého východu měly po celé sledované období (druhá polovina 20. století) ženy vyšší naději dožití než muži.
 
Po druhé světové válce měla většina zemí Blízkého východu celkově velmi nízkou naději dožití. Nejen proto tedy nebyly rozdíly střední délky života mezi pohlavími vysoké. Pohybovaly se zpravidla okolo 2-3 let, vyjádřeno procenty, měly ženy o zhruba 5-7 % vyšší naději dožití. Již v tomto období však najdeme skupinu států, kde ženy neměly o tolik lepší hodnoty naděje dožití. Bylo to Tunisko, Irák, Omán, Saúdská Arábie a především Jemen. Teprve od 90. let dvacátého století byl rozdíl v naději dožití jemenských žen a mužů vyšší než 1 rok (tzn. že naděje dožití žen byla teprve v 90. letech vyšší než naděje dožití mužů o více jak 2 %).

Významnou složkou úmrtnosti je úmrtnost kojenecká a úmrtnost dětí vůbec. Především ukazatel kojenecké úmrtnosti je často uváděn jako jedna z charakteristik ukazujících na celkovou vyspělost země. Ve všech státech Blízkého východu došlo během druhé poloviny 20. století k zásadnímu poklesu kojenecké úmrtnosti. V 50. letech byla kojenecká úmrtnost ve většině zemí regionu na úrovni mezi 150-200 . Na konci století kojenecká úmrtnost výrazně přesahovala hranici 50 jen v několika nejzaostalejších státech regionu, nikde již však nebyla vyšší něž 100 .

Nejnižší hodnoty kojenecké úmrtnosti lze pozorovat opět v Izraeli. Její hodnoty zde je možno během celého sledovaného období považovat za srovnatelné s vývojem kojenecké úmrtnosti v dalších vyspělých státech. Relativně nízkou úroveň kojenecké úmrtnosti měl v 50. letech ještě dále Libanon, zde však vývoj během následujících desetiletí nebyl tak příznivý, Libanon se na konci 20. století dostal na úroveň zhruba 20, a byl v průběhu sledovaného období předstižen čtyřmi bohatými státy Perského zálivu (Bahrajn, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty). Naopak nejméně příznivých hodnot kojenecké úmrtnosti dnes dosahuje Súdán, Jemen a Irák. Zatímco Jemen měl po celou druhou polovinu 20. století jedny z nejvyšších hodnot kojenecké úmrtnosti či dokonce často hodnoty nejvyšší, dnešní nepříznivá situace v Iráku a Súdánu je výsledkem zaostávání za většinou ostatních zemí regionu, ke kterému docházelo až během 80. a 90. let.

Za výše zmíněnou trojicí států, kde je úroveň kojenecké úmrtnosti nejhorší, následuje další skupina zemí, kde se úroveň kojenecké úmrtnosti na konci 20. století pohybuje okolo hodnoty 50 . Patří sem tři severoafrické státy: Alžírsko, Egypt, Maroko a dále Turecko. Mnohem lepší situace je ve skupině čtyř bohatých ropných států, kde je kojenecká úmrtnost pod úrovní 17  (Bahrajn, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty).

Tab 6: Vývoj kojenecké úmrtnosti, dětská úmrtnost (do 5 let) na 1000 živě narozených

Pramen: http://esa.un.org/unpp/p2k0data.asp

Ukazatel dětské úmrtnosti (počet zemřelých do 5 let věku na 1000 živě narozených), v sobě zahrnuje samozřejmě také úmrtí dětí do stáří jednoho roku. Právě intenzita úmrtnosti kojenců je kvantitativně rozhodující složkou dětské úmrtnosti. Proto není překvapující, že tak jak si jednotlivé státy Blízkého východu stojí v otázce kojenecké úmrtnosti, tak velmi podobně si v obecných rysech stojí také v otázce dětské úmrtnosti.

Tabulka 6 nabízí také hodnoty dětské úmrtnosti v roce 1990 a v roce 2000. Během těchto deseti let došlo k nepříznivému nárůstu v hodnotě ukazatele dětské úmrtnosti pouze ve dvou státech: v Alžírsku a v Iráku. Zvýšení dětské úmrtnosti v případě Iráku je výrazné (z 50   na 130 ), ale v případě Alžírska tomu tak není (z 53 na 65 )⁸ .

Jednoznačně nejhorší hodnoty ukazatele dětské úmrtnosti najdeme opět v trojici zemí Súdán, Irák a Jemen, kde do věku pěti let zemře více než 100 dětí z 1000 narozených. Následuje skupina čtyř států: Turecka a tří severoafrických států Alžírska, Egyptu a Maroka, kde se úroveň dětské úmrtnosti pohybuje okolo hodnoty 50 . Zbývá většina západoasijských států (plus africké Tunisko), kde se úroveň dětské úmrtnosti nachází pod hranicí 34 . Státy, kde je úroveň dětské úmrtnosti velmi nízká, což opět koresponduje s úrovní kojenecké úmrtnosti, jsou především Izrael a dále ropné státy Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty.

Mateřská úmrtnost je dalším ukazatelem, který vypovídá nejen o samotném postavení žen, ale vůbec o celkové vyspělosti společnosti. Snahy o snižování plodnosti, jak jsou prezentovány v programech OSN a jak jsou také podporovány vládami řady blízkovýchodních států, by měly jít ruku v ruce právě se snahami o snížení úrovně mateřské úmrtnosti.

Velmi vysoké hodnoty mateřské úmrtnosti měl v polovině 90. let Súdán - 1500 úmrtí žen na 100 tisíc narozených (tato úroveň je srovnatelná jen s nejchudšími státy střední Afriky). Následuje Jemen s taktéž velmi vysokou hodnotou 850. O poznání lepší je situace v dalších zemích, Maroko a Irák do 400, Sýrie pak 200 úmrtí spojených s mateřstvím na 100 tisíc narozených. Na druhou stranu nejmenší mateřská úmrtnost je v Izraeli, v Kuvajtu, Spojených arabských emirátech a v Saúdské Arábii.

Data o potratovosti nebývají v méně rozvinutých zemích na takové úrovni kvality jako ve vyspělých státech. Dokonce ne všechny sledované země data o potratovosti publikují. Informace, se kterými demografové při absenci kvalitních dat pracují, pocházejí z různých výběrových šetření nebo se jedná o kvalifikované odhady.

Obecně se předpokládá, že utajované potraty mohou být jedním z vysvětlení vysoké mateřské úmrtnosti.  Této hypotéze odpovídá situace ohledně legálnosti potratů a úrovni mateřské úmrtnosti v zemích Blízkého východu. Země s nejvyšší mateřskou úmrtností - především Súdán, Jemen   a Irák - zároveň patří mezi státy s nejrestriktivnější potratovou politikou. Naopak mezi země s nejliberálnějším přístupem k potratům patří Tunisko, Bahrajn a Turecko, kde jsou potraty povoleny ze všech sledovaných důvodů, dostačující je tedy i pouhá žádost ženy.

Tab 8: Důvody, kdy je potrat v zemi povolený, rok 2000

Pramen: Abortion policies

Často sledovaným aspektem rodinného života v islámských společnostech je zákonná polygamie. Islámské právo, které je v určité míře platné ve většině zemí Blízkého východu, dovoluje muži mít až 4 manželky. Intenzita polygamních sňatků je v blízkovýchodních zemích v praxi mnohem menší, než jaká pozornost se této otázce věnuje především v publicistice. Proto nemá otázka polygamních manželství pro populační vývoj Blízkého východu zásadní důležitost.

Například v Tunisku a Turecku je polygamie zákonem přímo zakázaná, v Maroku, Sýrii a Iráku platí pro uzavírání polygamních sňatků určitá zákonná opatření, v dalších islámských zemích se její praktikování formálně řídí pouze islámským právem. Podíl mužů žijících v polygamním manželství se podle dostupných dat na Blízkém východě pohyboval mezi zhruba mezi 2-12 %. Většina mužů žijících v polygamním manželství měla pouze 2 manželky (jen výjimečně 3 či 4, což je maximální islámským právem dovolený počet).

Relativně nejvíce polygamních manželství najdeme v bohatých ropných státech a ve státech se spíše konzervativním společenským klimatem. Dále se v odborných diskuzích řeší otázka motivací, které vedou muže k tomu, aby si vzal další ženu. V souvislosti s tím se poukazuje na rodinný stav druhé nebo další manželky, bohužel pouze málo zemí publikuje takto podrobná data. Přesto lze říci, že jako další ženu si muž ne vždy bere ženu mladou a svobodnou, ale často právě ženu ovdovělou nebo rozvedenou (např. rodinnou příbuznou, aby zlepšil její ekonomické a společenské postavení  atd.).

Naprostá většina obyvatel Blízkého východu vstupuje do manželství, tedy pouze malé procento mužů a žen zůstává trvale svobodnými (přesněji svobodnými po ukončení reprodukčního věku). Výjimkami (více než 5 % trvale svobodných) jsou Bahrajn a Libanon v případě mužů a Izrael, Kuvajt, Libanon a Pásmo Gazy v případě žen.

Tab 9: Procento již někdy ženatých a vdaných podle věkových skupin, 80. a 90. léta

Pramen: http://www.un.org/popin/wdtrends.htm

Průměrný sňatkový věk se pohybuje okolo rozpětí 25-30 let u mužů, resp. mezi 21-26 roky u žen (Graf 3). Výjimkou je Libye, kde průměrný sňatkový věk v roce 1995 činil u mužů 32 let a u žen 29,2 let. Mezi státy s vyšším sňatkovým věkem (pro obě pohlaví) dále patří: Maroko, Tunisko, Bahrajn a Jordánsko. Naopak nejnižší sňatkový věk je v Jemenu, Ománu, Pásmu Gazy, Saúdské Arábii a Sýrii.

Nejnižší rozdíl ve věku snoubenců je jednoznačně v Izraeli, z muslimských zemí to pak jsou Libye, Bahrajn, Spojené arabské emiráty a Turecko (méně než  3 roky). Naopak největší rozdíly ve věku snoubenců (více než 5 let) najdeme v Egyptě, Súdánu a Libanonu.

Graf 3: Průměrný věk žen při sňatku (80.,90. léta) a úhrnná plodnost (průměr z let 1995-1999)

Pramen: http://www.un.org/popin/wdtrends.htm

Odhady populačního vývoje vycházejí především z prognózy do roku 2025, kterou zpracoval U. S. Census Bureau (verze z října 2002). I v první čtvrtině 21. století se počítá s dalším početním nárůstem populací Blízkého východu. Celkový počet obyvatel sledovaného regionu podle této prognózy vzroste z téměř 350 milionů v roce 2000 na téměř 550 milionů v roce 2025.

Tab 10: Vybrané charakteristiky populací blízkovýchodních zemí, rok 2000 a prognóza na rok 2025

Pramen: http://www.census.gov/ipc/www/idbsum.html

Ve všech sledovaných zemích dojde k významnému snížení u hodnot přirozeného i celkového přírůstku populace, stále však budou v hodnotách těchto ukazatelů přetrvávat velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Toto snížení populačních přírůstků bude dáno především poklesem úhrnné plodnosti, která podle očekávání v řadě zemí regionu poklesne do roku 2025 na hodnoty okolo 2 dětí na jednu ženu. Stále vysoká úroveň úhrnné plodnosti je však očekávána v zaostalejších a konzervativnějších státech. Pozitivní vývoj je očekáván u střední délky života, jejíž hodnoty porostou ve všech zemích. Dále se pozitivní vývoj předpokládá u kojenecké úmrtnosti, kde je očekáván významný pokles, zpravidla na poloviční úroveň než v roce 2000.

U většiny populací Blízkého východu docházelo už ve 40. letech, ale hlavně po druhé světové válce k výraznému zlepšování úmrtnostních poměrů, především díky dovozu lékařského pokroku z vyspělejších zemí. To mělo za následek nárůst naděje dožití. K celkovému výraznému nárůstu naděje dožití přispělo významným způsobem také zlepšení kojenecké a dětské úmrtnosti. Již zmíněný pokles úmrtnosti nebyl současně provázen poklesem porodnosti. Nejenže změny v porodnosti časově zaostávají za změnami úmrtnosti, ale dokonce měly tyto změny v řadě sledovaných zemích v 60. a 70. letech vzestupnou tendenci.

Ve většině sledovaných ukazatelů demografického vývoje se zásadně odlišuje populace Izraele. Tento fakt dokládá skutečnost, že se jedná o zemi s naprosto odlišnou historií, odlišným obyvatelstvem a celkově odlišným způsobem a charakterem života. Na druhé straně v posuzování demografického vývoje  se jasně profiluje trojice nejzaostalejších zemí: Súdán, Irák a Jemen. Dále lze sledovat skupinu států Perského zálivu (Bahrajn, Katar, Kuvajt, Omán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty), jejichž ekonomická síla je dána hlavně jejich ropným bohatstvím. Tyto státy se odlišují především v úrovni úmrtnosti a dále tím, že mají zpravidla vysoký podíl cizinců, kteří v zemi pracují. Mnohem méně je však tato skupina vnitřně homogenní a tedy se od ostatních jednoznačným způsobem odlišuje například v úrovni plodnosti. Tyto země jsou sice ekonomicky silné, což se odráží na bohatém sociálním sytému, na úrovni zdravotnictví atd., ale v řadě z nich stále vládne velmi konzervativní společenské klima se silným vlivem islámu na celý společenský i rodinný život. A právě plodnost je na rozdíl od úmrtnosti méně závislá na vnějších podmínkách a mnohem více se na její úrovni odráží společenské a individuální hodnoty.

Celkový počet obyvatel sledovaného regionu vzroste podle prognózy U. S. Census Bureau z téměř 350 milionů v roce 2000 na téměř 550 milionů v roce 2025. Tento nárůst bude dán především velmi mladou věkovou strukturou, která je důsledkem popsaného vývoje v minulých desetiletích. I na počátku 21. století lze očekávat další prodlužování naděje dožití, v zemích z tohoto pohledu nejpokročilejších, až na hodnoty okolo 80 let (pro obě pohlaví dohromady). Celkově dojde od roku 2000 do roku 2025 k výraznému poklesu podílu dětské složky v populaci. Jednotlivé země Blízkého východu zaznamenají pokračující proces stárnutí populace, dojde k výraznému nárůstu počtu i podílu obyvatel starších 60 let.

 

Poznámky v textu:

⁷  Weeks J. R. , (1988),  s. 29
⁸ Nejen, že tento nárůst v případě Alžírska není výrazný, ale je dále třeba připomenout otázku kvality dat, které v řadě zemí pochází z výběrových šetření nebo jsou odhadnuta. Tento nárůst dětské úmrtnosti v případě Alžírska dále také nepotvrzují hodnoty kojenecké úmrtnosti, zde je nutno připomenout, že se jedná o data ne za jednotlivé roky, ale za pětileté průměry.

 

Tab 5: www.prb.org/Template.cfm?Section=PRB&t?/Women_2002_Demography_Asia.ht
Tab 7:  http://unstats.un.org

Cook, Michael: Muhammad. Praha, Odeon,1994.
Chamie, J.: Polygyny among Arabs. In Population Studies, n. 40, 1986, s. 55-66
Gellner, Ernest: Podmínky svobody (Občanská společnost a její rivalové). Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997.
Honzák F., Pečenka M.: Státy a jejich představitelé. Praha, Nakladatelství Libri, 1999.
Krejčí, Jaroslav: Postižitelné proudy dějin. Civilizace a sociální formace, struktury a procesy, kultura a politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy. Praha, sociologické nakladatelství (SLON), 2002.
Kropáček, Luboš: Blízký východ na přelomu tisíciletí. Praha, Vyšehrad, 1999.
Kropáček, Luboš: Moderní islám. Praha, SPN, 1972.
Lewis, Bernard: Dějiny Blízkého východu. Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1997.
Mendel, Miloš, Müller, Zdeněk: Svět Arabů. Praha, Svoboda, 1989.
Pavlík, Zdeněk: Demografická revoluce jako globální zákonitost populačního vývoje. Univerzita Karlova Praha, 1977.
Weeks, John R. : The Demography of Islamic Nations. In Population Bulletin, n. 43, 1988, s. 1-54
2002 World Population Data Sheet. Washington, Population Reference Bureau, 2002.
Abortion Policies - A Global Review. New York, United Nations, 2000.
Demographic Yearbook. New York, United Nations. (více let)
Impact of Migration - Germany, Geneva 1996.
World Urbanization prospects-The 2001 Revision, New York, United Nations, 2002.
World Contraceptive Use 2001. New York, United Nations, 2002.

http://esa.un.org//unpp/  (14.7. 2003)
http://popindex.princeton.edu/ (7.7.2003)
http://unstats.un.org  (21.7.2003)
http://www.census.gov/ipc/www/idbsum.html (7.7.2003)
http://www.popnet.org/ (7.7.2003)
http://www.prb.org/Template.cfm?Section=PRB&t?/Women_2002_Demography_Asia.ht (32.4.2002)
http://www.un.org/popin/wdtrends.htm (7.7.2003)
http://www.users.brookes.ac.uk/99045778úISLAPOPU4.htm (32.4.2002)
http://www.worldpop/dataindex.htm (7.7.2003)


Lucie Šolínová