Kulturní antropolog Marek Jakoubek vydal v roce 2004 kontroverzní knihu Romové - konec (ne)jednoho mýtu. Publikace vyšla v nakladatelství SOCIOKLUB.  Na našem portále se k danému tématu vztahoval článek romisty Viktora Elšíka. Následující text je podrobnější verzí recenze ze 4. čísla časopisu Demografie.

Kniha nabízí pohled na tzv. romskou problematiku z kulturologické perspektivy. Autor, Marek Jakoubek, zde ustavuje analytickou kategorii Rom - nositel tradiční kultury a na základě tohoto teoretického modelu třídí Romy v Česku a na Slovensku na "Romy tradiční" a na národní elity. Hned v úvodu zpochybňuje smysl existence oboru romistika a autory píšící o Romech zahrnuje do lehce pejorativně zabarvené kategorie romologů. Sám však, ač léta o Romech píše, zdůrazňuje, že: "...za romologa se v žádném případě nepovažuji a ani za něj nemohu být legitimně považován" (s.36).  V atmosféře boje s různými diskursy však zaznějí občas i zajímavé, až originální myšlenky (předsudek = předporozumění, rizika multikulturalismu, rasismus mezi Romy, atd.), atmosféra publikace je však zbytečně konfrontační až agresivní a především vnitřně nekonzistentní. A právě Jakoubkovy konstrukty, více než cokoli jiného, jsou předmětem mé recenze.

1. Metodologické poznámky

Citace

Marek Jakoubek je náruživý čtenář. Pravděpodobně přečetl vše, co bylo k danému tématu dostupné a z jeho citací je zřejmé, že má nastudováno i mnoho ze zahraniční literatury. Množství poznámek (1465 na 317 str.) je opravdu zarážející. Rozhodně se kniha nečte lehce, ale to jistě není záměrem takto ambiciózní práce. Co je vskutku zarážející je manipulace s citacemi. Tu autor sám explicitně na s.36 přiznává: "...odmítám jejich původní kontext, takže v mé koncepci mají tyto poznatky odlišný význam (a někdy mají význam dokonce opačný)". Je velice těžké rozpoznat, co je výrok autora a co již je citace, některé věty se skládají i z deseti citací (s.72),  a proto většinu tvrzení, se kterými se autor v knize ztotožňuje, pokládám za jeho výroky bez bližší specifikace.

Interdisciplinarita

Jakoubek na s.12 vyjmenovává disciplíny, které se dosud romskou problematikou zabývaly, a shrnuje takto: "Pro svůj mezioborový charakter byla tedy kulturologie jednou z nemnoha adeptek vhodných k tomu, aby tuto změť integrovala a systematizovala a pokusila se předestřít celkový obraz zvolené skutečnosti." Jelikož mezi vědními obory byla uvedena také demografie a autor se tedy neskromně cítí být kompetentní k interpretaci demografických (ne)zjištění, neberu v  recenzi ohled na skutečnost, že demografem není.

Pojmový diktát

V publikaci často narazíme na zdůraznění co a jak se (ne)má, či dokonce (ne)smí,  pojmenovávat. Na uzavírání pojmu Rom do uvozovek si čtenář po chvíli zvykne, nabízená náhrada v podobě termínu "kulturom" (s.219) vyvolá snad ještě úsměv. Ten však rychle zmizí, když Jakoubek kritizuje používání přívlastku "romská" u hudby produkované na koncertě, v klubu, či v rádiu. Na s.238 již užívá radikálnější terminologii:"...taková hudba (tanec ad.) je  romská (jak říká Aristoteles - leda podle jména), a proto  se o ní nesmí říkat, že je táž". Autor se v textu poměrně často odvolává na  díla K.R.Poppera, uvedu proto také jeden jeho citát z úvah o politické svobodě, který mi v tomto kontextu svým přístupem, nikoli tématem, přijde důležitý:"...Na slovech  demokracie a  tyranie tady samozřejmě vůbec nesejde. Kdyby například někdo nazýval nesvobodné státy  demokraciemi a ústavu Anglie nebo Švýcarska tyranií, pak bych se nepouštěl do sporu o to, zda je těchto slov použito správně nebo nesprávně, nýbrž bych jednoduše řekl: Kdybych musel použít vaší terminologie, pak bych se musel prohlásit za odpůrce demokracie a za stoupence tyranie. Tímto způsobem lze zamezit tomu, abychom se utápěli ve sporech o slova; nejde nám přece o slova, ale o skutečné hodnoty."

Kde naopak důkladnější definování pojmu postrádám, je kategorie nukleární rodina. Tato má poměrně široké užití, často s odlišným významem. Pojem podrobněji vymezili především T.Parsons¹ a G.Murdock². Zatímco v Parsonsově pojetí je tato kategorie spojená s procesem urbanizace, uzavřeností a vnitřní intimitou, Murdockovo pojetí je podstatně širší a existenci nukleární rodiny (jako rodiny základní) předpokládá ve většině populací. Tato definice je důležitá v momentě, kdy na s.214 autor souhlasně vyzdvihuje citát Šťepána Moravce: "...společenství Romů (Š.M. hovoří o sociálně vyloučených lokalitách v ČR) mají obvykle charakter seskupení navzájem nepříbuzných nukleárních rodin, které jsou jedna od druhé odděleny subjektivně velmi silně vnímanými statusovými bariérami, a tedy jako komunity defacto nefungují". Nechci se s Jakoubkem přít o tuto kategorii, z jeho popisu a letmého vysvětlení na s.105 je zřejmá blízkost Murdockově pojetí, ale u Š.Moravce mi význam není jasný. Na základě vlastních zkušeností s městskou komunitou bych řekl téměř pravý opak, tedy romská společenství v ČR jsou tvořena shluky příbuzných širších rodin (nikoli fajt). Definice Š.Moravce by se hodila spíše na popis sociální organizace majoritní společnosti.

Extrémní model

"Nejintenzivnější a nejdelší výzkum jsem prováděl v romské osadě u obce Chminianské Jakubovany, okres Prešov; mnohé závěry tak vznikly extrapolací a transpozicí dat z této lokality" (s.18). Právě tato skutečnost, obávám se, představuje jeden z klíčových omylů celé práce. Chminianské Jakubovany nepředstavují zrovna "typickou" lokalitu, naopak, osada je izolovanější než je jinde běžné a svojí sociální organizací je "tradičnější" (na Jakoubkově škále tradičnost-modernost). Romistky M.Bořkovcová a A.Lábusová uvádějí, že Chminianské Jakubovany jsou atypické svým výrazně nízkým statusem v meziosadní hierarchii (pojídání psů, atd.).
 
Konstrukt obecného modelu na základě zkušeností z takto vyhraněné lokality staví celou teorii do špatného světla. Obdobně bychom hypotetickou teorii "kultura městských komunit" mohli konstruovat na základě intenzivního výzkumu v Mostě, nebo provést demografickou analýzu potratovosti za toto město a z toho usuzovat na situaci v celé ČR. Jistě by nám tento přístup umožňoval konstatování šokujících zjištění. Tato by však o realitě vypovídala velmi málo.
 

Generalizace?

Mnoho vědních disciplín používá jisté úrovně generalizace, resp. redukcionismu. Zde však autor ještě umocňuje chybu volby extrémního modelu, tedy celou romskou populaci na území ČR a SR rozděluje do dvou skupin: nositelé kultury romských osad x národní elity. Jestliže je konstrukt kultury romských osad významně formován na zkušenostech z Chminianskych Jakubovan a romské národní elity čítají na území Česka desítky osob, čeho potom jsou nositeli statisíce lidí (vycházím z odhadu počtu 200-250 tis. Romů v ČR v roce 2005), jenž se vymanily z okov romských osad, jak autor na s.198 uvádí: "Život obyvatele romských osad je natolik kontrolován a do takové míry předurčen již při jeho narození, že pouze neznalost věci zapříčiňuje, že jej majoritní společnost neoznačuje za  život v okovech"? Koncept je od začátku chybný a spíše než redukcionismem jej lze, dle mého názoru, označit za manipulativní.

Protimluvy

Jakoubek používá mnoho tvrdých závěrů. Navíc si často argumentačně protiřečí. K demonstraci těchto tvrzení použiji vpravdě demografické téma. Velmi mne překvapilo, kolik informací dokázal vyčíst ze SLDB, aniž by zohlednil složitost problému, a tak se dovídáme, že: "...když počítáme Romy-příslušníky romské nár.menšiny, spočítáme pak skutečně právě Romy-příslušníky romské národnostní menšiny a ne něco jiného (např.Romy-nositele tradiční romské kultury)"(s.220), nebo "...takový údaj nám říká pravý opak toho, co se jeho zjišťováním hodlalo získat: tedy kdo již Romem-ve smyslu příslušníka tradiční romské kultury-není)"(s.260), atd. Samotné výroky by nezněly tak absurdně, pokud by se autor na s.17 plně neztotožnil s výrokem J.Šiklové:"...zjišťování jakýchkoli dat dotazníkovou formou je pro romskou populaci zatím nevhodné, neboť je pro ně asi příliš náročná a nepovažují to za nutné". Autor si zřejmě neuvědomuje, že sčítání je prováděno defacto formou celopopulačního dotazníkového šetření. Další rozpor spatřuji v následujícím; pokud si opravdu Jakoubek myslí, že z počtu přibližně 250 tis. Romů (odhad, ČR) jen 11 tis. (SLDB,2001), dle citátu výše, není nositelem kultury romských osad, potom tu žije více než 200 tis. těchto nositelů, jejichž základním kamenem sociální organizace je široce strukturované příbuzenství (fajta) (s.118). Zároveň je však autor přesvědčen, že v Česku Romové tvoří shluky nepříbuzných nukleárních rodin. Znamená chybná teorie opravdu konec Romů v Čechách?

2. Bída konstruktivismu

Škála x evoluce

V celé knize se autor úzkostně vymezuje vůči evolucionismu, explicitně jej odsuzuje, neustále zdůrazňuje, že je zastáncem multilinearity kuturního vývoje, tedy kulturního relativismu. Ani já nejsem zastáncem evolucionismu tak, jak jej známe z 19.stol. Přesto tato teoretická východiska autor přisuzuje jak romistům, tak i romologům.  Sám však na s.291 popisuje škálu, jejímiž protipóly jsou tradiční kultura a kultura moderní, občanská: "Existující společnosti je pak možné umístit na této pomyslné škále blíže jednomu či druhému imaginárnímu pólu a právě v tomto smyslu má význam označovat určité společnosti za více tradiční než jiné". Na tomto autor ukazuje, kde se nacházejí např. společnosti ČR a SR, kultura romských osad a další. Jsem přesvědčen, že takováto škála vyvrací tezi nepřevoditelnosti, kterou autor na mnoha místech zmiňuje, např.: "Příbuzenství, atd.  nejsou na občanský princip převoditelné a ten se z nich ani nevylíhne" (s.258). Jakoubkova škála je ve své podstatě etnocentrická a vnáší do teorie prvek linearity ať vertikální, či horizontální. Pokud bychom uvažovali řadu společenstev, na škále si nekonečně blízko, tato linearita bude patrná.

Demografická revoluce

V době, kdy jsou autorem, na základě velmi omezených zkušeností, formovány příliš statické teorie o kultuře romských osad a národních elitách, prochází již pravděpodobně romská subpopulace několik desetiletí kvantitativními a kvalitativními změnami demografické reprodukce. "Demografická revoluce je historický proces, který probíhá postupně u všech populací světa. Vzniká na určitém stupni společenského rozvoje a na jiném opět končí..."³  Proces je provázen mnoha vnějšími znaky (modernizací, urbanizací, rozpadem tradičních rodin, změnou způsobu života, růstem individualismu a akcelerací společenského vývoje...) Z analýzy dat ze sčítání lidu v letech 1970 a 1980 je patrná zvyšující se urbanizace Romů (Praha nárůst počtu Romů o 83%, Bratislava o 67%), pokles úhrnné plodnosti, snižování počtu rodin s více než 5-ti dětmi, atd.

F.Koschin uvádí tři výjimečné populace  v Evropě (Irská, Albánská a Romská), kde došlo k odkladu tohoto přechodu. U romské populace se lze, podobně jako u Irské, domnívat, že tento odklad byl způsoben z velké části emigrací progresivnějších obyvatel osad především do Česka. Situace v Chminianských Jakubovanech tedy necharakterizuje život statisíců Romu žijících v ČR a SR, necharakterizuje jej samozřejmě ani situace pražských Romů. Snaha určit v prostředí takto výrazných společenských změn jakýkoli teoretický model obecně platný pro většinu Romů je nesmyslná.

Víra deklarovaná x realizovaná

Na příkladu náboženského vyznání bych rád demonstroval, na jakých konstruktech autor zakládá svoji teorii. Na s.180 se dočteme:"...obyvatele romských osad není možno na rovině kulturního systému považovat za křesťany, stejně jako nelze jejich kultuře připisovat křesťanský charakter. V tomto ohledu není relevantní ani rozhodující fakt, že se sami za křesťany považují a jako křesťané se deklarují, neboť pro úroveň nevědomé struktury nejsou tyto vědomé výpovědi určující". K tomuto závěru autor dochází při porovnání vnějších projevů religiozity s domnělou praxí, která má charakter předkřesťanské struktury. Při SLDB 2001 se v ČR přihlásilo k římskokatolickému vyznání  přibližně 30% obyvatel. Při sčítání návštěvníků nedělních bohoslužeb v letech 1999 a 2004 Českou biskupskou konferencí, ve všech diecézích, byla shodně zjištěna návštěvnost pouhých 4% obyvatel. Pokud bychom tato data porovnali, zjistíme, že rozdíl mezi deklarovanou příslušností a "realizovanou" vírou (římskokatolickou) všech obyvatel v ČR je téměř řádový, tedy desetinásobný. O čem vypovídá údaj ze sčítání, když téměř 90% deklarujících příslušnost k ř-k církvi se neúčastní nedělních bohoslužeb, což je dle jejich víry považováno za hřích? Máme právo pochybovat o jejich vyznání? K předkřesťanské struktuře je zajímavé srovnání s Evropskou studií hodnot (EVS) v roce 1999 v ČR, kde 73% dotázaných uvedlo víru v telepatii, dále víru v hřích uvedlo 59%, posmrtný život - 36%, reinkarnaci - 23% a peklo 13%. O mnoha pověrách není třeba hovořit. Má česká společnost také strukturu předkřesťanskou, navýsost archaickou? (viz. analýza)

Vzdělání

"Všichni, zaslepeni touhou pomoci, si nestačili všimnout, že nejsou než vykonavateli asimilace a destruktory kulturních rozdílů. Jen naprosté výjimky, jejichž hlas však zůstal neoslyšen, správně argumentovali, že zdůrazňováním vzdělání - našeho většinového typu vzdělání, ke kterému nutíme romskou minoritu (a nás do toho zase nutí Rada Evropy), vlastně nejvíce narušujeme jejich tradiční životní styl. Vzdělání je v naší majoritní společnosti považováno za základní. Platí to však obecně?" (s.225) Na s.226 pak Jakoubek předškolní a školní výchovu při vědomí jejich vlivu na integrační proces a tradiční romskou kulturu, ve které vzdělání nemá místo, označuje za mravně pochybnou až zvrhlou. Autor si zřejmě neuvědomuje, že obyvatelé osad na svůj život nahlížejí z perspektivy každodenní reality, nejsou dojati romantikou jejich tradiční existence, a touží po výdobytcích naší, modernější (dle Jakoubkovy škály) společnosti. I my, obyvatelé Česka, jsme v roce 1989 představovali pro mnoho západních vědců zajímavý, svébytný exponát. Ale atmosféra našich měst byla postupnou modernizací přeměněna ve standardní západní města, český venkov se začíná podobat německému a my zkoumáme tradičnější společenstva...    

Transformace

Do poslední chvíle autor buduje konstrukt, ze kterého zřetelně vyplývá touha po zakonzervování romských osad do skanzenů tradiční kultury. Až na úplném konci náhle obrací, pozastavuje se nad udržitelností tohoto stavu v kontextu lidských práv a na s.287 s etnocentrickou pompou konstatuje, že: "...přeměna ze společnosti tradiční ve společnost moderní, občanskou, trvala v majoritní kultuře několik staletí, je to však cesta jediná (ve smyslu zdaru), neboť ty ostatní jsou buď slepé, nebo vedou do pekel." Poté se autor zamýšlí nad volbou celkové, či postupné transformace a po zvážení všech pro a proti se přiklání k postupnému inženýrství. Přirozený vývoj však naštěstí nečeká na posvěcení Marka Jakoubka a transformace romské subpopulace již dávno začala stejně jako demografická revoluce. Také si nemyslím, že extrémní případy romských městských ghett jsou její konečnou podobou, jak autor na s.286 naznačuje. Sociálně vyloučené lokality představují mezistádium, ze kterého je třeba napomáhat vhodně zvolenou koncepcí sociální politiky.

Žárlivý vědec Jakoubek

Až příliš často se autor ve své práci zmiňuje o různých formách dotací, finanční podpory pro jiné koncepce a jiné přístupy, než aby to bylo možné opominout. Toto žárlení se celou knihou vine jak režná niť. "...romská politická reprezentace se však své šance chopila a svou, na lži založenou, pozici hájí a vytváří o sobě mýtus nepostradatelného prostředníka. Jedná se však o programovou lež, která jejím účastníkům plní kapsy penězi, které se tak nikdy nedostanou k těm, kterým jsou určeny - k obyvatelům romských osad." Opravdu má být pomoc určena jen romským osadám? Určitě je mezi romskou "reprezentací" mnoho podvodníků, ale jsou takoví opravdu všichni?

3. Závěr

Jaká je myšlenka celé knihy? Nejprve autor na 280-ti stranách kritizuje evolucionismus, etnocentrismus, kulturocidu (s.228) a kulturní teror vůči obyvatelům osad, i snahy o integraci považuje za zvrhlé (s.226). Jejich sociální organizaci na druhé straně přirovnává k apartheidu (s.272) a považuje ji za diskriminační (s.275). V závěru  volá po transformaci, o které však jedním dechem tvrdí: "...žádný problém nevyřeší, ale řadu jich vytvoří" a v kontextu multilinearity je pouze jediná linea, ta naše, která není slepá, či nevede do pekel (s.287). Kdybych měl parafrázovat poslední větu předmluvy T.Hirta, napsal bych: Máme tu zkrátka další knížku o Romech, tentokrát však opravdu špatnou.

Poznámky:
1 Parsons T (1951) The social system (The free press)
2 Murdock, G.P (1949) Social Structure (Macmillan)
3 Kalibová K, (1997) Úvod do demografie, Karolínum